Gorbačov pěkně zblízka
Možná to ani nebylo třeba zdůrazňovat, autor knihy, William Taubman, americký politolog a univerzitní profesor je uznávaným odborníkem na poválečné dějiny Sovětského svazu, ostatně, jeho životopis Nikity Chruščeva, Chruščov: muž a jeho doba získal v roce 2004 prestižní Pullitzerovu cenu, psal i o Stalinovi (Stalinova americká politika: od entente k détente a studené válce, 1982), vydal ale také knihu o Vladimíru Putinovi, ovšem v kontextu vztahu k Americe a politice Donalda Trumpa (Trump a Putin v historické perspektivě: jak jsme se dostali do nové studené války, 2017).
Tato průprava se musela zákonitě projevit i v Gorbačovově biografii, přičemž Taubman se prezentuje jako zkušený autor, který dokáže pracovat se sekundárními materiály, selektovat je a vyvozovat z nich relevantní závěry. Zkrátka, je vidět, že se Taubman nejen důkladně ponořil do ruských archivů (tedy, do těch nejen otevřených, ale především přístupných, protože to je stará badatelská bolest), pracoval i s deníky bývalých aparátčíků, s řadou protagonistů také mluvil. A samozřejmě, hodiny strávil s hlavní postavou své knihy, totiž s Michailem Gorbačovem. Kromě toho, žil nějakou dobu v Moskvě.
Díky tomu Taubmanova kniha přináší mnoho informací ze zákulisí, o všech těch dohodách, podivných kšeftících, podrazech, ale i loayalitě, informací, které jsou vzhledem k tradiční uzavřenosti sovětské komunistické věrchušky, uzavřenosti hraničící s paranoiou, velice těžké získat a proto velice cenné.
Je dobré zmínit, že psát životopisy lidí, jejichž život, anebo alespoň jeho značnou část, stejně jako dobu, v níž žili jsme ještě měli sledovat takříkajíc v přímém přenosu není tak snadné, všichni jsme vlastně svědky i pamětníky – klade to tak zvýšené nároky na přesnost i argumentaci, již nám životopisec předkládá.
Z knihy je cítit, že Gorbačov rozhodně nebyl Taubmanovi nesympatický, což nemusí být ke škodě, rozhodně mu totiž nestraní a nedělá mu problém přicházet s velice kritickými soudy, přinášet svědectví, která nevyznívají pro Michaila Gorbačova zrovna lichotivě.
Taubman přibližuje Gorbačovovo tvrdé dětství na venkově jižního Ruska, popisuje, jak se svým otcem jezdil s kombajnem, probírá i jeho prarodiče – a tam někde nachází kořeny jeho věrného vztahu a celoživotní oddanosti věci komunismu.
Sledujeme, jak se Gorbačev díky nezměrné píli (a jistě také nadání) dostal do Moskvy, kde studoval na prestižní universitě, stáváme se svědky počátku i rozvoje jeho celoživotního vztahu s Raisou Titarenkovou, již si posléze vzal, Taubman píše i o vlivu, který měl na Gorbačovovo myšlení jeho kolejní spolubydlící Zdeněk Mlynář, popisuje, jak se Gorbačovovi podařilo stoupat stranickou hierarchií, až na nejvyšší post v bolševickém Sovětském svazu.
Gorbačova neidealizuje, čteme nejednou, jak dokázal nadbíhat komunistickým pohlavárům, kterými v duchu jistě opovrhoval, čteme, jak nevděčně se někdy choval ke spolupracovníkům, kteří pro něj hodně udělali. Zkrátka, politik, a to se vším všudy.
Taubman popisuje i líté boje v politbyru ústředního výboru KSSS, všechno to taktizování, a také to, jak se Gorbačovovi podařilo stát se zde mužem číslo jedna. Věnuje se černobylské tragédii v dubnu 1986, jež byla podle něj příslovečnou poslední kapkou v Gorbačovově přesvědčení, že sovětský režim nutně potřebuje změny, protože je neskutečně prohnilý a směřuje k rozkladu a zkáze.
Popisuje ale také puč proti Gorbačovovi, život poté, co se stáhl z politiky. A dlužno dodat, že tohle vše činí velice čtivou formou, nerezignuje přitom na hluboký pohled jak na Gorbačova samotného, tak na jeho dobu – ostatně, tak se Taubmanova kniha jmenuje.
Josef Rauvolf