Vy máte modrou krev? Nebo jste si koupila nějaký zámek? Kde se vzal váš zájem o šlechtické interiéry? A proč zrovna kuchyně a jidelny?

Představte si, že procházíte zámek a sloužící zrovna odešli. Všechno je jednoduše a přitom účelně vytvořené. Postupy i záznamy mají svůj řád a jsou prověřené generacemi. Interiéry jsou zařízené tak, aby vyhovovaly nejen provozu, ale také samotným lidem v nich.

Každý šlechtic se snažil být nejen dobrým hospodářem a zajistit si tak maximální soběstačnost, ale také se chtěl prezentovat před ostatními aristokraty. Nádherné řemeslně zhotovené předměty jen umocňují celkovou atmosféru.

Nemám modrou krev, ani nevlastním zámek. Jen jsem chtěla pochopit zdánlivě obyčejný provoz na šlechtickém sídle, poznat původní nádobí a náčiní, které se při přípravě pokrmů a při stolování používalo, nahlédnout do autentických záznamů a nebýt ovlivněna zámeckými instalacemi pro turisty. Myslím, že se mi to nejen podařilo, ale pochopila jsem i naše dějiny…

Ve vaší knize je dvacet jedna sídel od renesance po začátek 20. století. Můžete stručně říct, co bylo pro kterou dobu v kuchyni a při stolování typické?

Vše se odráželo od toho, jaké byly místní zdroje potravin, momentální objevené materiály, jaké technologie se používaly a co se jedlo či co bylo v daném okamžiku módní. Pokud začneme od potravin, zlomové byly zámořské objevy a s nimi spojený dovoz neznámých surovin. Například nové druhy koření, káva, čaj nebo čokoláda zasáhly do samotných chodů, zvyků, ale také se začaly vyrábět nové druhy nádobí. A co bylo pro kterou dobu typické? Asi bych na toto téma napsala další knihu, nedá se to zachytit ve dvou větách.

Mají nějaký vývoj i takové "neměnné" předměty jako je lžíce nebo vidlička? Co vůbec považujete třeba za nejzvláštnější a překvapivé kuchyňské nástroje nebo součásti servisů?

V gotice bychom našli jen lžíci a nůž. Renesance již poznala i vidličku, to vše se můžete ostatně dozvědět v mé knize. A o překvapení není v zámcích nouze. Většinou vše bylo založeno na jednoduchosti, čas v přípravě pokrmů nebyl rozhodující. Pokrmy se sestávaly z několika chodů, servisy byly používány podle církevních svátků a zvyků daného majitele. Vzhledem ke skutečnosti, že každý šlechtic měl příbuzné po celé Evropě, informace byly předávány nejen v rovině aristokracie, ale též mezi sloužícími. A co mne skutečně překvapilo? Všechno již tu bylo. Nic nového v naší době není vyjma přístrojů, které nám umožňují pohodlnější a rychlejší servis v kuchyních.

Zájem a koníček je jedna věc? Jak vás ale, proboha, napadlo vydat tak nádhernou knihu sama? 600 fotek, trojjazyčnost....

Nevím, snad to byla trochu drzost. Zaměstnanci NPÚ také říkali, že jsem si vzala velké sousto a je pravdou, že takto nikdo nikdy toto téma neuchopil. Ctím však heslo Jana Wericha: Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl…

Viděli už knihu někteří ze současných majitelů hradů, zámků a zámečků? Co říkali? Nechtěli vám třeba zpětně na knihu nějak přispět?

Zatím ne. Uvidíme, třeba to někoho zaujme…

A konečně - jak máte zařízenou kuchyni? Renesance? Víno servírujete do cínových pohárů nebo do renesančního zeleného skla? Jste stolniční pedant - prostírání, nahřáté talíře a tak?

Vůbec ne. Mám běžnou kuchyni s moderními vymoženostmi. Snažím se vařit z kvalitních potravin a jsem nejraději, když se sjede celá rodina, pochutnáme si a báječně si popovídáme…. Je jedno, jestli sedíte na zámku nebo v domě.