Bob Dylan na sedm způsobů

Vedle zcela zasloužené chvály je tím i nepřímo řečeno, jaké že je Marcusovo hlavní téma. Bobu Dylanovi věnoval vskutku pěknou řádku titulů, a probral jej skutečně hodně dopodrobna, a ze všech možných úhlů pohledu, v různých kontextech. Všechny jeho texty, a to platí nejen pro ty dylanovské, přitom charakterizuje mimořádná erudice, však také vystudoval v Berkeley amerikanistiku a politologii, zabýval se i kulturologií, a samozřejmě i čtivost a schopnost jasně formulovat. A to vše, spojené s mimořádnou láskou k hudbě a také schopností oddělovat zrno od plev z něj učinilo obávaného, ale také vyhledávaného a čteného publicistu a kritika.

Pomiňme teď jeho práce, zabývající se jinými tématy, například mýty kolem Velkého Gatsbyho, pařížským situacionismem a punkem, Elvisem či Billem Clintonem, a podívejme se do šuplátka nadepsaného Bob Dylan. Najdeme zde například knihu Invisible Republic: Bob Dylan's Basement Tapes (1997, v roce 2011 vyšla jako The Old, Weird America: Bob Dylan's Basement Tapes) věnovanou jedinému albu, přesněji dvojalbu, vybraném z nahrávek, které Dylan se spřízněnými muzikanty pořídil během nezávazného muzicírování ve sklepě jejich woodstockého domu (odtud název), jen tak, sobě i jim pro radost. Krásně se ale třeba právě na tomto titulu ukazuje metoda Marcusovy práce. Píše totiž nejen o nahrávání a písních a tak podobně, tedy jako hudební kritik, ale vtahuje do hry celou historii Ameriky, kulturní i společenskou, tedy to, čemu se asi nepřeložitelně říká americana, vsazuje do ní vše, co se v onom sklepě mezi kotly a starými kolečky a rýči v roce 1967 odehrávalo. A samozřejmě, velice poučeně.

Podobně, ovšem daleko zaostřeněji, pojal knihu Like a Rolling Stone: Bob Dylan at the Crossroads (2005), věnující se dokonce pouze jediné písni, Like a Rolling Stone, ze slavného a průkopnického alba Blonde On Blonde (1966). Své dylanologické texty pak shrnul v roce 2011 do souboru Bob Dylan by Greil Marcus: Writings 1968–2010 (2011), a to včetně oné slavné recense alba Selfportrait, začínající nepublikovatelným výrazem...

Novinka přináší zasvěcený – opět, s mnoha odkazy na literaturu, staré blues, country či rock´n´roll, ale i politiku – pohled na sedm písní z letité Dylanovy dráhy. A pokud má někdo pocit, že takové kousky jako je Blowin´ in the Wind či Desolation Row zná jak své boty, nechť si nechá Marcusem otevřít oči, stojí to skutečně za to. Marcus boří mýty, nachází neuvěřitelné vazby napříč dekádami i kulturami, spojuje třeba raný protestsong z roku 1964 The Lonesome Death of Hattie Carroll s Laurie Anderson 80. let, vnáší do textu vlastní vzpomínky, cituje přátele i slavné kolegy, nachází dosud neznámé kořeny inspirace Dylanových textů, jaksi mimoděk nás poučuje o amerických idiomech, historii, a to vše je přitom nesené opravdovou láskou a respektem. Zkrátka, po přečtení nejnovějšího Marcusova počinu již nikdy neuslyšíte Dylana jako dřív.

Josef Rauvolf