Knižní pól 22. 10. 2016

Reprezentativní průzkum českého čtenářství z roku 2010 uvádí, že knihy nakupuje 42 % mužů a 49 % žen a údajně ženy utratí za knihy méně. Jenže ten průzkum se týkal pouhých 1550 respondentů, lidí, kteří byli ochotní odpovídat. Moje vlastní zkušenost je trochu jiná. Před lety jsem nějakou dobu v jednom venkovském knihkupectví prodával a vycházelo mi, že z deseti kupujících bylo 8 až 9 žen. Proto si myslím, že ta statistika měla asi poněkud větší chybovost, než se uvádí. A že bez žen by se knižní trh pravděpodobně rychle zhroutil.

Na tenhle genderový nepoměr jsem si vzpomněl při četbě knihy Jany Jiráskové Zbláznila ses? Je to typická takzvaná ženská próza. Vypravěčka patří do nevděčné kategorie 40 +, ale když zjistí, že je se svým o více než deset let mladším partnerem těhotná, ani ji nenapadne byť jen uvažovat o interrupci. A to už čtyři děti má, z nich nejmladšímu je třináct.

Novelka Zbláznila ses? má jeden příznačný přitažlivý rys – autorka si nehraje na vševědoucí spisovatelku, ale připadá mi, že skoro až rozpustile líčí epizodu ze života nemladé už ženy a právě nastávající maminky, její každodenní, všední bitvy, konfrontace s okolím i trvalé trauma z nevydařeného vztahu s vlastní matkou. Do knihy se určitě bohatě promítají autorčiny osobní zkušenosti i názory, ale v próze jde o něco jiného, o to, čemu se říká literární pravdivost. A příběh nazvaný docela výmluvně Zbláznila ses? je podle mne jaksi přirozeně literárně pravdivý. Jeho hrdinka je uvěřitelná ženská, vtipná a přiměřeně sebekritická, přitom nepochybně citlivá. Je to skvělé čtení pro ženy, ale nemusí být marné ani pro muže. Odkrývá totiž hodně otevřeně současný ženský svět, ten obyčejný, se kterým se, ať chtějí nebo ne, muži setkávají a kterému rozumět nebo alespoň brát ho, jaký je, jim dá někdy dost zabrat.

Jedna důležitá charakteristika. Příběh Zbláznila ses? nemá vlastně pointu, i když ho uzavírá jakoby snová scéna z porodnice a slovo aplaus. Je to epizoda, která jen otevírá nějakou budoucnost. To nejdůležitější je chuť do života, která z knihy vyzařuje. Jana Jirásková už vydala dvě povídkové sbírky, novelu Zbláznila ses? vydalo nakladatelství Paseka.

Naopak velmi mužská tématem i stylem je prozaická prvotina literárního historika Michala Přibáně Všechno je jenom dvakrát. Je to román o paměti, o tom, že všechno, co prožíváme, co děláme, nikdy nekončí, nedá se nikdy uzavřít.

Hlavní postava, zhruba Přibáňův vrstevník, letošní padesátník, se vrací na jednu krkonošskou boudu, kam s rodiči jezdil o letních prázdninách. Vzpomínky prolínají celým pokusem o rekonstrukci minulosti, ale nestačí vysvětlit všechno. Jak to bylo za normalizace, kdo koho udával. Ale nejsme na začátku let devadesátých, ocitáme se o dalších asi dvacet let později, kdy se jednoduché pravdy trochu zašmodrchávají. Vypravěč Pavel si postupně a bolestně uvědomuje, že za fakty, která objevil, se vynořují další a další, která zpochybňují předchozí závěry.

Kniha Všechno je jenom dvakrát patří ke generačním románům, jehož hlavní postavou je v roce 1989 nadšený stávkující student. Až potud, říká si, svou roli zvládal, roli v konci režimu. Ale co dál? Poslechněte si jeho bilanční úvahu:

Říše padla, udělalo to cvak, program skončil a já taky. V nových časech už jsem se nezorientoval a nenaprogramoval. Kdybych to dokázal, neměl bych důvod napravovat nenapravitelnou minulost a zanášet si hlavu tím vším, co čas dávno odnesl za dveře starého vchodu do téhle boudy. Jenže já jsem to nedokázal. Komunismus pro mě nikdy neskončil. Zůstal jsem stát mírně rozkročen v tom původním přehledném světě mezi starými knihami, starými deskami, starými obrazy a starými přáteli. Stojím v něm dodnes. Občas nanejvýš přešlápnu z pravé na levou. A přátel ubývá. Říkali nám ve škole, že kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit, a je tedy odsouzen opakovat její chyby. Ale neřekli nám, že kdo historii zná, vystavuje se nebezpečí, že si večer před usnutím nevybaví jediný důvod, proč by se měl chtít zítra ráno probudit. Už na ně chci zapomenout Úplně a dočista. Na komunisty i na estébáky. Všechny je vytěsnit z paměti. Borowitschku i strejdánka. Zločince i oběti. Jejich zásluhy i viny. Svoje zásluhy i viny. Chci žít konečně bez nich.

