Letos pátého února bylo sto let dada. Co myslíte, že pili dadaisté tehdy v Curychu?

Oni rozhodně nebyli opilci. Na druhou stranu ale nebyli ani fundamentální abstinenti. Já jsem v Curychu byl a všechno si to ve Spiegelgasse poctivě odkrokoval. Když do té uličky vejdete, je to trochu do kopce, připomíná to poněkud Montmartre. Kabaret Voltaire, kde vystoupil památně Tzara & spol., stál nalevo, o řadu domů výš bydlel Uljanov. Když jsem projektoval jejich partii šachu, bylo to takhle: První šel spokojeně vzhůru, protože právě založil dada. Druhý šel spokojeně dolů, protože právě vymyslel Sovětský svaz. Potkali se uprostřed a zamířili do nejbližší kavárny, kde si dali tu partii. Dohrávala se pak, zejména ze strany Lenina, s živými figurami.

Jak blízko měli k dada v padesátých letech Šmidrové a v šedesátých a sedmdesátých Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu?

O programové návaznosti se mluvit nedá, nicméně přijímali docela vlídně, když si té možné souvislosti někdo všiml. Výtvarně se s nimi shodli možná víc než literárně. A pokud jde o pití, pak Šmidrové a Křížovníci konzumovali každopádně. Byly to přístolní, hospodské společnosti, kde konzumace alkoholických nápojů platila za jeden z určujících faktorů.

Kdo z členů měl k dada nejblíž?

Všichni byli groteskní. Někteří možná přesto, že takovými ani být nechtěli. Podobně jako dadaisté nechtěli alespoň zpočátku být umělci. Anebo to úspěšně předstírali. Karel Nepraš ale garantovaně chtěl být groteskní. Stejně jako chtěl být umělcem. Jenže to nerad slyšel. U Bedřicha Dlouhého nebo Jana Steklíka už si nejsem tolik jistý. U Křižovníků vůbec byly ty filiace s dada slabší. V jejich postupech se prostě vyjevila jistá grotesknost, která se dada podobala, ale nebyl to vědomý záměr.

S dada jste se potkal přes Šmidry?

Dada jsem poznal v rámci všeobecného vzdělání, nemusel jsem čekat na Šmidry.

Šmidrové se ale dali dohromady v roce 1954…

Při Hérakleovi, já jsem ročník 1942!

No právě, to jste znal dada ve svých deseti jedenácti letech?

Tutově. Stejně jako jsem už tehdy tušil, že dada je všechno.

Takže když jste v šedesátých letech realizoval své první happeningy, bylo to při vědomí, že všechno je dada?

Ty happeningy nebyly ve jménu dada. Dělal jsem je proto, že jsem je považoval za ne-li rovnou nutné, pak jistě žádoucí uspořádat. Hlavičku happening jsem opustil na tlak Ivana Vyskočila, který mi poradil, abych si našel jiné návěstí. Tak jsem happening přejmenoval na cvičení. Po vzoru exercicií svatého Ignáce z Loyoly.

Žije dada dnes?

Dada je samozřejmě věčné, jako je věčná potřeba vykřičené negace ve jménu pseudosvobody. A není to nějaké ruské přitakání, dada znamená „koníček“. A koníček může být buď malý kůň, anebo zábava. Já sázím na malého koně. Moje dílo ale není dada dotčeno. Respektive bylo myšlenkou dada dotčeno až poté, co bylo hotové, protože to všechno šlo ze mě, vnější inspiraci jsem neměl žádnou. To ovšem neznamená, že by mi jejich sto let starý bugr nebyl dnes sympatický. Vlídně, či spíše shovívavě jsem akceptoval, že dada historicky existovalo, že v jisté podobě stále žije a ovlivňuje, nicméně když jsem zpětně reflektoval své výtvarné a literární práce a hledal nějaké přímé spojnice, nenašel jsem je. Pokud je najde někdo jiný, odpovím jako Ignác z Loyoly: Proč ne?

Čili vy nejste dada?

Nikoli. Složil jsem ale o dada, přesněji o dadaistech někdy zkraje devadesátých let báseň, a to v němčině i v češtině, a slovo dada dokážu napsat jedním tahem. Co tomu říkáte?

Umíte tu báseň?

Dobře poslouchejte. Nejprve německý originál: „Wer da ist / ist Dadaist / da die / die da nicht mehr stecken / die / die da noch stecken / schrecken.“ Teď překlad Ivana Wernische: „Je to jisté / že tady jste / dadaisté / vy kdož / kdož tady už netrčíte / kdož / kdož tu ještě trčíte / skučíte.“ Ten překlad ale není podle mého gusta, musel jsem si to přeložit nakonec sám: „Tu zajisté / jsou dadaisté / neb ten / kdo tu není / na ty / kdo tu lení / zuby cení.“

ukázka z rozhovoru Radima Kopáče s Eugenem Brikciusem,

celý rozhovor najdete v UNI 3/2016