Básně psané životem, a chůzí
Již tím je – jistě, do určité míry – určován záběr Sasakiho poesie, a zmínili-li jsme Ginsberga, ano, i ze svobodomyslnosti beatniků, ale i jejich následovníků hippies bychom v Sasakiho verších leccos nalezli. A dodejme, že Nanao Sasaki (1923-2008) vychází ve svých verších i z tisícileté tradice japonské poezie, přesněji, z její duchovnosti, živené buddhismem a jeho praxí. Praxí velice niternou, to je třeba podotknout, protože niterné jsou i Sasakiho básně. A poučené, v tom nejlepším slova smyslu. Tak, jako je tomu třeba v básni Choď se zablácenýma nohama: "Slyšíš-li špinavé řeči / umyj si uši. / Vidíš-li špatné věci / umyj si oči. / Máš-li nedobré myšlenky / umyj si srdce / a / Nech si bláto na nohách."
Anebo v této básni, nazvané Velkolepý den: "Přinesl jsem vodu ze studánky / Nasbíral dříví do kamen / Popovídal si se sousedem / Slunce zapadá / Velkolepý den."
Byla již řeč o Ginsbergovi, zmiňme ale dalšího básníka beat generation, jímž je Gary Snyder (1930) – právě tento poeta, sbližující ve své tvorbě to nejlepší z americké poesie s buddhismem, přesněji, se zenem, nás neodbytně v souvislosti se Sasakim napadá. A nejen proto, že byli všichni dobrými přáteli, ale také pro sdílený přístup k poezii a její tvorbě, k jejímu vnímání. Snydera přitom zmiňujeme především jako referenční bod, Nanao Sasaki byl totiž natolik silnou osobností, i uměleckou, že kráčel zcela vlastní cestou.
Však o něm také Snyder v předmluvě knihy napsal: "Nanaovy básně jsou napsané pískem a dešťovou vodou, napsané ne rukou nebo hlavou, ale nohama. Tyto básně byly vysezeny, vychozeny, aby tu zůstaly jakožto stopy života žitého pro žití – ne pro vzdělání nebo pro kulturu. [...] Jeho duchovní nezávislost a hluboké pochopení dějin jej staví (ať už chce nebo nechce) do řady velkých osobností jdoucí až k Mistru Čuangovi."
A Ginsberg, který se se Sasakim seznámil v roce 1963, o něm také pěl samou chválu: "Nanao je naprosto skvělý básník, mezinárodní, a také americký, píše totiž jak japonsky, tak skvělou angličtinou. Precizní, jak se sluší na básníka znalého zenové tradice. Zároveň je ‘pouštní krysou’, žil totiž v jeskyních, navštěvoval pouště i horská pohoří."
Nanao Sasaki totiž sice žil v malé vesnici Óšikamura hluboko v japonských horách, celý život ale putoval světem, deset let žil ve Spojených státech, hlavně v Novém Mexiku a Kalifornii, stále na pochodu a stále psal básně. Věčný poutník, chtělo by se říct, ovšem také věčný básník. Jeho toulky jej zavedly do Evropy, do Austrálie, prochodil celé Japonsko – přesně v duchu staleté tradice Dálného východu, kdy putování patřilo k básnické praxi, k poznávání, stejně jako k ní patřilo odmítání hmotného světa a rigidních společenských norem. Možná nejznámějším z této tradice básníků-poutníků byl Bašó, slavný básník žijící v 17. století, ostatně, známe jej i v češtině. A podobně jako Snyder i Bašó by mohl být dalším referenčním bodem.
Viz třeba Sasakiho báseň Zázrak: "Vzduch, voda, vítr, slunce / vše je zázrak // Zpěv špačka / zázrak // Modrý květ orlíčku / zázrak // Přicházíš odnikud / Jdeš nikam / zázrak"
Fascinace přírodou, světem jako takovým a jeho neustálým chodem, oslavování těch nejpřirozenějších (a "nejvšednějších") věcí, hloubka vhledu, souznění, i to jsou charakteristiky Sasakiho poezie. Dodejme, že jeho verše přeložil a přiblížil Jiří Wein (1943), který po emigraci v roce 1967 po pobytech v Indii a Kalifornii a hlavně v Novém Mexiku, právě tam se zároveň potkal se Sasakim, zakotvil v roce 1983 v japonských horách – Sasakiho tak překládal jeho přítel, který jej zná desítky let. Závěrem snad ještě jednu báseň: "Máš-li čas na mluvení / Čti knihy / Máš-li čas na čtení / Jdi do hor, pouští a k moři / Máš-li čas na chození / Tanči a zpívej / Máš-li čas na tančení / Tiše seď, Šťastlivý blázne"
Josef Rauvolf