Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!
Tomáš Weiss
PERSONA NON GRATA? OSOBA NEŽÁDOUCÍ? PERSONAE NON GRATAE!
S Paulem Polanským jsem se setkal někdy na konci léta 1997. Příběh, který mi ten večer vyprávěl, byl už dva roky starý. Začínal jeho objevem Letů jako lokality, kde byl provozován koncentrační tábor (zprvu nejen) pro Romy, a skončil první ofi ciální pietní slavností, totiž odhalením „památníku“ poblíž prasečáku prezidentem Václavem Havlem. Vlastně ten příběh skončil Polanského odjezdem z Čech. Odjezdem, který by se spíše podobal útěku, kdyby byl Polansky srab. On ale zklamán, odpoutával se od zbabělců, kteří se ho báli. Oni jeho, ne on jich. Je spíše litoval, pokud jimi nepohrdal. Byl jsem v době příběhu zcela soukromá osoba: z politiky jsem vypadl po volbách v červnu 1992, kdy hnutí, ke kterému jsem se hlásil (Občanské hnutí jako jeden z nástupců Občanského fóra), prohrálo volby – nedostalo se ani do ČNR, ani do Federálního shromáždění. Na Středoevropské univerzitě v Praze jsem se zabýval soudobým nacionalismem. Co se dělo kolem Letů a podezřelého amerického soukromého badatele (který nebyl školený historik a neuměl česky, což se znovu a znovu zdůrazňovalo), jsem znepokojeně sledoval z novin. Neměl jsem žádný důvod nevěřit pravdivosti jeho zjištění, která ovšem byla v médiích jen sporadicky naznačována a vzápětí popírána, bagatelizována. Že jeho tvrzení nebudou přivítána, mně bylo jasné. Ne zcela jsem však chápal, proč byl na něj uspořádán – hon. Bylo zřejmé, že někdo, nějací lidé vytvořili kolem Polanského atmosféru podezřívavosti; mělo to nakonec vypadat, že jde o cílevědomého škůdce české pověsti: někdo nás chce očernit před celým světem! Polansky byl persona non grata, člověk nevítaný. Nedivil jsem se, že vzápětí po odhalení památníku z České republiky odjel. Co to znamená, že jsem „ne zcela“ chápal tu atmosféru, která se kolem něj vytvořila? Chápal jsem, že jeho zjištění naši lidé nechtějí slyšet. Zjištění o tom, že tábor vedli čeští dozorci (Polansky jich zdokumentoval 91, ačkoli zprvu se tvrdilo, že to byli samí Němci), že v táboře se neumíralo zdaleka jen na tyfus, ale i hladem a po použití násilí, a hlavně že tábor byl mezietapou – přestupní stanicí – na cestě do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Ale proč on osobně byl tak pomlouván, ostrakizován? To jsem nechápal. Proč najednou nesměl pracovat v archivech, které mu jako genealogovi byly otevřeny dávno před listopadem 1989? Kde měl už řadu přátel? Hrálo v tom roli, že Polansky byl cizinec? A že cizinec přece nesmí ostouzet „naše lidi“, naši zem, naši pověst mírumilovného národa? Holubičího… Připomínalo mi to spory o pravost tzv. rukopisů v druhé půli 19. století. Od padesátých let tehdy přibývalo pochybovačů, ale podvod se naplno provalil až s třicetiletým (!) zpožděním (mj. zásluhou TGM) určitě i proto, že jako jeden z prvních se proti falzátorovi Hankovi veřejně ozval – německý novinář z Vídně! Falzátor Josef Hanka ho zažaloval a u soudu – vyhrál. Pochybovači zmlkli: Němec, nota bene vídeňský, přece nemůže mít pravdu proti nám Čechům! A to i kdyby ji měl! A teď zase nějaký cizák, Američan, přinejlepším cvok, nám nebude vykládat, že tábor v Letech založili a provozovali Češi! A v souvislosti s Lety (přímo tam, či v Osvětimi) zahynulo přes tři tisíce Romů! I kdyby to byla pravda… Polanskému jsem i na dálku uvěřil, protože i já jsem měl nějaké osobní zkušenosti se situací poslů špatných zpráv. Patřil jsem mezi ně už od roku 1977, kdy jsem pustil do oběhu rukopis knihy Osmašedesátého, ve které jsem nabídl jiné než ofi ciální vylíčení událostí v našem pohraničí po válce. Když jsem pak spolu s několika desítkami jinýchpodepsal výzvu „Smíření 95“, odsoudili nás (také třeba fi lozofa Jana Sokola) štítivě tehdejší rektor UK Karel Malý a tehdejší prezident České akademie věd Rudolf Zahradník stejnými slovy, jakými byli odsouzeni chartisté v roce 1997. Sami jsme se prý vytrhli ze společenství českých vzdělanců…
