O úžasném světě včel

Lars Chittka (1963), je původem sice Němec, nicméně působí jako profesor smyslové a behaviorální ekologie na londýnské Univerzitě královny Marie a celou svou profesní dráhu se zabýval včelami. Ví toho o nich skutečně hodně. Zároveň své výzkumy i poznatky dokáže předávat velice čtivě, text nezahlcuje akademismy. Je radost jeho knihu číst - zvláště pokud sami včelaříte, což je i můj případ.

Hned úvodem Chittka konstatuje, že „porozumět mysli odlišných, cizích forem života, není snadné, ale pokud vám takové výzvy činí potěšení, není nutné se vydávat do vesmíru.

Odlišné způsoby myšlení jsou přímo tady, všude kolem nás,“ a navazuje: „Včelí vnímání světa, zprostředkovávané zcela odlišnými smyslovými orgány, se od toho našeho natolik odlišuje a jejich životy jsou ovládány tak rozdílnými prioritami, že bychom včely mohli právem považovat za jakési ‘pozemské mimozemšťany’.“

Profesor Chittka si klade snad nemožný, rozhodně na první pohled ne zcela představitelný, a snad až „nevědecký“ cíl: přesvědčit čtenáře, že „každá jednotlivá včela má vědomí – tedy že si uvědomuje okolní svět i své vlastní znalosti, včetně autobiografických vzpomínek, že rozumí výsledkům vlastních činů, že je schopná základních emocí a že disponuje elementární inteligencí, což jsou všechno klíčové složky vědomí.“ Zdá se vám to ujeté? Inteligenci, tu přece máme pouze my, lidé, a pak samozřejmě naši mazlíčci, že, hafánci a micinky, a pak už je to jen pudová, tupá příroda.

Ovšem Chittka veškerá svá „fantastická“ tvrzení opírá o nezpochybnitelné výsledky seriózních vědeckých zkoumání a pokusů .

Včelí vědomí se „navíc opírá o úžasně propracovaný mozek, který, jak uvidíme, není ani zdaleka tak jednoduchý. Na rozdíl od toho lidského s jeho 86 miliardami nervových buněk jich včelí mozek sice obsahuje asi jen milion, avšak každá z nich má jemně rozvětvenou strukturu. Každá nervová buňka může vytvářet spojení s 10 000 jiných – což znamená, že ve včelím mozku se může nacházet více než miliarda takových spojení – a každé z těchto spojení je přinejmenším tvárné a změnitelné na základě individuální zkušenosti.“ Nepřekvapí tedy, že se jedná o „biologický predikční stroj prozkoumávající veškeré dostupné možnosti, který navíc i za nepřítomnosti jakýchkoli stimulů vykazuje spontánní aktivitu, a to i v noci.“

Opět, odvážná tvrzení, a opět, v dalším textu více než přesvědčivě, dokládaná. Bohužel zde není prostor uvádět všechna ta překvapující zjištění, například o tom, jak probíhá včelí orientace, jak se včela dokáže učit, pamatovat si, jakým způsobem si jednotlivé včelky předávají informace, a to nejen mimo úl oním známým „tancem“, ale i uvnitř, v naprosté tmě. Fascinující jsou například podchycené přípravy k rojení, kdy aktivní „rebelky“ doslova dokopávají ty nerozhodné k opuštění úlu, ale také to, jak probíhá následné rozhodování, kam a kde se nakonec usadí.

A věděli jste, že barevnost květů se podřídila barevnému vidění včel, ne naopak, protože včely je měly několik set miliónů let předtím, než se objevily první květy. A mimochodem, žádný jiný  živočich se neučí barvy tak rychle, jak včely medonosné – z jedenácti zkoumaných druhů byly nejlepší, následovaly ryby, poté ptáci, a nejpomalejší byly děti.

Chittka popisuje i bádání o včelách z historického hlediska, uvádí významné badatele – a své učitele – i jejich objevy, popisuje mnoho vzrušujících a objevných experimentů, kniha je provázena nejen mnoha krásnými barevnými fotografiemi, ale i grafy, hojnými poznámkami, bibliografií. A jak již asi tušíte, není pouze o včelách a jejich fantastickém světě – a mysli –, ale také o nás a našich, leckdy mylných, předsudcích. 

Josef Rauvolf