Knižní pól 8. 10. 2016

Nakladatelství Verzone vydalo další výtečnou prózu současné čínské literatury. V edici Xin vyšel jako desátý svazek fantaskní román Den sedmý. Autorem je už z předešlých dvou českých překladů známý Jü Chua, možná jste četli jeho světově úspěšnou prvotinu Žít!

Den sedmý začíná absurdní kafkovskou situací. Pozdnímu čtyřicátníkovi, tedy už stárnoucímu a celkem se svým osudem smířenému chlapíkovi zazvoní mobil, který mu už před dvěma měsíci operátor vypnul, protože Jang Fej neplatil. Volají mu z pohřebního salonu, aby si pospíšil, a nezapomněl svůj rezervační lístek. V 9:30 má totiž kremaci. Jang Fej přijde pozdě a tak dostane nové pořadí. Během sedmi dnů čekání si promítá svůj život, poslouchá příběhy spolučekajících a setkává se se svou bývalou ženou, která je v podobné situaci. Jang Fej totiž zemřel v hořící restauraci, když se nemohl odtrhnout od novin se zprávou o její sebevraždě. Oba se nacházejí ve světě nepohřbených.

A tenhle svět nepohřbených, fiktivní, ale smiřující, chce se mi říct dobrácké společenství, je jakousi zvětšující čočkou nebo odrazkou, v níž je zachycena současná Čína, její děsivé tempo, drsné prostředí založené na výkonnosti a pro Evropana někdy šílené obrazy. Jako ten, v němž Jang Fejova chůva objeví v řece mrtvoly miminek s nemocničními visačkami na nožičkách. Jang Fej se setkává s manželi, kteří zahynuli ve svém bytě při násilné demolici domů v ulici Společného rozkvětu. S podobným smyslem pro hořkou ironii se odvíjí celý román a právě to dává jeho kritickému pohledu na Čínu přesvědčivou literární sílu. Den sedmý je temný román, přitom podobně podmanivý jako Proces zmíněného Pražáka Franze Kafky.

Román Jü Chuy Den sedmý přeložila a doslovem doprovodila Petra Martincová.

Ani strhující román nizozemské spisovatelky Doly de Jongové Pole je tento svět nepatří k veselému čtení. Nejprve ale něco o autorce.

Dola de Jongová se narodila v roce 1911 v asimilované židovské rodině, vyrostla v rodném Arnhemu a díky otcově protekci se brzy dostala jako elévka do místních novin. Když však dostala za úkol napsat reportáž o sexuální vraždě, otec jí noviny zatrhl. Dola se však nedala, odešla do Amsterodamu a uchytila se jako novinářka, začala psát knihy. O jejím smyslu pro realitu mluví útěk z Nizozemska ještě před německou okupací Nizozemska na jaře 1940. Rodiče k odchodu nepřesvědčila a nikdy už je neviděla. Uvízla pak na čas s manželem v marockém Tangeru. Tehdy bylo město jako demilitarizovaná zóna pod mezinárodní správou, ale tu právě převzalo frankistické Španělsko. Bylo to tedy místo patřičně divoké, plné uprchlíků a špionů. Dole s manželem se podařilo odjet do New Yorku a tam se tahle vitální žena nejen adaptovala, ale záhy etablovala jako spisovatelka úspěšnou knihou Hladinozemí, knihou sice takzvaně dětskou, ale o druhé světové válce a antisemitismu. Pro Američany, kteří už byli v té době také ve válce, ale o nacistickém Německu toho ještě moc nevěděli, to byl objev jak na objednávku. Druhá kniha Pole je tento svět vyšla ve Spojených státech v roce 1945 a sklidila obrovské uznání i zájem čtenářů. Záhy si ji mohli přečíst ve svém jazyce i Nizozemci. De Jongová se stala světovou autorkou. Tím její aktivita nekončí, svým překladem do angličtiny postrčila do světa Deník Anne Frankové. Nakonec se vrátila do Spojených států, psala dál, překládala, doporučovala Američanům nizozemské autory.

České vydání románu Pole je tento svět kopíruje loňský nizozemský návrat de Jongové na scénu. Je to příběh manželské dvojice, která se cestou z Nizozemska ujme několika prchajících dětí různých národností. Pokoušejí se uchytit právě v Tangeru, muž vytěsňuje válku a snaží se rolničit. Pochopitelně mu to nejde, fígle místních rolníků nezná. Pozoruhodné na tomhle už dávném literárním svědectví je nejen ostré vylíčení té doby a lidí na útěku, ale také mimořádné porozumění pro to, co se děje v arabském světě, jaký je a proč. Rainer, jeden z chlapců, přišel na to, že by mohl vydělávat rozvážením fekálií. De Jongová to jen popisuje a jakoby bezděčně utrousí poznámku: …neuvědomoval si, že v očích Arabů se hluboce pokořuje.