Mezitím Polansky vydal u nás a v Americe (na Yale University) několik knih o Letech v žánrech orální historie a poezie. Knihu Tábor smrti Lety, kterou jste právě otevřeli, něco mezi komentovanými deníkovými záznamy a napínavou reportáží den po dni, místy hodinu po hodině, vydává česky až teď, po téměř čtvrtstoletí. Není tedy ani zdaleka první jeho prací na toto téma. Svědčím alespoň o tom, že kniha přesně odpovídá tomu, co mně vzrušeně a přerývavě vyprávěl při našem setkání před osmnácti lety. To bylo tak: nevím už kdo, ale myslím si, že to nemohl být nikdo jiný než Václav Trojan (on si to nepamatuje, ale připouští to), mně na přání Polanského zprostředkoval doslova konspirativně zorganizované setkání. Tak si to on přál: nikdo o tom nesmí vědět! Zařídit to nebylo vůbec snadné. Byl jsem v té době předsedou Senátu, protokolárně druhý nejvyšší „ústavní činitel“ v zemi. Už nevím, jak se to nakonec podařilo, ale seděli jsme večer kdesi na kraji Prahy v zahradní restauraci a nikdo ani jeho, ani mne nesledoval. Byl u toho ještě německý novinář Marcus Pape, se kterým Polansky spolupracoval. Pomáhal mu s tlumočením. Polansky mně na začátku řekl, že se se mnou chtěl setkat, protože jsem prý jediný politik v České republice, kterému ještě věří. Několikrát zdůraznil, že nevěří ani Václavu Havlovi. To mě mohlo poplést: bylo to nejen zavazující, ale svým způsobem lichotivé. Mne to ale nepopletlo. I kdyby mně nic takového neřekl, jeho příběhu bych uvěřil. Přestože mě několikrát napadlo, že možná už poněkud trpí stihomamem, perzekučním bludem. Nakonec jsem ale usoudil, že na něco takového má plné právo. Známe to všichni: to, že trpíš paranoiou, neznamená, že po tobě nejdou… To není v řadě případů ani tak vtipný bonmot, jako krutě pravdivé zjištění. Když po vás jdou, vidíte je všude. Protože oni skoro všude jsou. I když ne úplně všude. Rozdíl mezi „skoro všude“ a „ne úplně všude“ může být věru nepatrný – a to je pak ta paranoia… Tohle pochopit mně pomohla disidentská zkušenost. Byl jsem jeho vyprávěním otřesen. Tím chci říci, že jsem se ten večer třásl po celém těle. To se mi opět stalo i při četbě této knihy. K tomu ještě pocity, jako když se vám svírá kolem srdce. Kniha je na několika místech – hlavně v závěru, kdy se chystá vzpomínková slavnost v Letech s Václavem Havlem jako hlavním řečníkem – nejen napínavá, ale navozuje vám doslova existenciální úzkost. Strach. Z toho, jak se svírá smyčka. Jak kolem vás rostou zdi a za nimi se ocitají i lidé vám dosud blízcí. Polansky se tu předvede jako velmi dobrý autor: vystihuje sugestivně, věrohodně atmosféru úzkosti. Zvláště pro toho, kdo většinu aktérů zná – i když já jsem některé poznal až po příběhu, když už Polansky tady „skončil“ svoji misi. Misi? Na jeho příběhu je klíčově důležité, že on sem nepřijel cokoli odhalit. Vůbec ne! Ačkoli takto to traktovala zdejší média: člověk, který nás chce před celým světem poškodit, pomluvit. On sem ale jezdil dlouhá léta, ještě před Listopadem, a jako genealog sice bez školení, ale zato s dlouhou praxí tady v archivech a matrikách hledal na zakázku předky těch, kteří dnes žijí v Americe. Bylo to jeho živobytí a zároveň navázání vztahu k zemi, ze které přišli do Ameriky i jeho předci. Dokonce jeden z husitských hejtmanů. Odhalení pravdy o táboře v Letech bylo dílem náhody. Kdyby první organizovaní emigranti neodjížděli v půli předminulého století zrovna z Let, možná bychom o táboře ani dnes nevěděli nic, nebo jen zlomky pravdy. Nepříjemné pravdy bývají po celá desetiletí nejen skryté, ony se aktivně skrývají, totiž lidé je skrývají. Dodatečně pak člověk žasne, jak bylo možné, že to či ono zůstalo tak dlouho skryto. Postupné vyjevování jednoho čím dále tím více pak už posedlého badatele a vzápětí úsilí mnoha dalších vyjevené zakrýt, popřít, bagatelizovat to, co nalezl, tvoří dějovou nit příběhu. Jak byli najednou skoro úplně všichni našinci zajedno! Jak postupně odpadávali Polanskému i někteří jeho spojenci! Jak se báli, jako kdyby se psala sedmdesátá či osmdesátá léta! Čtenář si musí domýšlet, co nemohl vědět ani Polansky: jak někdo mocný, někteří mocní diskrétně zakazovali, hrozili… jak široce rozprostřená akce – přibouchnout mu dveře do archivů, vyštvat toho Čechoameričana ze země – to musela být. Jak široká fronta se nakonec proti Polanskému vytvořila! Jak se skoro všichni báli… Nebál se Václav Trojan a Jan Urban. Ale i oni byli nervózní: šlo přece o Václava Havla, o jeho pověst doma i ve světě, nejen o Lety! Co je víc? Kdo to ví? Ale proč o Havla? Čtenář je chycen: jak je pravda zároveň na dosah, ale přitom mizí před očima, jak je pak Polansky systematicky odstavován od možnosti dostat se k ní. Jak náhle nikdo o ničem z toho nechce mluvit! Tedy skoro nikdo.
