Román Malinka je váš knižní debut. Jak to tedy s psaním vůbec máte? Předtím jste psala „do šuplíku“, nebo je to zároveň váš první rozmáchlejší literární text?
Rozmáchla jsem se poprvé, moje šuplíky zejí prázdnotou — nejsem šuplíkář v žádném slova smyslu. Jsem psavka obecná, ale donedávna se to týkalo jen dopisů, pracovních textů a seznamů na nákupy potravin.

Témata vaší knihy (a koneckonců i název) jsou veskrze ženské — těhotenství, porod, mateřství, nenaplněné mateřství — přesto má kniha velmi daleko k žánrové ženské četbě. Máte nějaké literární blížence — ať už mezi současnými českými autorkami, nebo obecně?

Biologicky vzato je knihaMalinka ženského pohlaví, to ano, ale snad by mohla být právě proto svůdná i pro muže. Pokud jde o autory, jejichž knihy způsobily kardiologické zážitky mně, tak těch je mnoho: Laurence Sterne, Michail Bulgakov, Karel Čapek, Ťiang Žung, Maxine Hong Kingstonová, Amy Tanová, Jan Balabán (romány), Olga Tokarczuková. Svou osvěžující prostotou mě pravidelně blaží Jiří Hájíček, úchvatné je Jezero Bianky Bellové, to je konečně vpravdě vizionářská kniha. Ale také je tu Ronja, dcera loupežníka, Alenka v říši divů, Letopisy Narnie

Opravdu působivé vykreslení různých prostředí (centrum náhradní rodinné péče, zubní ordinace, natáčení filmu, kojenecký ústav) naznačuje, že s nimi máte osobní zkušenost. Je to opravdu tak, nebo je to výsledek důkladných rešerší?
Převážně  to  tak  je  —  je  to  důsledek  nedostatku  fantazie.  Ale  není  to  podstatné,  protože  autenticita textu nerovná se osobní prožitek autora. Autorské klíče mohou text zbytečně zamykat. Malinku jsem vypiplala, jak jen jsem mohla, a teď už jí jen tiše držím palce a přeju jí, aby živelně pochytala co nejvíce lidských srdcí. Věřím, že bude schopná přesáhnout své rodiče, z nichž sice pochází, ale není jimi — na jejich příběhu už nezáleží.

Téma adopce bylo českými současnými autorkami nedávno zpracováno (Tereza Boučková, Viktorie Hanišová). Znáte jejich knihy? Pokud ano, jak věrohodně podle vás toto téma pojaly?
Kniha Rok kohouta je fenomén — neznám žádnou jinou knihu, o které by tolik lidí plamenně hovořilo, aniž jikdy četli. V české společnosti zarezonovala nešťastně, protože mnoha romským dětem vzala rodiče. Bohužel tu nemáme žádný Rok slepice, ačkoli povzbudivých příběhů přijetí romského dítěte bílými rodiči znám jenom já osobně několik. Tak už to ale v próze bývá. Nicméně vnímám-li RK jen jako artefakt, tak i přesto, že mně osobně není tento sebeobnažující (a obnažující i své blízké) vaculíkovský deníkový způsob vyprávění blízký, musím knize přiznat mimořádnou sílu, která je hodna obdivu. Text samotný je působivou črtou symptomatického vztahu, v níž  —  chceme-li  —  můžeme  vyčíst  komplexnější pojmenování problémů, než je prostý odkaz na genetickou dispozici. Je to dobrý doklad toho, že takto mimořádně obtížnou situaci ve své mnohočetné nepřirozenosti naprostá většina lidí intuitivním  rodičovstvím  —  bez dnes již dostupného průběžného vedení odborníků na poruchu attachmentu — nemůže zvládnout. Kniha Anežka Viktorie Hanišové je monotematický a vztahově monolitický příběh, což je nepříliš organické — prožitek náhradní rodinné péče v izolacionistickém podání je takřka protimluv. Téma Julie, tedy přesvědčení, že adoptované romské dítě lze ochránit předstíráním, že je neromského, exotického původu, je nosné — takové představy bohužel nejsou u laiků ojedinělé. V dnešní době je však pro mě dovedení této představy do praxe obtížně představitelné — kroky potenciálních náhradních rodičů vedou logicky nejdříve na úřad, aby zjistili své reálné šance na standardní, nepřímou adopci. Tam se dozvídají, že zejména v případě romských dětí nejsou malé (i u samožadatelek), a otevírá se jim první horizont nových informací, nová dimenze, kde se původní představy začínají tříštit. Julie vzdoruje všem těmto přirozeným vlivům (včetně platné legislativy) i nadále v průběhu času s psychopatickou sveřepostí, jejíž motivaci či pozadí nerozumím. Dcera Agnes pro mě byla z masa a kostí, jakkoli byla její poloha pro děti s poruchou attachmentu neobvyklá ve své nerazanci. Zaujala mě a bylo mi líto, že klíčové momenty její osobnosti z hlediska prožívání přijatého dítěte (prozření o biologickém původu působivě propojené s biologickým zráním a rozkrývání biologických příbuzných) byly jen načrtnuté.

Váš styl prozrazuje zálibu v experimentování s jazykem, ale zároveň je kniha obsahově nabitá a místy až naturalistická. Co z toho u vás převažuje či je důležitější?
To bychom si museli Malinku rozřezat na jednotlivá semínka a spočítat je. Jistě je i takový drobnozpyt přínosný, abychom vůbec věděli, co vlastně dostáváme do svých těl, ale já to neumím a na takovém svinčíku už bych si ani nepochutnala. Mě u textů zajímá jedině to, jak hbitě, mocně a trvanlivě mě chytnou za srdce. Technika úchopu s tím možná souvisí, ale celou tu chemickou reakci zásadně zvrátit nemůže — to je biologické mystérium.