My, čeští expresionisté, již nežijeme, ale byli jsme tady

A už byla na čase, jak Jarešův výbor přesvědčivě ukazuje. Ani čeští básníci nezůstali ušetřeni tlaku doby, jež tak doléhala na jejich německé souputníky. Zkrátka, bylo to ve vzduchu… Zároveň, podíváme-li se na jednotlivé básně, vidíme podobnost v řadě témat či motivů: především motiv města, coby místa, kde se vše střetává: vysoké i nízké, všemožná pokušení, alkohol, drogy, vášně povznášející, spíše však zničující, tragédie, šílenství, prostě peklo.

Dalšími z expresionistických témat byla, celkem nepřekvapivě, válka. Buďto se k ní schylovalo, nebo již zuřila, anebo se lidstvo hojilo z válečných ran. Expresionisté psali i o lásce, ovšem žádné cukrování to nebylo, spíše erotické prokletí. Dokázali být pěkně morbidní, cyničtí, vymezovali se vůči omezením společnosti. Však také, jak napsal v roce 1914 Paul Raabe, „opěvují ošklivost velkoměsta. Lampy planou jako vředy. Ty, které se proviní proti lásce, jsou pronásledovány. Duch se krade od jednoho k druhému a zatíná jim rudé drápy do těla. Kouř komínů křičí do nebe o trápení davů. Verše nedávají nikomu za pravdu, nikoho neobžalovávají; konstatují.“

A v roce 1916 Franz Herwig požadoval: „Osvobodit skutečnost od hlavních znaků toho, jak se jeví, a vlastně tedy samu od sebe, překonat ji ne jejími vlastními prostředky, ne tím, že bychom před ní prchali, nýbrž nad ní zvítězit a podmanit si ji vroucí a úplnou pronikavou silou ducha, pohyblivostí, touhou po jasnosti, intensitou pocitu a výbušnou silou.“

V témže roce přišel Hermann Bahr s prvním pokusem o definování poetiky expresionismu: „My už nežijeme, jsme už jen žiti. Nejsme už svobodni, nejsme už s to se rozhodnout... člověk už nemá duši, příroda je – odlidštěna... Nebylo dosud epochy rozvrácenější zoufalstvím, hrůzou ze smrti. Nikdy nebyl svět pohřížen do tak hrobového mlčení. Nikdy nebyl člověk tak nicotný. Nikdy mu nebylo tak úzko. Nikdy nebyla radost vzdálenější a svoboda mrtvější. To, co tu slyšíme je úzkostné volání: Člověk volá po své duši, celá naše doba je jediný výkřik zoufalství. Také umění volá do nejhlubší tmy, volá o pomoc, volá po duchu: je to expresionismus....“

A jak vedle této klasiky, jmen jako Gottfried Benn, Georg Trakl či Georg Heym obstáli Jarešem vybraní básníci? Na výbornou! Především, nejedná se o nějaké klony či odvozeniny, byť lze předpokládat, i díky všeobecné znalosti němčiny, že byli s tvorbou německých kolegů obeznámeni. Ostatně, vycházeli i v překladech, především časopisecky.

Pokud jde o kritickou recepci, byla poněkud od zdi ke zdi. Tak třeba, jak píše Michal Jareš, podle Jindřicha Honzla neměl u nás expresionismus předpoklady pro ukotvení jako v Německu a „proto tím falešněji znějí jeho fráze, jeho výzvy, jeho pýcha a vychloubání.“ Arne Novák zase v roce 1921 psal o tom, že expresionismus podmiňuje vznik nového člověka a Dominik Pecka přišel v 1922 s teorií, že „český expresionismus básnický je ve službách komunismu. Chce být výrazem revolučních citů a v protivě k individualistickému a realistickému umění odpoutává se od reality reprezentované kapitalismem a měšťáctvím, aby se mohl oddat výrazu svých snů o beztřídní a komunistické pospolitosti světa.“

Popravdě, nic takového v Jarešově antologii nenalézáme, naopak. Básně jsou to silné, autentické a editora chválí i to, že vedle několika známých jmen jako je Richard Weiner, Josef Kodíček, Josef Hora či Karel Schulz do svého výběru zařadil autory neznámé, opomíjené, zapomínané – přesně, jak to má u každé objevné práce být. A tou výběr české expresionistické poezie V tepnách vře krev rozhodně je!

Josef Rauvolf