Když to vezmu kolem a kolem, knihu Lovce hlav bych s klidem doporučila k přečtení místo nějakých no name knížek o etice a společenském chování, protože za Yo Nesbovou brutalitou se skrývá překrásné intimní poznání lidí, odhadu jejich povah a myšlení. Zároveň mě přitahovalo uvažování hrdiny, který se překvapivě reálně dokázal přizpůsobovat daným okolnostem, byl citově zaujatý, a přitom mě neštval. Tato problematika s nepochopením hrdiny se u mě vyskytuje poměrně často, a to se potom informace vstřebávají jen s obtížemi. Nejhorší, co může být je, když je hrdina laxní a nereaguje na jiné podněty, to se chuť k dalšímu čtení zcela vytrácí. V tomto případě jsem byla vděčná za jeho vnitřní život, který udržel mou pozornost po celou dobu.

Kontakt s cizími je pro mě stresující. Příprava na setkání je většinou tak obtížná, že se jí někdy ráda vzdám a risknu možné ztrapnění, ale co když ten někdo cizí má schopnost rozpoznat dobré myšlenky od špatných a nenechá se podplatit úsměvy? To pak musí být svědomí čisté a zdravé. Shnilé taktizování se vyplatí jen při setkání s blbcem. S blbci jsem se v této knize nesetkala, tudíž se zde neobjevovalo ani průhledné chování postav, se kterým máme bohužel v literatuře mnohdy tu čest se potkat.

V pár kapitolách jsem si představovala sebe na jeho místě a bavil mě tento druh pozorování, protože Yo Nesbo zvládnul naladit čtenáře (mě) na vlnu vnímání, která byla na setinu vteřiny přesná. Nedal mi ani chvilku ke zpochybnění jeho postupů, a co se týká citového vypětí, tak mi dovolil povolit pouze ve chvílích, kdy chtěl. Detaily do sebe zapadaly a tvořily mozaiku živoucího organismu. Sledování nádechu a výdechu mi pomáhalo v koncentraci a citlivým čtenářům se slabým žaludkem bych tuto metodu doporučila. Propojilo to fikční svět s pravdivým jednáním a nevznikala tak svalová křeč.

Věřím v rovnováhu. Ulice plné vrahů nejsou pro děti. Poznám vraha ještě před tím, než se rozhodne zasáhnout do mého života sekyrkou? Pochybuji. Prý se umí i usmívat.