Úzkostná osoba závislá na kytkách

Sbíráte byliny?

Sbírám, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude něco, z čeho udělám knihu. Zdálo se mi to moc obyčejné, tak samozřejmé jako dýchání. Co o tom psát? Až se jeden rok na přelomu června a července, kdy mají sběrači bylin největší fofr, stalo, že jsem nemohla sbírat a začala jsem o tom psát knihu.

Co vede člověk v dnešní době k tomu, aby sbíral byliny? Podle všeho je to práce áročná, málo ohodnocená…Vypadá to jako posedlost!

Ano, je to posedlost, svým způsobem prokletí.

Píšete, že sbírání je osobní a že ke sbírání ve velkém musí mít člověk předpoklady. Jaké?

Nevím přesně. Musí mít přírodu nějak víc pod kůží. Musí mít také trpělivost, být pečlivý.

Může to být třeba forma meditace?

To spíš řehole.  Vyčištění hlavy fyzickou prací na vzduchu. Bez nároků na velkou odměnu, protože sběrem bylin se uživit nedá.

Hrdinkou knihy je vypravěčka Anna, o které se skutečnosti jejího života dozvídáme z knihy tak jak náhodně. Kdo je Anna?

Já myslím, že už jsem to napsala do knihy. Anna Bartáková je velká hrdinka. Sběr bylin má na prvním místě, vytěsňuje kvůli bylinám i vztahy, působí jako podivínka.

V knize je ale víc podivných postav, které se chvílemi chovají jako magoři. Nakolik je to skutečný obraz současné vesnice?

Ve skutečnosti je to možná ještě šílenější.  Moje kniha je spíš taková idyla. Třeba se tam neodehraje žádný sousedský konflikt.  Anna totiž před nimi couvá, nechce je, je to klasická bezkonfliktní osoba.  Proto je také slabá ve vztazích.

Anna je nespolehlivý vypravěč.  Mnoho věcí neví, nepamatuje si, moc čtenáři příběh neusnadňuje.

Nevím, jestli je nespolehlivá. Mně bylo od začátku jasné, jak chci příběh vyprávět. Já nemám moc rád knihy, které vám všechno hned okryjí. Takové to: a teď přichází můj padesátiletý černovlasý bratr…. Zdá se mi to v knihách zbytečné.  Čtenář si přece umí mnohé domyslet. Není třeba doříkávat.

Co si myslíte o samotě, která je v té knize zásadní. Je to trest nebo dar?

Jak se to vezme. Co se týká sousedských vztahů, tak tam je to pro Annu dar. Ona je ráda sama. Chce mít klid.

Je velký rozdíl být sám ve městě a na vesnici?

Ve městě je samota hůř vidět. Existuje v něm mnoho osamělých lidí, jen to není tak na očích. Kolik lidí tu žije dvacet, třicet let jen se psem. Na vesnici mohou být lépe zaměřitelní, ale to jim od samoty nijak nepomůže.

Anna utíká před vztahy a před společností. Ale jde to vůbec v dnešní době se před ostatními schovat?

Ano, je to hodně těžké. Ale pokud to se společností nezvládáte, je útěk jedna z možností.  Teď jde o to kam a jestli vůbec neexistuje nějaký prostor a jak taky jak si dokáže člověk se samotou takhle vzniklou poradit.  V knize to podle mě přes všechno trápení a utrpení nakonec dopadne vlastně dobře.

Používáte autorský pseudonym. Proč?

Pod pseudonymem Bolavá vydávám texty, kde je bolest v hlavní roli. Ta fyzická i psychická. Moje sbírka poezie se jmenovala Černý rok.

Bolavá, Černý rok, Do tmy….tohle je vaše poloha, ta zatěžkaná, vážná?

Ne, já píšu i jiný druh textů, některé třeba i humorné. Ty třeba jednou vydám zase pod jiným jménem. Anna Bolavá je asi ta depresivnější část ve mně. V tom jiném životě mám tři děti, které mě přes den tak zabaví, že nemám část myslet jako Bolavá. Když spala, napsala jsem Do tmy. Ano, ty děti jsou ta hranice mých vnitřních světů.

A jaké jsou ty texty, který říkáte humorné? Můžeme je číst v nějaké knize pod jiným jménem?

To ne, mám je doma, ale nevím, jestli je chci vydat. Třeba časoměrný projekt o výchově dětí nebo texty o Karlu Gottovi. Jak jihočeská fanynka jede z jižních Čech za Mistrem, ale ani po dvou letech ještě není na místě atd… Ale většina těch textů nemá konec a já momentálně nemám potřebu je dopsat.

připraveno z rozhovoru Jonáše Zbořila a Karolíny Demelové v pořadu Liberatura Českého rozhlasu Wave