Jaké to bylo slyšet ve studiu Jitku Ježkovou, jak čte váš vlastní text?

Pavla Horáková: Bylo to bizarní, protože jsem se tak zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě. S Jitkou jsme obě jako děti chodily do Dismanova rozhlasového dětského sboru, jen já byla o pár let starší, Jitku si pamatuju jako členku mladšího souboru v době, kdy už jsem byla praktikantka. Takže když jsem se dozvěděla, že audioknihu bude číst ona, říkala jsem si: Ježišmarjá, to dítě v tom tričíčku, co recituje na táboře básničky! Ale teď jsem ji slyšela, že to vypráví jako správná ženská, která ví, zač je toho loket, takže jsem nadšená.

A jaké naopak bylo sžívat se s vyprávěním Ady Sabové?

Jitka Ježková: Když jsem přečetla asi třicet stránek románu, napsala jsem do vydavatelství, aby mi na autorku poslali telefonní číslo. Měla jsem pocit, že si rozhodně budeme mít co říct, protože ten text mi až příliš často mluvil z duše. Takže jsem se s ním vlastně moc sžívat nemusela. Líbí se mi, že ačkoli je hlavní hrdinka inteligentní žena, dokáže si ze svého vzdělání i své práce dělat legraci. Úplně upřímně se mi strašně líbilo, že autorka skrz ni prozradí i to, co bychom jinak nikdy před nikým nepřiznali. Třeba že sice víme, že nemáme lidi posuzovat podle toho, jak vypadají, ale některé rysy v člověku něco evokují a prostě si nelze pomoct. Nebo když dá hrdinka najevo, že zrovna nemiluje děti, anebo vyjmenuje, co všechno my ženy musíme dělat, abychom si připadaly atraktivně, a že chlapi jsou i bez všech těch serepetiček prostě krásní. Hrozně mě bavilo, že se nestydí jako akademička přiznat, že existuje i něco, co zatím nedokážeme rozumem pochopit. Že není žádná strašlivá ostuda, když si racionální žena občas přečte horoskop. Líbilo se mi, jak Ada přistupuje k lidem absolutně bez předsudků. Sice na nich vidí, co všechno jí vadí, ale dokáže s nimi vyjít, koexistovat a něco na nich ocenit. Ada Sabová je chytrá, sebevědomá ženská natolik ukotvená v tomhle světě, že se nebojí říct i nepopulární věci.

Ptají se vás často na to, jak moc je román autobiografický? Tím spíš, že na obalu knihy i audioknihy je vaše fotka.

Pavla Horáková: Kupodivu na fotce mě dost často nepoznají, takže v recenzích to tematizovali asi jenom dva lidi. V dobré společnosti se nemá směšovat vypravěč s autorem, ale lidé, co mě znají, samozřejmě vědí, že ta prostředí, která v knize popisuju, důvěrně znám, třeba rozhlas nebo ordinaci, protože moje maminka je lékařka – zatímco u Ady je doktor její otec. Ale ústav a všichni jeho zaměstnanci – to je kompletně vymyšlené. Adina rodina je zcela vymyšlená: její bratr je úplně vycucaný z prstu, sestra se trošku podobá sestře mojí kamarádky, matka i otec jsou vycucaní z prstu, ale u otcova původu jsem se trošku inspirovala u jednoho známého… Takže je to směs mých pozorování, úvah a tezí, postavy jsou lehce inspirované životem, ale jinak zcela smyšlené, stejně jako Adiny vztahy.

Kdyby se to všechno týkalo na sto procent tebe, asi bys to nezveřejňovala. (ptá se Jitka Ježková)

Pavla Horáková: Jsou takoví autoři, ale já takhle bohatý život nemám – nejsem vědecká pracovnice, jsem jen překladatelka a bývalá novinářka.

Proč mají všichni důležití muži v románu divná cizí jména? (ptá se Jitka Ježková)