Polansky tenkrát v té hospodě po mně nic nechtěl. Příběh byl svým způsobem – sotva polovičatým – pro ten čas uzavřen: „pomník“ v Letech stál, i když ubohý a ne na správném místě (pár obroušených balvanů bylo nahrnuto na loučku mezi křoví). Kus od prasečáku, snad aby to tam tak nesmrdělo. Ale ono to často smrdělo a smrdí příšerně. Záleží na počasí, na větru. Václav Havel nakonec před pomníkem přece jen řekl (jako první ofi ciálně), že v táboře působili čeští dozorci. Na druhé straně bylo jasné, že prasečák se bourat nebude. Skutečný památník na místě hrobů desítek?, stovek? Romů tedy nebude. Polansky nesměl promluvit: média se s ním domlouvala a vzápětí sjednané schůzky rušila. Musela to být atmosféra štvanice. Kdo ji řídil? To ani Polansky nemohl vědět s jistotou. Vypadalo to, že Češi ho prostě nechtějí: persona non grata. A tak z naší země odjel. Pryč s ním: ten člověk bourá široce sdílený podvod (podobně jako ten podvod rukopisný), spočívající ve víře, že to všechno Němci. Jen někdo aspoň upřesní: nacisti. K té víře se všichni upnuli a on nám ji rozbíjí. Vyprávěl mi to tenkrát v té hospodě všechno, abych věděl, co se teď po 24 letech z této knihy dozvědí všichni. Hořká pointa toho vyprávění se nabízela: i Václav Havel, na kterého se Polansky upřel jako na poslední naději, byl zřejmě zavázán loajalitou ke svému kancléři, osobně mu už dávno blízkému Karlu Schwarzenbergovi, a ten, resp. jeho otec, pán mj. na Orlíku a v okolí, byl se vznikem a s existencí tábora (v prvních letech) spjat. Snad proto i Václav Havel a určitě lidé kolem něho nemají zájem na odhalení pravdy o Letech. Věděl jsem, že kdybych měl po rozhovoru udělat jen minimum, tohle udělat musím: promluvit o tom s K. S. Jak to tehdy bylo, když se tábor budoval? Pro koho byl užitečný, ba možná nezbytný: také pro jeho otce, který měl všude kolem lesy po polomu a kamenolom? Nejnepříjemnější otázky člověku, kterého jsem si vážil a mimořádně vážím dodnes, si nedovedu představit. Ale cítil jsem to jako povinnost nejen vůči Polanskému, ale hlavně vůči Romům, kteří zahynuli v Letech nebo v Osvětimi. Zeptal jsem se tedy brzy nato kancléře, zda ví, co všechno o jeho otci a vlastně i o něm Polansky už napsal. K mému překvapení odvětil, že neví. Řekl jsem mu to. Náhle měl slzy v očích. To jsem věru nečekal. Snad už pak toho mnoho neřekl. Neměl jsem pocit, že zapírá. Ostatně já nebyl jeho vyšetřovatel! Nerozuměl jsem tomu. Jak to, že to neví? O Polanském a o již tehdy vydaných jeho knihách, o skutečném „podílu“ jeho otce jistěže ne na masakrech, ale na zřízení a provozu tábora. To mu to nikdo neřekl? Nebo to zapřel? Tím spíše jsem tomu nerozuměl, že vím, že o Letech jsem se já vůbec poprvé dočetl v knize rozhovoru Karla Hvížďaly právě s Karlem Schwarzenbergem! Ten rozhovor se uskutečnil ještě v exilu, tuším někdy na jaře 1989, tedy v době, kdy snad nikdo nemohl předpokládat, co se bude koncem roku dít a tím méně, že Lety mohou být „objeveny“. Četl jsem xeroxovou kopii toho rozhovoru s datací jaro 1989 (zřejmě to byla první verze, která pak, po listopadu 1989, byla vydána jako kniha v rozšířené verzi). V té knize se Hvížďala ptá na český nacionalismus, zda něco takového existuje. Karel Schwarzenberg přitakává a uvádí jako příklad – Lety! Možná, že se ptal na český rasismus, už nevím, ten xerox už nemám. Lety přece nejsou excesem nacionalistickým, ale čistě rasistickým. Českým rasistickým. Tábor byl zřízen, i když ne rovnou v konečné