Gérard de Nerval - básník na cestách, především těch vnitřních

Gérard de Nerval (1808-1855) byl psychicky docela labilní a stával se obětí schizofrenních atak. Ostatně jsou tu stále zcela nevysvětlené okolnosti jeho sebevraždy.  Možná i proto se snažil soustředit své porůznu rozptýlené texty do knižních vydání. A právě ty tvoří druhý svazek Nervalových čtyřdílných spisů.

Lorelei je výsledkem cesty do Německa, kterou Nerval vykonal v roce 1838 společně s Alexandrem Dumasem. Nerval má bystré oko pro detail a dokáže vtipně zachytit různé, i opravdu nemožné situace. Takhle třeba s nadsázkou pojednává sám sebe, když popisuje, jak vzal nejdříve nápady druhých na procházku a když jejich poezii za týden provětral na různých cestách, "pak se klidný vracel k vlastní myšlence, kterou bez zvláštních ohledů nechal stát na kraji cesty.

Ten sladký bohém v próze i ve verších! Obdivuhodný tulák královstvím poezie! Pytlák na cizích pozemcích! Ale zlaté bažanty, které ulovil, přenechávalů komukoliv, kdo projevil zájem!"

Byl vtipný, třeba když vyhlídku na Baden-Baden popsal takto: "...můžete si vychutnat celou vyhlídku na Baden-Baden, na jeho údolí, na jeho hory, uráčí-li se Pánu Bohu patřičně zapálit lustr a jeho krásnými letními paprsky prozářit kulisy." V Holandských slavnostech popisuje se zaujetím lepé fríské dívky, ale i opulentní posvícení a jeho atrakce. V oddíle Galantní bohéma vzpomíná na bujaré mládí a všechny, kteří jej tehdy provázeli, na všechny ty ztřeštěné kousky, probírá také básnické velikány dřívějších dob.

A na tato nostalgická přivolávání minulých časů navazuje oddíl Malé zámky bohémy, přičemž otištěné básně někdy evokují až jak vidění Williama Blakea, tak Nervalovi nejspíš neznámý taoismus. Jsou zde ale také verše dejme tomu lechtivé..

V Říjnových nocích se bohužel ocitá na hranici šílenství, když popisuje své sny.

Konstatuje také: "Život básníka je životem všech." Závěrečný oddíl, Procházky a vzpomínky, vyšel až posmrti a jak píše autor průvodního slova a také jeden z překladatelů tohoto svazku (dalšími jsou Eva Blinková Pelánová a Václav Jamek) Jiří Pelán, "jde tu však především o pouť vlastní pamětí a ta jako by právě zde dospěla k poslední hranici, až k těm nejranějším vzpomínkám, za nimiž se už rozevírá tma nevědomí."

Josef Rauvolf