Acheron Terezy D. Reichelové – jazykově strhující příběh o jedné postglobalizační hipísácké utopii

Nálada euro-americké civilizace 21. století je rezignovaná. Nefunguje ani náboženství, ani věda, ani humanismus, ani psychoterapie. Demokracie ztratila díky internetu to podstatné – přiměřeně informované a soudné voliče. Varování před průšvihem přicházejí z nejrůznějších stran. V reakci na ně ale jen zesílíme hudbu a rozjedeme další carpe diem večírek.

Doktorandka Ústavu politologie FF UK a spolupracovnice festivalu Jeden svět Tereza D. Reichelová napsala knihu, která nás zavede jak do roku 2118, kdy globalizovaný svět nahradil svět fragmentovaný na menší, lidsky lépe spravovatelná území, tak do roku 2018, kdy nás hrdinka této linie vyprávění zatáhne do společenských sporů naší současnosti. Hamounský kapitalismus a oligarchičtí „nadlidé“ nejsou jediným terčem kritiky. Svoje si slíznou také salónní levičáci, všichni ti zápaďáčtí posh-left, kteří řeční na barikádách kulturních válek, ale vlastně vůbec nerozumí tomu, jak žijou lidé, které by chtěli ochránit před zlým systémem.

Globáč holt zanechal na všech hluboký šrámy, jak píše autorka.

Po sto letech se je lidé snaží uzdravit. Skutečným respektem k přírodě, která je vnímaná ne jako přírodovědecky rozparcelovaná aréna, ale jako živý komplexní organismus, skutečnou solidaritou a humanismem, opravdu kolektivní správou veřejných věcí a co nejpřirozenějším rozvojem lidských ctností. „Když vidíš svět jako na dlani, držíš ho tím i v hrsti? ... a tak rozkrájeli přírodu, odstřihli se od druhejch a nakonec rozšmelcovali i sami sebe. Prostě smrdky, Homo SS, jak s oblibou říkával táta… za globáče hlavně lidi nechápali, s čím zacházejí.“

Tak tedy další utopie, která má zmírnit naše existenciální těžkosti?

Ano, je těžké mít tak bujnou fantazii, aby takový harmonický fraktál, byť za sto let, reálně zahlédla. Ale je to zajímavé představa: školní výlet do muzea globalizace, kde děti kroutí hlavou nad tím, jak jejich předci dokázali žít. Tereza D. Reichelová věděla, co chce napsat, a našla k tomu i odpovídající jazyk. Divoký, plný novotvarů a hovorového rytmu. Místy v nejlepší topolovsko-hůlovské tradici. A ještě něco – vytvořila nečekaně silnou iluzi, která láká, i přes veškerou zkušenost s dějinami a člověkem, alespoň na chvíli vzít utopii vážně.

„Myslím, že v zásadě není problém představit si konec kapitalismu a společnost v roce 2118, která je feministická, kompostovatelná, solidární, anarchistická, vědecká, zdravá, svobodná, více než lidská, demokratická, fraktální – jen je to v mých představách hermeticky uzavřená pevnost Evropa. A já se kvůli tomu bohužel umím jen vztekat, tak jako globáčovské anarchistky v roce 2018. I když, jedině… co když jde pohnout peklem?“