Haškův Švejk v novém, došitém kabátku

„Veliká doba žádá velké lidi.“ Úplně první větu slavných Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války najdeme v Haškově úvodu, který předchází daleko známější věty o zavraždění arcivévody Ferdinanda v Sarajevu. Ale nebojte, nehodláme se zde pouštět do převyprávění slavného románu, ani vypočítávat vydařené historky – spíše se pokusíme poukázat na Švejka jiného, zbaveného všech těch klišé, která na něj lidová tvořivost navěsila. Počínaje třeba tím známým citátem "To chce klid", který najdeme v přemnoha hostincích vypálený do skrojku dřeva zavěšeném na pípě, stejně jako řečma o „pivečku“, ale i obrazem Švejka, jak se nám otiskl do podvědomí v Ladově verzi.

Ovšem Švejk nebyl ani obtloustlý jeliman, ani hubený, ani takový či makový, nikde v celé knize se o jeho podobě nic nedozvíme. Stejně tak nám Hašek zatajil cokoliv ze Švejkova příbuzenstva, až jako kdyby zde přistál kdoví odkud. Protože, a v tom se badatelé shodují, Švejk byl „muž bez vlastností“, a to ve všem.

Rozhodně nebyl dobrosrdečný, když opil eskortu, neváhal ji poté udat, se slovy "vojna není med". Zastal-li se pucfleka proti poručíku Dubovi, tak pouze proto, aby Duba naštval a pucfleka pak sjede ještě víc. Rozhodně není žádný blb, cituje sv. Augustina a složitá psí plemena, jako zkušený psycholog poradí Lukášovi, jak se zbavit dotěrné paničky.

Švejka provázelo nepochopení vlastně od samého počátku, tehdy se jej zastal snad pouze Ivan Olbracht, což neznamená, že později nenašel jiné své zastánce. Hlásili se k němu Bohumil Hrabal, obsáhlou a objevnou studii mu věnoval Emanuel Frynta, stejně jako režisér Jan Grossman, bohemista Milan Jankovič či Václav Černý nebo filosof Karel Kosík – všechny jmenované pak cituje ve své výtečné obsáhlé eseji bohemista Jiří Holý, zmiňuje i další zastánce, například Maxe Broda nebo Pavla Eisnera. Holý probírá i filmové a divadelní adaptace, gramofonové nahrávky. A přesto se stále Švejk vzpírá jednoznačnému popisu či analýze. Jistě měl pravdu Eduard Bass, když v roce 1927 napsal:

"V Haškovi byli vždy dva lidé. Jeden si dělal blázna a druhý se na to díval. Ten druhý Hašek, jemuž jen málo lidí dovedlo pohlédnout do tváře, uzřel se strašnou jistotou nicotnost lidského života, a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obejít, obelstít šprýmy, které dal provokovat oním Haškem prvním. Jeho velkolepá komedie byla tragická."

Švejk je pro mnoho čtenářů synonymem pro smích, je to ovšem složitější. Jak píše Michail Bachtin ve své klasické knize Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, "smích byl sražen do studeného humoru, ironie, sarkasmu. Náš svět se nám stal cizí. Něco děsivého se objevilo v tom, co bylo obvyklé a jisté," jako by měl při psaní na mysli právě Haškova Švejka. Děsivého je totiž v románu ažaž, ať už je to absurdní "komika", až dadaistická, v historce o cikánu Janečkovi, či žánrový popis frontové idylky, zde v popisu kanceláře auditora Bernise: "Že by činila velice příznivý dojem, zejména fotografiemi na stěnách, nedá se říct. Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči a v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jejichž větve se skláněly pod tíhou oběšených. Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu. Na druhé straně v pozadí vidět polní kuchyň v práci."

Anebo v popisu situace ve vojenském vězení: „A v garnizóně trojice: štábní profous Slavík, hejtman Linhart a šikovatel Řepa, přezvaný též "kat", vykonávali již svou úlohu. Kolik jich umlátili v samovazbě! Může být, že dnes hejtman Linhart i za republiky je dále hejtmanem. Přál bych si, aby mu byla započtena služební léta na garnizóně. Slavíček a Klíma od státní policie je započteny mají. Řepa se vrátil do civilu a vykonává dál své zaměstnání zednického mistra. Může být, že je členem vlasteneckých spolků v republice. Štábní profous Slavík stal se zlodějem za republiky a je dnes zavřen. Nezakotvil se chudák v republice jako jiní vojenští páni."

Takže, kde je ono „to chce klid“?

Josef Rauvolf