Titul knihy Všechno je jenom dvakrát trochu napovídá, že se Přibáň pokusil o složitější způsob vyprávění. Prolínají se v něm různé časové roviny i pohledy různých aktérů, dojde i na putování postav v čase, samozřejmě zpátky. Tahle neobvyklá fantaskní rovina v realistické próze příběh překvapivě umocňuje, dává mu šmrnc napínavé detektivky.

Román Michala Přibáně Všechno je jenom dvakrát vydalo nakladatelství Host.

Ovšem s knihou Oleha Kryštopy Ukrajina v měřítku 1 : 1 si uvědomíte, jak pěkně se v Česku přes problémy s historickou pamětí žije. Oleh Kryštopa je ukrajinský novinář a dokumentarista. Tahle knížka vyšla na Ukrajině v době, kdy už se rozbíhal Majdan, a tak na její křest nikdy nedošlo, jak píše autor v doslovu pro české vydání. A se stejným smyslem pro neradostnou symbolickou zkratku, která je jedním z charakteristických znaků jeho krátkých, hutných reportáží, píše, kam od té doby Ukrajina došla:

Od chvíle, kdy jsem tyto příběhy napsal, uplynuly už skoro tři roky. Tři roky převratných změn, které by za jiných okolností mohly trvat celá desetiletí. A přesto mám občas pocit, že se nic nezměnilo. Kyjev si dál žije svým spokojeným korupčním životem. A na vleklou válku si lidé zvykli. Výbuch patriotismu se pomalu utišuje. Dobrovolníci, kteří šli do války během prvních dnů, se vracejí. Máme hodně mrtvých a hodně zraněných. Druzí jmenovaní se nedokážou přizpůsobit životu v míru. Noví dobrovolníci nejsou, ba naopak.

Z Kryštopových reportáží na mne dýchla podobná melancholie, jakou jsem pociťoval nedávno ve Lvově. Dnes je to skoro magické město, příslušnost k habsburské monarchii se do jeho architektury vtiskla tak, že se tu budete cítit podobně doma jako třeba v Krakově, a centrum je právem zapsané v seznamu Světového dědictví UNESCO. Tu podivnou magii však způsobují především lidé, způsob života. Peněz moc není, to poznáte na první pohled, ale s úsměvem a srdečností se potkáte mnohem víc než v bohaté Praze. I když vzdálená válka na východě je ve Lvově bohužel také všudypřítomná.

Kniha Oleha Kryštopy Ukrajina v měřítku 1 : 1 je pro mne zatím nejlepší zprávou o současné Ukrajině, která se mi dostala do ruky. Přeložila ji Marie Iljašenko a vydalo nakladatelství Dokořán.

Na stejné Ukrajině se v polovině 19. století narodil velký anglický autor, Polák Józef Korzeniowski – Joseph Conrad. Tahle věta může být příspěvkem na téma migrace, ale Josepha Conrada připomínám proto, že nakladatelství Pulchra vydalo překlad jeho v pořadí třetí knihy Černoch z lodi Narcissus, novelu, která česky dosud nevyšla. Přitom právě tímhle příběhem o posádce na lodi z Bombaje do Londýna si Conrad získal respekt čtenářů. A v předmluvě k ní vyjádřil své umělecké krédo. Poslechněte si z něj alespoň tyhle dvě krásné věty:

Mým úkolem, který se zde pokouším splnit, je dovést vás mocí psaného slova k tomu, abyste slyšeli, abyste cítili a především abyste viděli! Pokud se mi to povede, najdete uvnitř, co vám patří: povzbuzení, útěchu, strach, kouzlo – vše, po čem voláte, a k tomu snad i zrnko pravdy, po níž jste se zapomněli pídit.

Novelu Josepha Conrada Černoch z lodi Narcissus přeložila Petra Martinková.

Na začátku jsem zmínil průzkum českého čtenářství z roku 2010, Tak vám ještě dneska povím, jak se u nás vydávaly knížky loni, protože je to dobrá zpráva. V roce 2015 vyšlo v České republice 18 282 titulů, to je přes padesát knih denně včetně sobot a nedělí. Z toho bylo 29 % beletrie a 11 % knih pro děti a mládež. V 5354 knihovnách si lidé půjčili více než 60 milionů knih, to je přibližně 5,6 vypůjčené knihy na jednoho občana včetně nemluvňat.