Moje tělo, tvoje tělo...

Abychom ale byli přesní, v roce 1929 vyšla Crevelovi próza Těžká smrt, a v roce 1996 Diderotův klavír. Ale stejně, autor Crevelova významu by si zasloužil více.

Novela s jasným názvem ovšem není nějakým fyziologickým exkursem, jak by se mohlo zdát, ale Crevelovým účtováním s různými vztahy, se sebou samým. Básník, prozaik a esejista René Crevel byl bisexuál a chvílemi si tak nejsme zcela jisti, o jakém pohlaví zrovna píše, koho to oslovuje, na koho vzpomíná – byť v tomto konkrétním textu jde spíše o muže, ať už je hloubka jeho vztahu k nim jaká chce.

Crevel píše velice intimně, zároveň decentně, naznačuje. Ostatně, byl přeci surrealistou – byť hned nadvakrát vyloučen. Poprvé v počátcích hnutí André Bretonem, podruhé, v roce 1929 na podnět Lva Trockého. Zajímavé, že po své exkomunikaci ze surrealistické skupiny v roce 1925 se Crevel obrátil k dadaistům, braným za předchůdce Bretonových surrealistů, což musela být pro Bretona, který si jej původně velice považoval, pěkná facka.Sám totiž – byť původně k dadaistům patřil – dělal psí kusy, aby dadaismus zdiskreditoval a rozložil. Crevela ale přijal i napodruhé. Bohužel jeho skupinové působení netrvalo dlouho, již v roce 1926 mu totiž byla diagnostikována tuberkulóza a jeho zdravotní stav se navzdory pobytům v horských sanatoriích nelepšil. A když v roce 1935 došlo k velké roztržce surrealistů s komunistickou stranou (nezapomínejme, že Breton ale i další byli pár let členy téhle party!), a Crevelovi se nepodařilo vzniklé příkopy zasypat, pustil si 18. června 1935 plyn. Ovšem jeho komunistické zanícení – Dalí o něm prohlásil, že byl mezi surrealisty "jediný opravdový komunista" – zjevně nebylo jediným důvodem, pár dnů předtím mu totiž lékaři oznámili, že má i tuberkulózu ledvin.

Mimochodem, na surrealistickou anketu Sebevražda: je to řešení? z roku 1925 Crevel odpověděl naprosto jednoznačně. "Ano. Řešení, které je zjevně nejslušnějším a nejkonečnějším ze všech, řešení sebevraždy." A v intencích této odpovědi po sobě zanechal lístek s lakonickým sdělením: "Mé tělo, prosím, spalte. Nechutné."

S vědomím toho všeho můžeme k jeho textu, jenž podle autorových slov vznikal v ústraní, v azylu horského hotýlku, přistupovat jaksi poučeni. Jakkoli Crevel zmiňuje různá těla, jež intimně poznal, nevyznívají tato setkání zrovna extaticky. Přesněji, ve chvílích kontaktu tomu tak možná bylo, ovšem pak se vrací samota, odloučení. "Nenáviděl jsem tělo, v jehož stínu jsem si právě odpočal... Naposledy přítomného jsem pokaždé zavrhl, vstal jsem, oblékl se, odešel," přiznává Crevel. Jistě, s takovýmto nastavením se žije těžko. Těžko.

A v knize také píše: "A kdyby věda nabízela způsob, jak se zabít, když ne příjemně, pak aspoň čistě a jistě, zřejmě bych nikdy nezkoušel milování, ani opakované odchody."

Četba nelehká, kniha výtečná. Odvážná.

Josef Rauvolf