Tenisový návrat Petry Kvitové sledoval celý svět, ale pozornost byla upřena i na vás. Jak jste si užil svých patnáct minut slávy?

No, asi už nikdy nebudu dvě minuty v prime timu na CNN. V půl osmé newyorského času byli na obrazovce Djoković, Federer a Kebrle.

Jste s Petrou Kvitovou pořád v kontaktu, jezdí na rehabilitace?
Ona už dnes moc péče nepotřebuje. Na rehabilitace jezdí do Grenoblu k profesoru Thomasovi, mému velkému učiteli a skvělému profesorovi rehabilitace ruky. Samozřejmě že jsme spolu v kontaktu. Léčbu jsem vedl, rozhodoval jsem, co ano a co ne. A Petra je skvělý pacient, nejen velmi houževnatý, ale také pokorný. A na Wimbledonu jsem viděl, jaký neuvěřitelný kredit v tenisové komunitě má.

Koncentrují se u vás ve Vysokém nad Jizerou případy, s nimiž si jinde nevědí rady?

Ano. Chirurgie ruky je malý obor a v Česku není dost specializovaných center ani odborníků, kteří jsou v této problematice dobře vzdělaní. Díky tomu je u nás koncentrace méně častých nebo složitějších případů mnohem větší, než by byla třeba v Německu či ve Francii, kde je lékařů, kteří by byli schopni složité případy ošetřit, mnohem více. Když budete mít deset velmi komplikovaných pacientů, dá se předpokládat, že šest až osm z nich skončí u nás.

To vás ale jako lékaře baví, ne?

Jasně. Každý chirurg chce operovat nějaké těžší a zajímavější věci. Ale zase nemůžete dělat jenom to, rutinní a banální výkony jsou nutné, abyste měla každodenní praxi, cvik. Pro složitější operace je to nezbytná průprava.

O čem jste snil, když jste studoval 1. lékařskou fakultu v Praze?

Že budu slavný imunolog.

Vážně?
Na medicíně mě k tomu inspiroval pan doktor Jaroslav Svoboda, nesmírně šikovný a chytrý člověk. Jak vidíte, nakonec jsem v jeho stopách nešel. Po medicíně jsem přemýšlel o interně, ale místo jsem nakonec dostal na ortopedii, začínal jsem na ortopedickém oddělení v Novém Jičíně. Byl jsem tam nejmladší a moc nevěděli, co se mnou, tak mi řekli, ať jdu dělat ruku nebo nohu. Vybral jsem si chirurgii ruky a zjistil, jak je barvitá. Pokud ji děláte na určité úrovni, dostanete se k širokému spektru operací. Operační den můžete začít zašíváním cév pod mikroskopem a končit rozsáhlým ortopedickým výkonem. V mojí kariéře mě určitě nejvíc ovlivnil zmíněný profesor Thomas z Grenoblu. Kdysi mě pozval, abych se přijel podívat, jak se pracuje u něj na klinice, tak jsem se tam vydal a viděl, že za pojmem chirurgie a rehabilitace ruky se skrývá něco zcela jiného, než jsem dosud znal z Čech.

Říká se, že po čtyřicítce chirurg zažívá zlatý věk. Je to tak?

Pokud hodně pracujete a operujete, pak myslím, že to sedí. Zdraví slouží, dobře vidíte, ruce se netřesou a taky máte pořád sílu zvládat to psychicky, protože ať chceme, nebo ne, chirurgie je náročná disciplína. A čím těžší věci děláte, tím víc do toho investujete. Někdy vás dokáže svým přístupem vycukat pacient, někdy se nečekaně zkomplikuje úplná drobnost. Buď se stanete cynikem a bude vám to jedno – i takoví jsou –, anebo cynický nebudete a pak budete jakýkoliv neúspěch, i malé komplikace prožívat. Ono je v medicíně docela těžké nevyhořet.

Bojíte se vyhoření?

Vyhořelých lékařů je strašně moc. Myslím tady v Česku. Jezdím poměrně dost po světě a spolupracuji s velkým množstvím lékařů, kteří dělají na úrazových chirurgiích. Lokální nebo i krajské úrazové chirurgie fungují tak, že doktor je vždycky nositelem výkonu, je nejdůležitějším článkem v nemocnici. Třeba ve Vídni na úrazové chirurgii je celý systém postavený tak, aby mohl doktor svoji práci dělat dobře a efektivně a nezdržoval se podružnostmi, administrativou. Na to tam jsou jiní lidé. Tady ale nikoho nezajímá, jestli dělám svoji práci dobře, správně vyšetřím pacienta, stanovím diagnózu a nastavím léčbu. Úřady zajímá jenom to, jestli jsem dal pacientovi podepsat dva souhlasy, jestli jsem podepsal potvrzení, že dostal léky, jestli jsem správně napsal zprávu a dal ji pacientovi přímo do ruky...

ukázka z rozhovoru