Román Doly de Jongové Pole je tento svět vydalo v překladu Magdy de Bruin Hüblové nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Pozoruhodný literárněhistorický skvost připravili jako editoři Jaroslav Šerák a Jomar Hønsi. Posbírali veškerou dostupnou autorovu básnickou tvorbu a v nakladatelství Machart vydali knihu Jaroslav Hašek. Sebrané verše. Je to skvělý dárek pro haškofily, ale také doklad Haškova talentu, a nic na tom nemění ani to, že některé básně, zejména z doby Haškova působení v legiích jsou prvoplánové agitky. Platí slova Jiřího Mahena z dopisu Václavu Mengerovi, Haškovu kamarádovi a autorovi prvního Haškova solidního životopisu: …dělal literaturu daleko intenzivněji než my všichni, on byl vlastně literátem a my se zuřivě bránili být jenom literáty.

Pečliví editoři uvádějí u všech básní přesný bibliografický údaj, ale také v poznámkách připomínají dobové okolnosti a zajímavosti.

Kniha Jaroslav Hašek. Sebrané verše doplňuje tři objevitelské a dávno vyprodané svazky povídek vydané před deseti lety Petrem Kovaříkem.

Výjimečnou knihou je také velký soubor drobných grafik o rok mladšího Haškova vrstevníka Josefa Váchala. Sběratel a váchalovský znalec a obdivovatel Petr Hruška uspořádal do publikace Josef Váchal – ex libris a jejich adresáti téměř tři stovky Váchalových kněhoznaček, jak jim říkal. Petr Hruška však neposbíral jen ex libris, ale ke každému z nich připojil životopisnou poznámku objednatele grafiky nebo i další údaje, často také úryvky z Váchalovy korespondence či jiných textů. Takhle například Váchal komentoval vrácení ex libris bankovním ředitelem Skarvanem: …exlibris pro jeho milenku v podání sepjatých rukou, jak si poručil, mu nevyhovovalo, poněvadž prý ruce mají být sepjaty jinak. Pomysliv si cos o vlezení kamsi, nepřišel jsem už víc k němu a na další kšefty nereflektoval… Knihu Petra Hrušky Josef Váchal – ex libris a jejich adresáti vydalo nakladatelství Jan Placák – Ztichlá klika.

Do třetice kniha výjimečná: Benzin & celuloid. Automobilový závodník a filmový magnát Saša Kolowrat.

Je to kniha jubilejní: Alexander Joseph hrabě Kolowrat-Krakowský se narodil v roce 1886 ve Spojených státech, kam se musel jeho otec Leopold uchýlit po souboji s princem Auerspergem. Ten totiž souboj nepřežil. Saša Kolowrat je dnes jednou z nejkouzelnějších českých šlechtických legend. Jako vášnivého automobilistu ho zachytil Adolf Branald v knize Dědeček automobil. Kolowrat však nebyl jen úspěšným závodníkem, ale také akcionářem firmy Laurin & Klement a kromě jiného inspiroval svého přítele Ferdinanda Porsche, aby začal konstruovat malá auta. Druhým Sašovým oborem byla kinematografie, do níž se pustil už v roce 1910 na zámku Velké Dvorce, ale z technických i provozních důvodů přeložil výrobu do Vídně. Točil kromě jiného válečné týdeníky, ve dvacátých letech pak objevil pozdější hollywoodské celebrity. Obdivovaný velkofilm Královna otroků natočil režisér Mihály Kertész, který pak pod jménem Michael Curtiz natočil oscarovou Casablanku. Film Café Electric otevřel hvězdnou kariéru Marlene Dietrichové. Producent Saša Kolowrat Café Electric ještě viděl, ale už jen z lůžka v sanatoriu, a jeho život krátce poté ukončila v pouhých jedenačtyřiceti letech rakovina.

Do poslední chvíle radostného člověka představuje kniha Richarda Pechy Benzin & celuloid. Automobilový závodník a filmový magnát Saša Kolowrat skoro třemi stovkami fotografií a dalších dokumentů a slovem rok po roku. Vydalo ji nakladatelství Kolowratovy domy.