Obscénní? Nechutné? Pravdivé!

Téměř jistě se při vyslovení jména Georges Bataille (1897-1962) vybaví jedna důležitá charakteristika: důslednost, s níž provozoval nejen svá filosofická, sociologická, ekonomická a kdovíjaká ještě bádání, ale také s jakou přistupoval ke své literární tvorbě. Důkazů o tom máme díky překladům více než dost, netřeba tedy suplovat slovníkové heslo. Možná ale přeci jednu chrakateristiku, typický znak jeho próz: Bataille zcela ignoroval jakákoli tabu a hranice, Nikdy – a to i když byly jeho texty vskutku vyostřené – za tím nebyla laciná touha provokovat, měšťáka či kohokoliv, jak bylo naopak běžné u jeho vrstevníků, semknutých kolem André Bretona. A dodejme, že jak Bretona, tak i markýza de Sade v knize zmiňuje -  a není to opravdu nic obdivného. Zkrátka, Batailleho otevřenost byla vždy pouze a jen v zájmu a službě pravdivému a úplnému vyjádření autorových idejí.

Henri Troppmann, zjevně autorovo alter ego, se doslova plácá životem i Evropou, od baru k baru, od opilosti k opilosti, a také, od jedné chmurné myšlenky k další, k pocitům znechucení, odporu. "Prázdnota pokračovala. Opilý a ubrečený idiot, tím jsem se nyní tak směšně stával. Jediným způsobem, jak uniknout pocitu opomíjeného ksindla, bylo zapíjet alkohol alkoholem. Doufal jsem, že dojdu na pokraj zdraví, a snad i na konec svého bezcílného života. Představoval jsem si, že mě alkohol zabije, ale vlastně jsem nevěděl, jak na to. Možná kdybych dál pil, zemřel bych, anebo bych už dál nepil... V ten okamžik však na ničem nezáleželo."

Troppmannovy myšlenky jakoby se propisovaly i do okolní krajiny, již Bataille vykresluje mimořádně poetickými obrazy: "Všechno to bylo smutné, strašlivě smutné. Ohromná šedá nebesa se pozvolna proměnila v tající sníh. Přidali jsme do kroku. Museli jsme se dostat přes zorané pole. Čerstvě zorané brázdy se stále více propadaly. Vítr nad našimi hlavami neustále přinášel další sníh. Kolem nás panovala nesmírnost. [...] V místě, kde stezka uhýbala, se pod námi rozprostřela prázdnota. K našemu údivu byla prázdnota pod našima nohama právě tak bezbřehá jako hvězdná nebesa nad námi. Nespočet malých světélek mihotajícíchseve větru vnášelo do té noci tiché a nepochopitelné veselí. Tyto hvězdy, tyto svíce plápolaly po stovkách na zemském povrchu, na půdě poseté hromadou vyrovnaných a osvětlených hrobů."

Hlavní hrdina žije v dobrovolné izolaci, uzavřen sám v sobě a svých pocitech. "Kdybych měl křičet," říká, "nikdo by mě neslyšel, ani kdybych si hlasivky vyřval. Neměl jsem k tomu co dodat. Nebyl jsem však ztracený úplně. Smál jsem se. Měl jsem sto chutí naplivat ostatním do tváře."

Ovšem tak úplně sám není, na pouti evropskými bary, putykami a hotely jej provázejí tři ženské postavy, každá po svém, všechny však nějak doplňují jeho osobnost. A všechny mu nějakým, způsobem vyhovují, byť například o své přítelkyni Dirty (křtěné Dorothy) říká toto: "Miloval jsem její nenávist, její nenadálou ohavnost, tu strašlivou ohavnost, kterou nenávist vštípila jejím rysům." Dalšími průvodkyněmi jsou Xenie a Lazare, přičemž všechny tři mají své zjevné předobrazy v reálném životě.

Troppmann zavítá i do Barcelony, kde je svědkem počátků občanské války, dostane se i do hitlerovského Německa – román byl napsán v roce 1935! –, kde je svědkem pochodu jednotky Hitlerjugend, v podstatě dětí. Ovšem s děsivou předvídavostí vidí vše, co Evropu i Německo čeká. "Obscénní podívaná. Bylo to děsivé. Nebýt mé nevšední zdrženlivosti, nevím, jak bych pohled na tu nenávistnou mašinérii zvládl s takovým klidem, jako bych civěl do kamenné zdi. Každý výboj té muziky zněl do noci jako kletba volající po válce a zabíjení. Bubnování dosahovalo vrcholu v naději, že se konečně promění v krvavou salvu děl. [...] Proti tomuto narůstajícímu přívalu zabíjení, mnohem sžíravějšímu než sám život (neboť život se neskví krví tak jasně jako smrt), by bylo možné vyrukovat jen s maličkostmi, s komickým,i prosbičkami starých dam. Nebylo snad to všechno předurčeno vzplanout plamenem a bleskem tak bledým jako dusivá hořící síra? Z toho veselí mi šla hlava kolem. Tváří v tvář té katastrofě jsem v sobě objevil černou ironii, která doprovází křeče ve chvílích, kdy člověk nedokáže zadržet křik. Muzika přestala hrát, déšť ustal. Pomalu jsem se vrátil na nádraží. Vlak byl přistaven. Než jsem nastoupil do vozu, chvíli jsem se porocházel po nástupišti. Vlak neotálel a vyrazil."

Těmito slovy Nebeská modř končí. Bataille román vydat nechtěl, svolil až po naléhání přátel. Je dobře, že se v kvalitním překladu Jakuba Zítka, jenž napsal i doslov, dostal nyní i k našim čtenářům.

Josef Rauvolf