Pavla Horáková: Se jmény v češtině mám potíž, protože všechna mají nějaký příznak – buď jsou to taková ta „slav“ a „mír“ jako Jaroslav a Jaromír, nebo jsou pro mě něčím hrozně nesexy, a na druhé straně jsou zas všelijaká módní jména… Třeba Maxe jsem chtěla generačně zakotvit, že je mladej, aby bylo jasné, že to je mileniál. Jméno Kaspar se mi prostě líbí a navíc koresponduje s původním Kasparem Hauserem – což vzniklo částečně náhodou, bylo to takové šťastné řízení osudu. Malé dítě kamarádky Nory se jmenuje Igor, Gregor hrdinčin bratr… Jména jsem zkrátka volila tak, aby se postavy nějak odlišovaly od většinové populace, aby se nejmenovaly jako každý druhý. I u hlavní postavy jsem přemýšlela, jak ji pojmenovat, protože všechna jména jsou nějakým způsobem poznamenaná, něco v sobě nesou. Nejprve to měla být Adéla, ale nakonec zůstalo u přezdívky. Původně byl na začátku textu odstavec: Já Adéla Sabová, vědecká pracovnice, pětatřicet let… Což mi redaktor vyškrtl, že to je hrozné klišé, když se postava takhle představuje. Tak jsem to smazala, ale dala jsem si pozor, aby tam to jméno někde padlo. Dvakrát se objeví oslovení Ado a dvakrát Aduško. A je to v anotaci na obálce.

Vypravěčka je celkem vtipná, ale tak nějak v podtextu… Jak jste při natáčení pracovali s tím, že aby to bylo vtipné i při poslechu?

Jitka Ježková: Já vlastně nevím, jestli je to vtipné i na to ucho…

Pavla Horáková: No, já jsem se smála. I když je to trapas smát se vlastním vtipům.

Jitka Ježková: To je dobře, že ses smála, protože mě to hrozně bavilo číst. Když jsem text začala číst nahlas, říkala jsem si, jestli v těch dlouhých větách dokážu udržet smysl. Tolik novotvarů jsem dlouho nikde neviděla. A nejen neologismů, ale i slov, která se nepoužívají úplně běžně. Je tam dost složitých, šroubovaných vět týkajících se různých odborných záležitostí. A pokud se něco týká přírodních věd, jsem koncích, takže si to musím přečíst třikrát, abych to pochopila. Pak stejně zjistím, že mi něco uniklo, a jdu po jednotlivých slovech, abych tomu dala intonaci, že vím, o čem mluvím… Jako čtenářka jsem si to strašně užívala a hrozně mě to bavilo, o něco hůř už se mi to četlo nahlas, ale bavilo mě to furt. Tak jen pořád doufám, že se to bude líbit i posluchačům.

Jste typ autora, který si čte svůj text nahlas?

Pavla Horáková: Nejsem, ale jelikož chodím na různá autorská čtení, velké kusy románu už jsem nahlas četla. Takhle dobře jako Jitka bych to ale nedala.

Jitka Ježková: To bych chtěla slyšet…

Pavla Horáková: Je to takové školácké. Neumím to podat s výrazem, snažím se tam něco dostat, ale přeříkávám se, což je mi trapné, když je to můj vlastní text.

Neproklínáte se pak při autorských čteních za to, co jste si to tam napsala?

Pavla Horáková: To se proklínám u jiných textů, které čtu do rozhlasu, a říkám si, co jsem to sama sobě způsobila, ale tady ne.

Pamatujete si svoje sny?

Jitka Ježková: Někdy si je pamatuju, ale mně se pořád něco zdá. Můžu usnout jen na deset minut v autě a vždycky se mi něco zdá. Neměla jsem jedinou bezesnou noc – někdy si pamatuju jenom pocit, někdy detaily, ale takhle dopodrobna jako Ada si své sny nevybavuju.

Pavla Horáková: Mám to taky tak – můžu usnout na deset minut a už se probudím ze sna. Imrvére.

Jitka Ježková: Nemůžu ovšem říct, že by moje sny byly zajímavější než můj život, že by v nich bylo něco, co bych chtěla zažít. Nejčastěji se mi zdají sny, které bych zažít nechtěla. Kromě toho, že mě vraždí nebo svléká z kůže, se mi od dětství zdá, že někdo, koho mám ráda, se ke mně nechová hezky. Jako bych se toho nějak podvědomě bála. Ty si dokážeš sny takhle zapamatovat?

Pavla Horáková: Když se ráno probudím a okamžitě si je zapíšu, tak jo.

Jsou sny v románu vymyšlené, nebo se vám zdály?

Pavla Horáková: To jsou všechno moje sny.

