Lázár: Vstát z mrtvých se dá i do horšího života

Totiž: Nelio Biedermann je ročník 2003 a Lázár je teprve jeho druhá kniha. Řekl bych, že to je nefér vůči zbytku spisovatelské branže, protože píše, jako by za sebou měl dvacet titulů a klidně i Nobelovku v šuplíku. Žádné škobrtání, žádné pokusy o literární experiment, žádné pokusy o hledání nové formy vyprávění… Píše, protože má co vyprávět a protože příběh, který předkládá svým čtenářům, není daleko od příběhu jeho rodiny.

Vyrůstal u Curyšského jezera, ale otcovská linie rodiny má kořeny v uherské šlechtě. Jeho prarodiče utekli do Švýcarska v padesátých letech, když komunistický režim udělal starému světu jednou provždy přítrž. Není těžké uhodnout, odkud se v knize bere tak přesný cit pro to, jak vypadá ztráta domova z pohledu lidí, kteří si mysleli, že mají navrch a najednou nemají nic. Není to kniha z druhé ruky, autor v ní zpracovává vlastní rodinnou paměť, i když jména a osudy postav jsou fikce.

Kniha sleduje uherský šlechtický rod Lázárů napříč většinou dvacátého století a ano, zní to jako přesně ten typ rodinné ságy, který jsem už čekal, že mě nudou uspí. Nestalo se.

Přečetl jsem to nezvykle rychle, skoro nárazově, což se mi u knih s tímto tématem obvykle nestává. Je to čtivé až do té míry, že jsem se sám sebe párkrát ptal, jestli to nečtu moc rychle. Lázár totiž není kniha, kterou chcete mít rychle přečtenou. Chcete si ji dávkovat a užívat co nejdéle to jde. Současně ale víte, že potřebujete co nejrychleji zjistit, jak příběh dopadne.

Čtivosti hodně pomáhá struktura vyprávění. Každá generace rodu dostane svůj hlas, takže se nekoukáte na Lázáry z jednoho pevného úhlu, ale střídáte perspektivy jako by šlo o rodinné album, kde každá fotka vypráví jinou verzi téhož příběhu. Patriarcha Sándor, jeho dcera Ilona, která svého malého bratra Lajose zprvu vůbec nemusí, matka Mária plná pověrčivého strachu, strýc Imre s vizemi, které okolí bere spíš jako známku šílenství. Později přebírají vyprávění Lajosovy děti Pista a Eva, které dospívají v úplně jiném světě, kde krev už neznamená urozenost, jenom nebezpečí.

Protože se v ní děje hodně zlého, kniha místy docela bolí. Nejvíc mnou otřásla scéna, kdy Lázár sleduje odchod Židů z Budapešti a nehne prstem. Ne z přesvědčení, ale z čistého strachu. Nechce přijít o vlastní kůži, tak radši nevidí. A pak přijde ta nejtišší možná pomsta osudu: s koncem války a nástupem sovětské nadvlády stejně přijde o všechno. Jeho zbabělost ho nezachránila, jenom ho připravila o poslední zbytek sebeúcty. Tahle jedna scéna vystihuje celou knihu líp než libovolný popis na obálce.

Co si na Biedermannovi cením nejvíc, je téma, které si vybral. Bývalá uherská aristokracie a její pomalý rozklad ve století, které jí nedávalo žádné slitování, to je látka, kterou literatura zatím moc nezpracovala. Není to další kniha o válce z pohledu vojáka nebo oběti v ghettu, je to pohled lidí, kteří měli co ztratit a přesně to i ztráceli, krok za krokem, generaci za generací.

Celou knihou prochází motiv touhy po lásce, který se vrací tak často, až mi došlo, že to není náhoda. V tak tvrdém a nepředvídatelném století je láska možná to jediné, co drží někoho při rozumu. Biedermann tenhle motiv nikdy neroztahuje do sentimentu, jen ho nechá vracet se jako refrén, jednou naplněný, podruhé promarněný, a nikdy to nepůsobí jako vycpávka.

A pak jsou tam momenty, kdy jsem musel knihu na chvíli odložit. Scéna z pochodu vyhnanců, kde matce v kočárku umírá dítě, mě fakt dostala. Přitom to není napsané jako emoční vydírání, autor tam nepřidává žádnou dramatickou hudbu navíc, prostě to popíše a nechá to na čtenáři. Přesně takhle má vypadat těžká scéna, bez potřeby ji podtrhávat tučně. Mimochodem i samotný název knihy mi dlouho nedal spát, jestli je to odkaz na biblického Lazara, který vstal z mrtvých. Rodina Lázárů totiž taky umírá a znovu se rodí, jenom pokaždé v horší verzi sebe sama.

Jestli má kniha nějakou slabinu, tak možná tu, že je občas tak plynulá a čtivá, že člověk proletí i pasáže, které by si zasloužily zpomalit a nechat déle doznít. Ale to je spíš pochvala v přestrojení za výtku.

Není náhoda, že si knihu všimli i v zahraničí. Guardian ji označil za maďarský epos od dvaadvacetiletého autora, což zní skoro jako vtip, kdyby to nebyla pravda, a Daniel Kehlmann prohlásil, že jde o zjevení opravdového spisovatelského talentu. Tomu se dá za tuhle knihu těžko něco vytknout, i když sám mám radši, když si takový úsudek udělám sám, než abych ho přebíral od jiných.

Knihu mi doporučila Michaela Škultéty, která ji zároveň skvěle přeložila, a jí patří velký dík za to, že český text drží stejné tempo a stejnou váhu jako originál. Bez dobrého překladu by tahle kniha v češtině nefungovala ani z poloviny tak dobře.

Tomáš Fojtík, knihypanakaplana.substack.com