Finská literární senzace Destrukce: „Psát tuto knihu bylo jako procházet se peklem“

Minulost, která nikdy neskončí

A. žije v Turku, pracuje jako učitelka a po nocích běhá prázdnými ulicemi. Když jednoho večera zahlédne povědomou postavu, propadne se v čase. Je to Ira, někdejší spolužačka, s níž ji pojí traumatická zkušenost z devadesátých let. Letmé setkání zafunguje jako spouštěč vzpomínek na události z hudební třídy, které se A. celá léta marně snažila vytěsnit. Tehdy čelila každodennímu ponižování a psychickému i fyzickému teroru. Nešlo však jen o krutost dětí – klíčovou roli v udržování zvrácené hierarchie sehrála učitelka, která místo ochrany slabších tiché násilí legitimizovala.

Ira mezitím dospěla v uznávanou spisovatelku a ve svých autofikčních románech se k temným letům vrací. Píše i o A. Ta ale o otevírání starých ran nestojí. Dávné trauma tak přerůstá ve znepokojivou otázku: Komu vlastně patří naše vzpomínky? A kdo má právo vyprávět příběhy, v nichž figurují i druzí?

Rauma ovšem nekončí u utrpení jedince. Její chirurgicky přesný řez odhaluje anatomii kolektivního násilí. Zkoumá, jak snadno se společnost stává spolupachatelem a jak nebezpečný je samotný jazyk, jímž o traumatu mluvíme. Proč systematickému teroru mezi dětmi říkáme zdánlivě neškodně „šikana“? Proč jsme ochotni tolerovat chování, které bychom kdekoli jinde okamžitě klasifikovali jako trestný čin?

Destrukce člověka, města i světa

Název románu se propisuje do několika rovin. Vedle destrukce lidského nitra zkoumá autorka i destrukci samotného města Turku, jehož historickou tvář nenávratně smazaly požáry, války a necitlivé urbanistické zásahy. Rauma mistrně propojuje paměť osobní s pamětí místa – to, co bylo zbouráno a zničeno, z kolektivního vědomí mizí, ale nikdy nepřestane bolet. Třetím pilířem je pak destrukce ekologická. Z lokálního školního dvora tak román plynule přechází v univerzální výpověď o světě, kde silnější bezohledně válcují slabší.

Román, který vás nenechá nadechnout

Sama autorka se netají tím, že psaní pro ni bylo extrémně vyčerpávající, což se odráží v hutném, horečnatém textu. Destrukce úmyslně postrádá klasické dělení na kapitoly a čtenáři neposkytuje prostor k oddechu. Když letos na jaře román vyšel ve švédském překladu, tamní literární kritika nešetřila superlativy.

Deník Dagens Nyheter ocenil, že Rauma odmítá zavírat trauma do terapeutických ordinací a činí z něj veřejné literární svědectví. Podle prestižního magazínu Vi Läser čtení této knihy fyzicky bolí – a právě v tom tkví její uhrančivá síla. Literární kritik Jakob Carlander zase vyzdvihl všudypřítomný hněv a jazykovou intenzitu, která zanechává dlouhotrvající pocit odporu vůči násilí, ale i hlubokého soucitu s jeho oběťmi.

Úspěch Iidy Raumy (*1984) tak logicky nezůstal omezen jen na sever Evropy. Po zisku ceny Finlandia (2022) a čestného uznání Ceny Evropské unie za literaturu (2023) se kniha rozletěla do světa. Vedle Dánska a Švédska se překladová práva prodala také do maďarského nakladatelství Magvető nebo slovinské Gogy, kde Destrukci shodně označují za jednu z nejočekávanějších literárních událostí nadcházejících let.

Destrukce nenabízí útěchu, smíření ani lacinou katarzi. Ukazuje však, že literatura může být prostorem, kde si vezmeme zpět svůj hlas a promluvíme za ty, kterým byl kdysi odepřen. 

Veronika Chaloupková, psáno pro blog Arga