Artaud skutečně svatý

Okamžitě se ovšem nabízí otázka, zdali je to vůbec možné, někdy Artauda - jeho skutky, tvorbu, myšlení - zcela pochopit. Nejspíš je to již z logiky věci nemožné, protože, jak napsal v roce 1935 z psychiatrické léčebny (!),"se mnou je buďto absolutno, nebo nic."

Kolankiewicz je především teatrolog, zabýval se hlavně Grotowským, a je to z jeho knihy cítit. Zároveň se drží, vlastně tak trochu proti své specializaci, předsevzetí, kdy mluví o "nutnosti opustit při interpretaci Artauda přísně teatrologické rámce a pohlížet na něho a jeho dílo jako na celek svého druhu v širší perspektivě, především kulturologické." Čekejme tedy nejen zamyšlení nad Artaudovým divadlem i jeho představami o něm, ale také o jeho dalších textech, o cestách, především té za mexickými Tarahumary, ale i o bojích, které sváděl na domácí půdě. A jedno, zdali to bylo s úzkoprsými surrealisty, vedenými André Bretonem, nechápavými kritiky či institucemi, včetně těch psychiatrických.

Pokud jde o surrealisty, zpočátku patřil k Bretonově skupině, ovšem poté, co se odmítl podřídit, byl Bretonem vyhozen a pomlouván. A to bez ohledu na to, že jak píše G. Charbonier, "to právě Antonin Artaud dodal surrealistické ostrosti výbojnost. Texty Antonina Artauda jsou skutečně Surrealistické Manifesty. Tyto texty nekodifikují – ony rozsuzují." A těžko říct, co si Breton myslel, pokud mu to vůbec došlo, když mu roky po exkomunikaci, v roce 1937, Artaud napsal: "Zmýlili jsme se, zmýlili jsme se úplně ve všem. Nevidím nic, co by nebylo zkažené, a proto jsem se všeho zřekl, abych nalezl své otcovské světlo a aby Můj Život mohl zmrtvýchvstát."

O bojích s kritiky netřeba referovat, zmiňme Artaudovu polemiku s psychiatry – v blázincích totiž strávil opravdu dlouhá léta. Kolankiewicz na toto téma píše: "V knize o dějinách šílenství se Michel Foucault ptá, proč byly pietně shromažďovány jeho texty, ale nikdo se nechtěl identifikovat s jeho životem a utrpením. Odpověď je prostá: podal ji sám Artaud. ‘Jsem tím, kdo nejlépe pocítil ohromující rozklížení jazyka v jeho vztazích s myslí.’" A my můžeme jen dodat Artaudova vlastní slova, když řekl, že je omezen svými slovy, avšak musí je používat. Bohužel pro něj, díky bohu pro nás.

Dávno před první hospitalizací, v roce 1924, v dopise J. Rivierovi napsal: "Proč lhát, proč se snažit vkládat mezi literaturu něco, co je samotným křikem života, proč vytvářet dojem fikce u něčeho, co je stvořené z nevykořenitelné substance duše, co je v podstatě obžalobou reality?"

Ano, obžaloba, to bylo slovo, na které u Artauda narazíme nejednou. Protože, jak napsal, "pokud jsou tělo a mysl jedním a tímtéž vznětem, pak právě na této straně, kde se mysl dotýká rytmů churavého života, musí intelektuálové soustředit své úsilí a stejně jako v epochách, kdy vládla velká sjednocující kultura, z níž vznikly veškeré civilizace, se musí znovu stát léčiteli, terapeuty vyšších životních funkcí člověka, neboť právě v rozladěném organismu dnešního člověka se zrcadlí disharmonie organismu Vesmíru."

Kolankiewicz pak píše, jak Artaudovi rozumět: "První cestou je proto hluboká introspekce. Sondováním každé lidské duše se můžeme dobrat těch vrstev nevědomí, které jsou již všeobecnou ‘pokladnicí archaických obrazů’. Druhou cestou je pronikavá percepce. Vjemy se vpichují do smyslů a uvolňují tak, podobně jako akupunktura, skryté lidské síly; tyto síly se pak opětovně vracejí do svého percepčního zdroje a uzavírají oběh svébytné ekonomiky přirozených sil. Organismus je neustále podněcovaný, elektrizovaný, magnetizovaný, až do závratného vzedmutí životních energií, které v sobě má. Člověk se pak stává velkým jako sama příroda – je to Člověk a zároveň Totem."

A ještě k Artaudově šílenství (váhám, zda-li je nedat do uvozovek, byť nás autor ujištuje, že Artaud bláznem skutečně byl) – v knize citovaný D. Cooper píše: "V jistém ohraničeném smyslu odrážely Artaudovy ‘delirické stavy’ hlubokou existenciální pravdu, jejíž hodnotu si začínáme uvědomovat sedmnáct let po jeho smrti. Artaud nám mohl předat více pozoruhodných poznatků na téma šílenství než všechny učebnice psychologie dohromady, problém však spočívá spíše v tom, že Artaud toho viděl příliš mnoho a říkal až příliš pravdivé věci. Musel být vyléčen."

Ale: stál o to? A byl skutečně tak mimo? Kolankiewicz poznamenává: "Po letech manželka doktora Toulouse řekne, že její muž pochopil, že má před sebou nového de Nervala nebo Nietzscheho." A byli tohle blázni?

Kolankwiecz probírá Artaudův pobyt u Tarahumarů, zabývá se Artaudovým divadlem, jeho hrami, režiemi i neustálými prohrami, které ovšem nijak neumenšily Artaudovo nasazení. Jak píše, "na soudobé divadlo Artaud útočí brutálně," a viní je hned z několika hříchů: "Divadlo je čtyřnásobně vinné: je papírové, neosobité, psychologické a neúčinné – je to ‘pouze divadlo, to znamená lež’." Aby ne, když podle Artauda probíhal v divadle, mimo jiné, "nepřetržitý konflikt a spasmy, kde se v každé minutě přehodnocuje život." A ještě něco: "Jeho cíl je povahy duchovní a sám se nebrání označovat ho za mystický," cituje Kolankiewicz A. Virmauxe.

Je třeba třebas zmínit, že Kolankiewiczova poctivá studie, je doplněna mnohými vzácnými fotografiemi a kresbami. Autor svůj text také doplňuje četnými poznámkami. Závěrem ještě jeho slova: "Pokusil jsem se zde představit zápas s osudem jednoho člověka, který trpěl možná více než jiní a který do konce hledal naději v beznadějných situacích. Pokusil jsem se představit, tento člověk hledal smysl ve světě, jenž se zdál zcela smyslu zbaveným, jak hledal svobodu tam, kde podle něj bylo pouze zotročení. Pokusil jsem se – aby jeho utrpení nebylo marné."

Josef Rauvolf