Nový Host o novém Kahudovi se starým Kahudou

Jak se cítíš po složení takového objemného nákladu, jakým je tvůj nový text Vítr, tma, přítomnost?

U Houštiny to před lety bylo, asi jako když praskne lusk a vyvalí se plod. V případě nové knihy šlo už spíš opravdu o porod, kdy ve mně něco rostlo, a teprve když jsem začal psát a formulovat, tak tomu organismu dorůstaly jednotlivé orgány.

Nicméně díky tomu, že jsem mezitím začal psát něco dalšího, jsem teď procházel korektury už vlastně s odstupem, jen jako poučený čtenář. Nedávno jsem byl právě kvůli psaní nového textu taky nucen po patnácti letech nahlédnout do Houštiny a s překvapením jsem zjistil, že je to mně velmi blízký text už téměř cizího autora.

Což potvrzuje, že člověk se tím, že napíše takový osobní text, nutně změní, protože od něj vlastně něco výrazného odpadne.

Teď v souvislosti s Větrem, tmou, přítomností jsem dokonce došel až do stavu, že to, co jsem opravdu zažil, se mi promíchalo s tím, co jsem si načetl a vyfabuloval, takže já už na první dobrou nejsem ani schopen říct, co se stalo a co ne. Odehrálo se to v té knize, takže pro mě to je vlastně realita — takový paralelní pytel vzpomínek, které se nikdy nestaly. Něco jako náhradní nádrž, záložní padák nebo slanina schovaná v komíně.

Vnímáš Vítr, tmu, přítomnost především jako obžalobu nedávné doby, nebo zkrátka jako román?

Na začátku tam ta emoce určité obžaloby byla, jako kdyby se stal nějaký zločin a já byl jeho vyšetřovatelem — sám jsem se do této funkce jakéhosi domácího prokurátora zvolil. A chtěl jsem dojít k určitému závěru, který by byl víc podložený skutečností, aby to nebyl jen pocit, který jsem měl. Ale pak jsem zjistil, že ta moje informační banka je už velice široká, a navíc že naše nedávná minulost je silně provázaná se staršími událostmi — třeba až do čtyřicátých let.

A tak jsem potom pochopil, že to musím propojit s příběhem svého dědečka, což je vlastně nakonec samotný počátek toho textu, a že to bude něco na způsob románu. I když já tomu raději říkám pohádka, možná legenda, zkrátka něco širšího než román. Protože taky není úplně jasné, zda ten vypravěč je takzvaně spolehlivý, jestli si všechno vykládá správně, a navíc se tam hodně pracuje s tím, co kdo řekl — ale co by nikdo nikdy nenapsal. A stejně jako jsem zjistil, že musím jít do šířky ohledně času, tak mi následně došlo, že musím jít do šířky také ohledně prostoru — proto se ta moje pohádka nakonec roztáhla po celé Evropě.

Ovšem velmi brzy jsem věděl, že to neskončí tím, že by vrahem byl zahradník, protože zahradníci jsme všichni… Nešlo mi tedy o „skutkovou podstatu“ zločinu, nýbrž o osudy jednotlivých lidí. Nejlepší detektivky jsou taky vlastně spíš románem o zločinu — a já mám v knihovně Chandlera hned vedle Joyce a Bunina.

A jak moc jsi při psaní bral v potaz, že mnoho lidí se tvým textem bude cítit potrefeno, případně že ho někteří čtenáři budou brát jako antologii zaručené šeptandy a drbů?

To je poměrně dobře možné, to připouštím, ale neřeším to, protože za vztahy někoho k něčemu já už ručit nemůžu. Nejedná se o literaturu faktu, ale pokud tak knihu někdo bude číst, tak s tím nic neudělám. To se ostatně dělo už u mých předchozích knih, kdy z těch textů někteří recenzenti vyvodili, že jsem patologický úchylkář, přitom kdo mě zná, ví, že takový vůbec nejsem.

Jediné, co je skutečně reálné, je dědečkův příběh, včetně mého pátrání po jeho osudech a toho, že skončilo do ztracena. Protože jsem narazil na určité informační prahy, které není možné překročit, a protože už je to zkrátka dávno — to se týká jak svědectví konkrétních lidí, tak archivů.

ukázka z rozhovoru, který s Václavem Kahudou vedl pro Host Ondřej Horák

celý rozhovor 

http://casopis.hostbrno.cz/aktualni-rocnik/2014/05-2014/byl-jednou-jeden-horici-mozek