Shakespeare a jeho češtinář

A jaksi mimoděk nám tím zároveň poskytuje klíč k pochopení nepřekonaného, a nejspíš i nepřekonatelného mistra dramatu, protože, co jiného je překlad než pochopení daného autora? Bez splnění této podmínky nelze k překladu zodpovědně přistupovat, má-li být výsledek k něčemu.

Již jsem to naznačil úvodem, ale Jiří Josek rozhodně svému Shakespearovi rozuměl, potvrzuje to libovolný z jeho překladů, dodejme jen, že mu osud bohužel nedopřál dostatek času, aby mohl přeložit všechny Shakespearovy hry, pár mu jich ještě chybělo. V žádném případě to však neumenšuje jeho přínos, ostatně, stačí se podívat do libovolného vydání – své shakespearovské překlady totiž vydával ve svém nakladatelství Romeo, kde vydal i svůj překlad Sonetů. Dodávat, že tato vydání byla nejen dvojjazyčná, ale i podrobně komentovaná a opatřena vysvětlujícím doslovem je až zbytečné, zkrátka to tak bylo. Mohl bych teď uvádět důkazy Joskova mistrovství, kdy jeho překlady byly nejen věcně správné, především ale krásné, jazykově nápadité, někdy až odvážné – a také, krásně "šly do pusy", dobře se hercům vyslovovaly. Mohl, ale bylo by to opět zbytečné, možná jen připomenu, jak si od všech, leckdy i slavených překladatelů, poradil s chvástavými, ale i sexuálně explicitními řečmi mladíků v úvodu Romea, zároveň mu jedna replika úžasně navazovala na druhou, jako když se šněrují boty.

Podívejme se ale na Joskovu teoretickou studii. Již podtitul Překladatelské reflexe naznačuje, jakým směrem se budou Joskova rozvažování ubírat. Úvodní část, Stručný úvod do problematiky překladu dramatu, probírá všechny nástrahy, číhající na překladatele – zatím v obecné rovině. Připomeňme větu "Překladatel divadelní hry musí umět číst divadelní text." Zdánlivá banalita, že. Ale kdepak! A dále probírá jak vývoj překladu divadelních her, tak jeho techniku.

Dostáváme se tím k vlastnímu Shakespearovi, kdy Josek zevrubně pojednává o problematice překladů jeho her, píše o jeho jazyce a specifice shakespearovského překladu. Připomíná, že se u nás překládal již od dob obrození, může tedy dobře porovnávat rozdílné přístupy, hodnotit jejich klady i zápory. Pojednává o problémech s překlady metafor, převodech odlišných rytmů, problémech daných odlišnostmi kontextů, zabývá se překladem ve vztahu k interpretaci konkrétní postavy a díla, těžkostmi při překladech slovních hříček, adaptacemi pro dabing či pro podtitulky. Vše přitom dokládá ukázkami jak z překladů svých dávných i současnějších kolegů, tak svých – a nebojte, rozhodně, na to byl skutečně povznesen, z jiných překladatelů nedělá nějaké neumětele. Byť, dodávám již za sebe, leckdy se při čtení všelikých neobratností či přímo nepochopení usmívám, zvláště, když se překladatelskému řemeslu také věnuji. Ovšem, při četbě Joskových překladatelů Shakespeara jen tiše smekám.

Zpět ale k Joskově studii – ač se jedná o část jeho habilitační práce, čte se krásně a nevyžaduje nějaké odborné znalosti, pouze, a to je důležité, otevřenou mysl a ochotu přemýšlet.

Josef Rauvolf