Jitka Ježková: Fakt? Tak to najdi nějakého Drlíka a můžeš psát jenom pro radost…

Pavla Horáková: Svoje „vynálezové“ sny jsem si léta zapisovala a říkala jsem si, co s tím budu dělat. Třeba že napíšu nějakou novelku, kde bude ženská postava, hloupoučká krasavice, které se zdají takovéhle sny a kterou si vydržuje nějaký bohatec. A on ji bude využívat, protože si její sny bude zapisovat a pak je zpeněží. Ale nakonec jsem si říkala, že když už mám tu Adu, použiju to tady, tak jsem to tam všechno dala. Všechny ty vynálezy se opravdu objevily v mých snech: například o rádiu, se kterým se dá fotit, telefonovat a lze na něm hrát hry, se mi zdálo, když jsem ještě měla Alcatel s dvojřádkovým černobílým displejem, takže to vypadalo jako úplná blbost. A za dva roky nato se objevily telefony s fotoaparátem a rádiem a dalo se na nich i něco zahrát. To jsem zpozorněla, protože to už byl asi třetí takový případ, takže jsem si své vynálezy začala zapisovat. A někdy jsou hodně zajímavé. Od té doby už mám i další snové vynálezy, které se do knihy nedostaly.

Nemáte od té doby, co jste četla Teorii podivnosti, divnější sny?

Jitka Ježková: Ne, nemám. Opravdu se mi zdá jenom o mém životě. A teď se mi třeba bude zdát o Pavle, protože jsem ji poznala. Ale není to tak, že bych sen viděla jako film. Vždycky jsem tam přítomna. Když jsem byla malá a dávali seriál Marco Polo, tak tam byl jeden díl, kdy přijel do Janova, kde řádil mor, a bylo to celé ponuré… O tom se mi pak pořád zdálo, ale přitom jsem tam byla já. K tomu, o čem se mi zdá, musím mít nějaký vztah.

A jak dlouho jste sbírala všechny ty podivnosti?

Pavla Horáková: Dvacet let. Asi od svých čtyřiadvaceti let jsem chtěla napsat román ze ženské perspektivy, jak inteligentní žena vidí svět, svoje tělo, vztahy a podobně. Těch věcí si všímám velice ráda a vášnivě, takže jsem si je zapisovala a poznamenávala. Když jsem slyšela Jitku číst, zase jsem si vzpomněla, že to jsou opravdu věci ze života. Například jak hrdinka běhá při tělocviku. Přesně si pamatuju, jak jsme ve čtvrťáku na gymplu běhaly jak trestankyně do kolečka, úplně jsem na té antuce umírala, a pak jsem zvedla hlavu a v oknech okouněli vyložení třeťáci a já najednou ještě přidala a zvedala kolena jako kůň v cirkuse… Tak to prostě chodí.

Které podivnosti vám jako interpretce nejvíc utkvěly?

Jitka Ježková: Nejvíc mi utkvěl celý princip… Fascinuje mně ta premisa – hypotéza, že všechny děje, co se staly, se dějí a budou se dít. Jak to trochu koresponduje s teorií strun, s nekonečným množstvím paralelních vesmírů.

Pavla Horáková: Není to z mojí hlavy. Propojila jsem new-age moudra s popularizovanou verzí kvantové mechaniky.

Byl to váš záměr od začátku?

Pavla Horáková: Nápad rozvést premisu, že čas vlastně neexistuje a všechno se odehrává naráz, vznikal postupně. Když jsem se o těch věcech dočetla, říkala jsem si, že by to docela mohlo fungovat. Hlavního milovníka, fatální mužskou postavu, po které Ada bude toužit, jsem pojmenovala Kaspar. A jeho matku jsem pojmenovala Valerie Hauserová, protože se mi to líbilo. A pak mě napadlo hodit si do Googlu jméno „Kaspar Hauser“, aby to náhodou opravdu nebyl někdo známý, a vyskočilo na mě heslo z Wikipedie o tom historickém případu. A tak jsem tam najednou tu časovou relativitu už rovnou měla.

Jitka Ježková: Ty to hrozně odkrýváš, necháváš si nakukovat pokličku!

Pavla Horáková: Teď už je to jedno, už je to napsaný!

Je to vlastně historka úplně jako z toho románu…

Pavla Horáková: No právě!

Jitka Ježková: A je to náhoda?

Pavla Horáková: Podle mě není.

Jitka Ježková: Podle mě to není to náhoda, když se mi to hodí. A když se mi to nehodí, tak to samozřejmě náhoda je.

Pavla Horáková: A stejně to bylo s Adou. Se psaním jsem hodně otálela, protože jsem neměla jméno hlavní postavy. Říkala jsem si, že to musí být jméno jako brus. Hlavou se mi honilo Ida, Ira, chtěla jsem krátké, dvojslabičné… Ale furt nic. Tak jsem si pak říkala, že to holt bude Adéla a bude se jí říkat Ado. Bylo mi líto, že za tím jménem není nějaký význam jako u Kaspara, ale pak mi došlo, že Ada Lovelace, dcera lorda Byrona, byla jedna z prvních vědkyň, průkopnice počítačové vědy, krásná žena se zajímavým životem… Takže zase bingo.