Jak mi kdysi do knižního rozhovoru řekl Jáchym Topol:

Bondy byl pro mě klíčová postava. Jak jsem se k němu ale vlastně dostal? Jo, už vím. Já jsem totiž v sedmnácti vyhotovil na stroji svou první sbírku Eskymáckej pes, ta se nějak dostala k Bondymu a on mě k sobě pozval. A tak se mladý básník, píšící poezii s nasazením života, vydal k autoritě s vědomím, že bude-li jeho dílo prohlášeno za blbé, vezme si život. Přeháním, ale ne zase tolik…Na Bondym byl úžasná jeho obrovská intuice, cit pro poezii. Dával ji, pravda, najevo dost zprudka. Žádný vzletný opisy, žádný složitý větný konstrukce. Pokud se mu veršíky nelíbily, řekl ti, že to máš spláchnout do hajzlu a pak se jít utopit. V případě zalíbení, nešetřil superlativy. Jste geniální, je to úchvatné, pokračujte mladíku. V sedmnácti mohly takové přímé soudy člověka buď dolámat, nebo nakopnout. …jeho výběr byl hodně po darwinovsku. Ať přežijí nejsilnější!

Tolik Jáchym Topol o době a výchozí situaci tehdy náctiletých básníků, kteří věděli, že slušné je publikovat pouze v samizdatu. A tak psali a rozdávali si svoje strojopisy. Měli svůj časopis Violit. Měli svoje hudební skupiny Psí vojáci a Národní třída. Pro ty psali texty. V nádherně vypravené antologii, kde nechybí obrazy, fotky a grafiky Viktora Karlíka, Davida Němce, Petra Kubína a také třeba portrétní fotografie Karla Cudlína, se tak sešla poetika autorů, pro které určitým způsobem platí verše jednoho z nich, Víta Kremličky: nestanu se konvertitou, jsem si jist svou identitou.