Stručný průvodce odcházením Biancy Bellové - těžké téma, strhující zpracování

Nechtělo se mi do ní. Věděl jsem, o čem je, a nebyl si jistý, jestli takové téma udýchám. Něco mi ale říkalo, že autorce můžu věřit a že tuhle kládu zpracovala citlivě a bez zbytečného tlačení na pilu. A tak jsem si jednoho sobotního rána dal na kuráž panáka moravské slivovice a knihu otevřel.

Příběh je vlastně velmi prostý. Šestatřicetiletá Klára žije v Praze osamělý život: nemá přátele, stálého partnera ani rodinu, byt sdílí se ženou, o které téměř nic neví, matka jí zemřela a s otcem se roky nestýká. Pracuje v neziskovce Stříbrný věk, jež pomáhá seniorům.

Zavedený běh jejích dní přeruší až zpráva, že otec je vážně nemocný, rozhodl se pro asistovaný odchod ze života a rád by se s dcerou rozloučil.

Teď už můžu otevřeně přiznat, co mě na knize tak odrazovalo: dobrovolný odchod ze světa. V české legislativě nic takového možné není, takže je příběh čistě hypotetický. To ale neznamená, že emoce a prožitky, které popisuje, nejsou mrazivě skutečné. Bellová z nich přesto nedělá levnou emoční ždímačku ani doják. Téma zpracovala neuvěřitelně intimně, v nejednom ohledu věcně a bez špetky zbytečného patosu.

Díky tomu se Stručný průvodce odcházením nečte jako aktivistický pamflet nebo morální kázání.

Nakladatelství Host o knize píše, že nenabízí jednoduché odpovědi – a má naprostou pravdu. Asistovaný odchod nahlíží z několika stran: očima příbuzných i očima lékařů, kteří lidi na jejich poslední cestě provázejí. Otevírá otázku, kde leží hranice mezi pomocí, soucitem, povinností a právem rozhodovat o vlastním životě. Odpověď si musí najít čtenář sám. A přesně toho jsem se bál nejvíce.

Kniha ale není jen o smrti.

Vedle současné linie běží ještě druhá, nahlížející do minulosti. Zpočátku jsem nechápal, proč ji sem autorka vložila, a střípky mi do sebe zapadly až postupně. Klářino dětství je vykresleno střídmě: ujala se jí teta, vyrůstala se třemi bratranci a zůstaly jen letmé útržky vzpomínek – třeba na Labutí jezero nebo společné zpívání v autě. O matce se ví jen mlhavě a otce má Klára úplně vytěsněného. A právě v kontrastu s její dnešní samotou tyhle vzpomínky bolí nejvíce.

Příběh má několik mimořádně silných momentů, které fungují jako emočně nabité mezníky. Byly to chvíle, kdy jsem knihu odkládal s tím, že tohle už fakt nedám. Ale pak jsem se k ní stejně vrátil. Třeba vzpomínková linie má okamžiky, které mi spolehlivě vehnaly rosu na řasy.

No a pak je tu hlavní hrdinka současného děje: Klára. Sama o sobě to není postava, kterou by si čtenář zrovna zamiloval na první dobrou. Je protivná, drzá, odsekává a lidi si drží od těla. Pod touhle tvrdou slupkou je ale zřetelný obrovský hlad po lidském kontaktu. Krásně to dokládá drobný detail z letiště: při bezpečnostní kontrole si v kapsách schválně nechává drobné předměty, jen aby se je pípající rám pokusil odhalit a ona zažila alespoň letmý dotek jiného člověka. Jediná scéna řekne o její samotě více než dlouhé strany popisů.

Osamělost je vůbec motiv, který akcentuje i sama autorka. Zajímalo ji, jak se dá žít ve světě, který je nejsvětější, nejbohatší a nejbezpečnější v historii, a přesto v něm trpíme tak hlubokou samotou. A kde hledat oporu, když se rodinné vazby rozpadají.

Do Klářina uzavřeného světa navíc vstupuje doktor Rozsypal – výrazná vedlejší postava, která se ji vytrvale snaží sbalit. Jeho neodbytnost ostře kontrastuje s Klářino odměřeností a dodává vyprávění vítané odlehčení i potřebné napětí na místech, kde by hrozilo, že se děj až příliš zanoří do těžkomyslnosti. To byly momenty, kdy jsem Biance Bellové v duchu děkoval, že dala mým emocím na chvíli pauzu.

Moje obavy se nakonec nenaplnily. Naopak, sázka na autorskou důvěru se vyplatila na výbornou. Stručný průvodce odcházením je kniha, která zasáhne, ale nepoučuje, a přiměje člověka přemýšlet o tom, s kým a jak vlastně žije. Pokud nad jejím čtením váháte stejně jako já, nenechte se odradit náročným tématem. Je těžké, ale právě proto stojí za to se do něj pustit.

Po dočtení musím konstatovat jediné: pro mě je to zatím nejlepší kniha Biancy Bellové.

Tomáš Fojtík, knihypanakaplana.substack.com/