„Strom“ je patnáctiminutovou „básní beze slov“, doprovázenou citlivě komponovanou hudbou na míru a tudíž stírající potenciální jazykovou bariéru česko-francouzské koprodukce.

Téměř dva roky trvající mravenčí práce a dočasnost existence jednotlivých skleněných desek přivedla autorku k pokusu alespoň částečně některé fáze tvorby zafixovat v knize a chybějící články odvyprávět pomocí stručného doprovodného textu (paralelně v češtině a angličtině). Letošní vydání knihy u společnosti MAUR film umožnili příznivci na portálu Startovač. 

Obrazy publikované na lesklém tuhém papíře připomínají skleněný povrch desek – chvíli, než se rozpohybovaly a rozezvučely, ale paradoxně už tehdy zůstávají obojího plné – to čtenář zjistí už při prvním kontaktu s knihou, která jeho smysly zbystří do té míry, že téměř zaslechne ševelení listů v korunách stromů, nebo ucítí na kůži lezavou vlhkost zobrazené zimní scenérie.

Sugestivním ilustracím totiž zůstává kameramanský přístup, živě přeostřující od detailu k celku a naopak. Počáteční dynamické přibližování ke starému dubu, osaměle stojícímu na vrcholu kopce, po pár stránkách odhalí jeho svraštělou kornatou tvář a posmutnělé oči hledící dolů do údolí, kde žije v roztomilé roubence mladá dvojice - Marie a Jan.

Listí nostalgicky poletuje, z komína stoupá k nebi stužka kouře, okna propouštějí hřejivé světlo do chladem prostoupeného šera zahrady. Země se otáčí podle svého řádu, roční doby se střídají jako v Karafiátových Broučcích a všichni se zažitým způsobem vypořádávají s přírodními zákonitostmi.

Krajinu přidušenou sněhem brzy obnaží paprsky jarního slunce a místo sněhových vloček náhle vzduchem zavíří bílé okvětní lístky. Včely bzučí, míza tryská pod kůrou probuzených stromů, nový život se hlásí v rostlinné i živočišné říši.

Stařík dub je konečně obdarován prvním plodem a také bříško Marie se nápadně zakulacuje. Když hlínu rozhrnou zelené listy mladého stromku, strání se už nese pláč novorozence. Dochází k vytouženému momentu šťastného naplnění.

Čas se zrychluje, chlapec i doubek rostou a sílí, avšak starý strom je stále chatrnější. Jeho nešťastné vyvrácení i s kořeny nakonec neskončí zkázou, ale je transformováno do nové existence – léty tvrzené dřevo využije Jan k výrobě bytelného stolu.

Užitečně metamorfovaný strom však stále pokukuje pootevřenými dveřmi světnice po svém opuštěném potomkovi. Ten se rovněž cítí sám a přeje si konec všeho trápení. Oba páry nesnesitelně smutných dubových očí se přeci jenom rozzáří poté, co další dramatická událost přenese mladý stromek coby židli do světnice v údolí a život stromového „otce a syna“ nalezne pokračování v blízkém soužití s lidmi.

Nekonečný řetězec proměn mezitím postoupí do další fáze také na kopci, kde se k nebi vzepne nový shluk dubových korun vzešlých z popadaných žaludů. „To, co zprvu vypadalo jako beznadějné a definitivní, našlo svůj šťastný konec".

Je vidět, že Lucie Sunková pointu příběhu pravděpodobně vykouzlila z podstaty vlastní práce, kdy jednotlivé vrstvy precizně nanesené malby musí smazat, aby na desce vznikla nová plocha pro pokračování.

Z pomíjivosti v autorčině podání nevyčnívá pocit zmaru, ale naopak  naděje plynoucí z proměny v rámci logického vývoje. Nechme se inspirovat a povzbudit.