Nespokojenost v kanceláři a v životě - satira, která vám bude povědomá

Její hrdince na první pohled nic nechybí. Má skvělou kariéru v reklamní agentuře, pohodlný život v Madridu, nezávazný sex… prostě užívá si život tak, jak jen to jde. Přesto je frustrovaná. Do práce chodí s odporem, svými kolegy pohrdá a svou práci si usnadňuje jak jen to jde. Zneužívá dokonce své studenty, jejichž nápady pak vydává za vlastní. Ze své práce, pochopitelně během pracovní doby, utíká k videím na YouTube, který je pro ni něco jako paralelní svět, ve kterém se cítí dobře.

Aby tu každodenní grotesku vůbec přežila, pomáhá si léky. Které polyká jako bonbony.

A přesto je Marisa sympatická. Možná právě proto, že nelže. Ne sobě, ne čtenáři. Říká nahlas to, co si většina lidí v podobné situaci jen pomyslí, a dělá to s takovou přesností, že se člověk při čtení neubrání pocitu: takhle jsem o svém pondělním ránu přemýšlel taky, jen jsem to nedokázal takhle pojmenovat.

Sní o světě, ve kterém by nemusela chodit do práce a přesto by měla všechno, co potřebuje ke svému pohodlnému životu. Marisa má sen, ale vůbec neví, jak toho dosáhnout. A to se ještě blíží další pohroma: teambuilding, kam musí jet, jakkoliv jí to přijde jako největší noční můra na světě.

Právě tato část knihy, víkend v lesích u Segovie obklopena kolegy, které sotva snáší, je čtenářsky nejsilnější. Serrano tu přepíná z tichého vnitřního monologu do něčeho, co se blíží absurdnímu kabaretu. Marisa musí s lidmi, které celý rok pečlivě ignorovala, sdílet večeře, programové aktivity i veškerý volný čas navržený někým, kdo zjevně věří, že hraní her v přírodě léčí firemní kulturu. Dělá to s lehkostí, která může působit samozřejmě, ale není. Celá tato část je mistrovsky načasovaná a graduje do finále, které přesně vystihuje tón celé knihy. Následná epistolární část, celá kapitola psaná v e-mailech, byla takový velmi povedený bonbonek, který dokonale ilustroval prostředí, ve kterém Maria musela fungovat.

Klíčem k tomu, proč to funguje, je hlas. Serrano je novinářka a je to znát: věty jsou věcné, bez zbytečných ozdob, a přitom mají rytmus, který se čte skoro fyzicky. Humor nevyrůstá ze situací, ale přímo z jazyka. Marisa se nesnaží být vtipná, a právě proto je. Autorka přitom ví, kde přidat a kde ubrat. Kniha má necelých dvě stě stran a ani jednu navíc.

Nespokojenost funguje jako přesná zpráva o generaci, která udělala všechno správně: vzdělání, kariéra, hezký byt, a přesto se ocitla ve vakuu. Serrano to nepojmenovává, nediagnostikuje, nepoukazuje. Jen kreslí Marisu, a to stačí.

Není to aktivistická kniha, která má „otevřít téma” nebo „probudit společnost”. Nespokojenost je příjemně čtivá, a pokud vám to stačí, přinese spoustu zábavy. Můžete se u ní bavit a nic si neodnést. Jenže otázky, které klade, vás pravděpodobně dostihnou, i kdybyste o to nestáli.

Tomáš Fojtík, knihypanakaplana