Jak to bylo a nebylo s dada

Jak víme, dada vtrhlo na uměleckou scénu s mimořádnou razancí. Zcela bez jakýchkoli ohledů k předchozím -ismům (především k expresionismu) vše obrátilo naruby. Tedy, ne že by se o to samé nepokusili již futuristé - však také můžeme dadaisty v lecčems považovat za jejich pokračovatele.

Dada vzniklo ve švýcarském Curychu v roce 1916, přesně to bylo v Kabaretu Voltaire ve Spiegelgasse číslo 9. Právě zde se odehrávala všechna ta legendární představení, na nichž se podíleli především Hugo Ball a jeho žena Emmy Jennings, Tristan Tzara, Marcel Janco a Richard Huelsenbeck. Právě v Curychu vzniklo i ono dodnes nevysvětlené označení tohoto směru: dada.

Z Curychu se dada rychle šířilo, však také mělo, velice nahrubo, v podstatě čtyři centra a podoby: již zmíněné zakladatelské curyšské, provokující a protiválečné. Berlínské, hodně radikální a politické (Richard Huelsenbeck, Raoul Hausmann, Georg Grosz), newyorské, ještě radikálněji překračující hranice (Marcel Duchamp, Francis Picabia, Man Ray) a pařížské, spíše literárnější, "hravější" (Breton, Georges Ribbemont-Dessaignes, Louis Aragon, opět Tzara). A samozřejmě také kolínské, tedy Kurt Schwitters, naprostý samorost a mimoběžník.

Napsal-li Tristan Tzara: "Dada neznamená nic," kontroval mu Hausmann slovy "Dada je víc než dada" a "Kdo je dadaistou, musí být i antidadaistou." A nyní se můžeme vrátit k Raoulu Hausmannovi a jeho knize. V Berlíně to tehdy bylo skutečně naostro, ve městě se střílelo... Jak ale víme, silné tlaky vyvolávají silné reakce, však také Hausmann píše: "Snažili jsme se svá přesvědčení přenést do praxe, pohrdali jsme přitom ješitnými teoriemi, za své objevy jsme vždy platili nasazením celé osobnosti." Takže když zde dadaisté uspořádali v roce 1920 První veletrh dada Berlín, návštěvníky vítal viselec, oficír s prasečí hlavou, "oběšen revolucí". Zkrátka, žádná selanka! Protože, "říci ano, říci ne: nervy pravého dadaisty jsou napínány báječným rykem lidské existence," čteme v Kurýru dada. A také "dada nezve, dada je vír zrozený z vlastního okraje, který přilétá ze stádia obecného bytí a vtahuje všechny lidi, hýbe jimi, otřásá, staví na nohy – nebo je nechává ležet."

Hausmann svou knihu, jež je jak historickým ohlédnutím, tak polemikou, rozčlenil do řady kapitol, například Nové malířství a fotomontáž, Fonetická báseň, Syntetické kino malířství, Antidada a Merz, v nichž podává svou verzi různých dadaistických objevů, přičemž na řadě z nich – například fonetické básni, abstraktní poezii či fotomontáži – se sám podílel.

Byť místy polemizuje se svými bývalými kolegy, není dogmatický, ostatně v kapitole Dada je víc než dada píše: "Dějiny dada odhalují povahu dějin jako takových. Dějiny jsou totiž pouhou pseudologií jedince o skutečnosti, nejsou ničím jiným než špatným odrazem komplexní objektivnosti zhotoveným ve špatném materiálu. Proto je možné psát dějiny dada," a dodává: "Stále přesto zůstává mnoho nedořešeného, domněnky a ješitnost zakrývají skutečné prameny."

Přestože se může zdát, že dadaisté byli pouhými výtržníky, či, jak psal Karel Teige, kýmsi jako uličníky, Hausmann píše, že "dada se nestydí za hloupost, z níž ho obviňují, až příliš jasně vidí do útrob, na samé dno myslí těch, kteří mu vyčítají jeho vlastní neschopnost, jeho hříčky, jeho úlety a finty." A to je něco zcela jiného. Protože, "pro nás je intelekt nástrojem, naší vlastní pomůckou, nikoli něčím, nad čím si myjeme uctivě ruce v důchodu, neosekáváme obezřetně své postřehy, neskláníme se před čistým rozumem."

Čteme-li dál, Hausmann píše, "Vyčistit si stůl je dobré, ale musíte ho umět zaplnit něčím silnějším." On i jeho kolegové ten imaginární stůl zaplnili víc než vrchovatě.

Josef Rauvolf