Jung a jeho nevědomí

Jak píše v úvodu spisovatel Stanislav Komárek, Freud nebyl z prohlubujícího se konfliktu nijak nadšen, a „po rozchodu, který jak známo, Junga velmi destabilizoval a uvrhl do duševního regresu, hraničícího se zoufalstvím a sebevražednými náladami, se Jung pozvolna vrací od sebeanalýz k práci a v roce 1916 vzniká rozšířením původní práce (popularizační text Nové cesty psychologie) knižní verze, která je podkladem pro náš překlad.“ Jung, který tehdy těžce „zápasil se svým nevědomím“ přitom právě nevědomí věnoval velkou část svého bádání – je tedy více než zajímavé a lákavé podívat se, jak je vnímal v počátcích své dlouhé dráhy. Dodejme, že podtitul jeho práce zní Přehled moderních teorií a metod analytické psychologie.

Není přitom třeba se bát jeho varování, kdy v předmluvě píše: „Musím čtenáře předem upozornit, že se nejedná o snadné populárně-vědecké dílko, nýbrž o výklad, kladoucí vzhledem k velice složité látce značné nároky na trpělivost a pozornost.“

A ještě je dobré si připomenout - nezapomínejme, že, odhlédneme-li od Jungovy osobní situace, zároveň zuřila první světová válka, přinášející „bezprecedentní destrukci, monstrózní proud lží a neschopnost lidí zastavit tohoto krvavého démona,“ takže se „problém chaotického nevědomí neklidně dřímající pod uspořádaným světem vědomí vrátil před zraky myslících lidí.“

A Jung ve své předmluvě pokračuje: „Tato válka kulturním lidem nemilosrdně ukázala, že jsou stále barbary, a zároveň to, jaký železný karabáč na ně čeká, když je zase jednou napadne přisuzovat sousedům odpovědnost za jejich vlastní špatné vlastnosti. Psychologie jednotlivce se však odráží v psychologii národů a to, co dělají národy, dělá každý jednotlivec. Dokud ve svém konání setrvává jednotlivec, pokračuje v něm i národ.“ Ani se nechce věřit, že Jung psal tato slova před sto deseti lety! Tak aktuálně dnes znějí. Předmluvu pak Jung uzavírá nabádavým konstatováním: „Kdo však o sobě přemýšlí, ten naráží na závory nevědomého, jež ovšem obsahuje to, co především potřebujeme vědět.“

Jak bylo naznačeno, Jung zde probírá ze všech úhlů otázku sexuality a hlavně jejího zaznamenávání a výkladu. Však také píše: „Svobodomyslný pud naráží na praskající závoru morálky: lidé jsou v pokušení, chtějí a nechtějí. A protože nechtějí, nemohou domyslet, co vlastně chtějí, je jejich konflikt z větší části nevědomý, a z toho vzniká neuróza,“ polemizuje s Freudem a jeho důrazem na sexuální teorie, na potlačování sexuálních tužeb a vůbec to vše, co tak dobře známe z popularizačních článků.

Jung však svou delší polemiku završuje: „Sexuální teorie je až do určitého bodu naprosto správná, avšak jednostranná. Zavrhovat ji by proto bylo stejnou chybou jako ji považovat za univerzálně platnou.“

Zároveň se vymezuje proti tehdejší experimentální psychologii a jejím adeptům radí, ať svléknou učenecké taláry, dají studovnám vale a jdou „se srdcem na dlani světem, hrůzami věznic, blázinců a špitálů, přítmím předměstských putyk, bordelů a heren, salony elegantní společnosti, burzami, socialistickými schůzemi i kostely, ať projde obrodami a extázemi sektářů, ať na vlastní kůži zakusí lásku a nenávist a vášeň ve všech podobách a ať se pak vrátí obtěžkán bohatstvím vědění, jež by mu tlusté učebnice nikdy nedaly, a bude moci být svým pacientům zraněným lékařem a skutečným znalcem lidské duše.“

Ano, zkrátka, protáhnout se životem! Připomíná ale, že „celý člověk však ví, že ani jeho nejsilnější nepřítel, ba celý houf nepřátel se nevyrovná onomu největšímu protivníkovi, který přebývá v jeho hrudi.“

Jung se také věnuje problematice snů, mimo jiné uvádí i dnes, doufejme, jasnou pravdu, totiž, že „jakmile konečně pronikneme ke skutečnému smyslu snu, ocitneme se také v samém středu tajemství snícího a s úžasem vidíme, že i zdánlivě zcela nesmyslný sen je velice smysluplný a vlastně mluví jen o nejpodstatnějších a nejvážnějších věcech duše.“ A na jiném místě k tomu dodává:

„K porozumění řeči snů samozřejmě potřebujeme bohaté paralely z psychologie primitivů a historické symboliky, protože sny v zásadě pocházejí z nevědomí, jež obsahuje rezidua funkčních možností všech předchozích vývojových epoch.“

Na ilustrování svých idejí probírá sen jedné pacientky, a to jak z pohledu freudovské, tak analytické, přesněji, Adlerovy, metody, přičemž již jejich srovnání je velice zajímavé. A tomu, jak k nevědomí a problémům s ním spojeným přistupuje Freudova psychoanalytická, či Jungova analytická teorie věnuje značnou část svého spisu, když podrobně probírá sen jedné pacientky: pro objasnění jejich rozdílů (a výsledků!) pracuje se syntetickou, eventuálně konstruktivní metodou. A výsledky jsou vskutku zajímavé, ba překvapující!

Závěrem ovšem – snad pro domo – dodává: „Čtenář si musí zvyknout na myšlenku, že naše nová psychologie má svou veskrze praktickou a veskrze teoretickou stránku,“ přičemž „Existují věci, jež dnes neplatí a platit možná ještě ani nemohou, zítra však možná platit budou.“

Svou velice zajímavou a podnětnou knihu uzavírá jasnými a právem sebevědomými slovy: „Naše doba hledá nový pramen. Já jsem jeden našel, napil jsem se z něho a voda mi zachutnala. To je vše, co mohu a chci říci. Svůj záměr a svou povinnost ke společnosti jsem splnil, jak nejlépe jsem dovedl, vylíčením cesty, jež mě k prameni dovedla. Křik těch, kdo tou cestou nejdou, mne nikdy nezajímal a zajímat mne ani nebude. Nové vždy naráží na odpor starého. Tak tomu vždycky bylo a vždycky to tak i bude. Patří to k samoregulaci psychického dění.“