podobě, ještě za tzv. druhé republiky (před 15. březnem 1939). Kdyby věděl, co dnes díky Polanskému více či méně budeme vědět (o tom, že na vybudování a provozu tábora měl osobní zájem jeho otec, kterého syn Karel ctí a vždycky ho hájil), musel by se přece tomuto příkladu velkým obloukem vyhnout! A ne s tím jít vstřícně na světlo boží! Trochu se mi po tomto poznání ulevilo, ale ne úplně. Jak to bylo s těmi přibouchnutými dveřmi do archivů? Když se dnes donekonečna probíráme minulostí („vyrovnáváme se“ s ní), nejen my, ale i Němci, Poláci nebo Rusové, zaklínáme se většinou tím, že jsme nikomu konkrétně neublížili. Že to ti druzí. Hlavní výmluva: vždyť jsme o tom či onom nevěděli. Tohle mi dochází s čím dále tím větší intenzitou: ano, nevěděli jsme. Ale to proto, že jsme se neptali. Věděli jsme, že se máme na co ptát? Že se vůbec máme ptát? Člověk se svědomím se musí pořád ptát, i na to, na co se ptát nikomu nechce. Ba právě na to. Když oni ale lidé se nejraději ptají na to, o čem je právě řeč. O čem se vede, jak se dnes říká, „diskurz“. O čem je korektní mluvit. Autocenzura otázek, které jsme měli pokládat, ale nepokládali jsme je, ve vší nevinnosti, je naše kolektivní základní prohřešení. Za celý český národ, za celou českou veřejnost, která má snad dosud smysl pro otázky svědomí, se před čtvrtstoletím ptal jeden jediný našinec, jakýsi podivný Čechoameričan – s předky z doby husitské. To je ten příběh: o člověku, který chtě nechtě vzal na svá bedra špatné svědomí nás všech ostatních. Ptal se: jeden jediný, za všechny, kteří se báli zeptat. Tak se báli, že nakonec snad opravdu zapomněli, na co se původně báli zeptat. Co s tím dnes? Po tolika letech? Přemýšlím, proč s vydáním této knihy Polansky tak otálel. Nebo to nikdo nechtěl vydat? Až Antifa? Uvidíme. Je to pozdě? Není. Ale teprve uvidíme. Od té doby se něco přece jen změnilo. Popírat existenci tábora jako tábora koncentračního (a nejen izolujícího „práce se štítící“ cikány) se i v politických kruzích pokládá dnes za nepřijatelnou politikou korektnost (lež). Viz ohlasy na prolhané řeči poslance Okamury. To se snad zlepšilo. Na druhé straně máme za sebou znepokojující protiromské bouře v Janově, ve Šluknovském výběžku, kterých se zúčastňovali nejen mladí rasisté, ale počestní občané, maminky s kočárky. Mimochodem: skrytě hysterická atmosféra mezi hodnostáři počestného, usedlého „šrámkovského“ města Písku (kde skini utopili v řece mladého Roma Danihela) v době, kdy se blíží odhalení pomníku, mě – podle Polanského líčení – připadá děsivější než vztek dezorientovaných lidí na severu Čech, manifestujících za bezpečnost v ulicích: pryč s tím, kdo nám tady kálí do naší pověsti?! V lepším případě byl Polansky pro ně – vzduch. Prasečák na místě masových hrobů, který stát rychle prodal, když se Polansky blížil odhalení pravdy, měl být podle několika slibů politiků (mysleli to vážně, ale bylo jich ve vládě málo) zbourán. A tak vaše usebrání, vážený poutníku, bude i nadále na místech piety kolem kamenů-památníku atakovat agresivní puch. Jako ďábelský výsměch vašemu smutku, vašemu ohromení, zahanbení z toho, že i my dokážeme… jako výsměch peněz, moci, hmoty, vepřového bůčku, který máme my Češi tak rádi. Uvidíme. Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností, obviňování… pak jsme na tom opravdu velmi zle. Antifě jako vydavateli patří moje poděkování. Doufám, že i vaše, vážený čtenáři.
Petr Pithart V Praze léto 2014
Další články
