Co vlastně znamená „zřídit pobočku České televize v Číně“? Tehdy jsme nebyli úplně spřátelená země, považovali nás a stále považují za své nepřátele. Když chceš otevřít pobočku televize, musíš být někde akreditovaný, někdo tě kontroluje.

Ano, ano, ano. Na začátku jsem ale měl trošku štěstí, když jsem pobočku zakládal, bylo to prakticky rok a půl před olympiádou v Pekingu v srpnu 2008. Museli se chovat slušně, protože chtěli ukázat moderní a rozvinutou Čínu jako světovou velmoc. Bylo s tím pochopitelně hodně papírování, žádost se podávala přes čínskou ambasádu v Praze na ministerstvo zahraničních věcí v Číně. Trvalo to přes tři měsíce, nakonec jsme akreditaci získali od 1. ledna 2007. A pak jsme pochopitelně museli najít prostory. S tím vám čínští komunisté taky rádi pomůžou. Takže redakce byla tam, kde nám to Číňané přikázali, tedy na jednom oploceném a hlídaném sídlišti. Jen panelák jsme si mohli vybrat sami.

Aby vás měli pod kontrolou.

Samozřejmě. Ty budovy jsou prošpikovány štěnicemi a kamerami. Silným zážitekem pro mě bylo také uvítací školení v České televizi na začátku ledna 2007. Když jsem nastupoval na plný úvazek v CNN, měl jsem dvouhodinovou akci, kde člověku řeknou o benefitech, trochu o historii společnosti, dají mu nějaké materiály a za dvě hodiny nashle. A tohle v ČT trvalo několik dní. Dokonce mě poslali na protipožární školení. Volal jsem Michalu Kubalovi, ať mě okamžitě odtamtud vytáhne, že jsem přežil Fallúdžu a tohle jsme si neřekli…

Nakonec jsem ale na místo do Číny nastoupil. S mojí tehdejší ženou Barbarou to mělo ještě tu výhodu, že byla korespondentkou švýcarské televize. O všechno jsme se dělili. Domluvili jsme se s ČT i švýcarskou televizí, že budeme na hodně reportážích spolupracovat, že obě stanice ušetří peníze za překlady nebo za kameramana, točil jsem já. A oni s tím souhlasili, protože Česká televize nijak nekonkuruje německy mluvící švýcarské televizi.

A za první tři měsíce mi začalo docházet, do čeho jsem vlezl. Dělali jsme ze začátku nekonfliktní reportáže, protože já jsem měl v Číně tři měsíce do svého nástupu do ČT v lednu 2007 jen turistická víza. Nejdřív jsem si všiml, v jak šíleném smogu žijeme. Já to v životě předtím nezažil. Když jsem tam byl poprvé na návštěvě někdy v dubnu, byl tam jen nějaký lehký opar, to nebylo ještě tak strašné. Ale potom na podzim to začalo být šílené. V roce 2006, 2007 byl Peking největší staveniště světa, stavělo se na olympiádu, pět set milionů čtverečních metrů ve výstavbě. A stavělo se nonstop. Dvacet čtyři hodin denně světla, reflektory. Nezastaví se. Nejde jenom o ty fyzické škody, co smog napáchá na tvých plicích a průduškách. Představ si, že žiješ týdny a týdny v jakémsi hnědošedém světě, kde nevidíš slunce, hvězdy, oblaka, nic. Z toho opravdu začne člověku hrabat.

Pak jsem si spočítal, že trávím tři hodiny denně v zácpách v taxíku. Napřed jsem mlátíval hlavou o sedadlo, po čase jsem ale přestal zuřit a začal jsem v taxících normálně pracovat. Připravoval jsem v nich reportáže, psal e-maily nebo dokonce i střihal. Docházelo mi, že v Číně není prakticky žádné kulturní vyžití, nejsou tam divadla, jak je známe z Evropy. Nejsou tam koncerty. Ale i ta čínská opera, na které jsem byl několikrát, je jen pro otrlé nátury. Poslal jsem na to jednoho kamaráda, který přijel ze Švýcarka, světově známý fotograf. A on se vrátil a řekl: „Tos mi měl říct, že jsem se měl předtím opít nebo zhulit.“

Šílel jsem z internetu. Nic tam nefunguje – Google, Gmail, Twitter, Facebook, Skype, YouTube, nic. Na všechno musíš přes VPN. Schválně nám zpomalovali v redakci internet. Napsat krátký email někdy trvalo i hodinu. Pořád to padalo. V afghánském Kandaháru jsem měl lepší internet než v Pekingu.

Ale nejhorší bylo to neustálé obtěžování úřady. Když jsem začal dělat naplno žurnalistiku po svém, došlo mi konečně, jak šílené to bude. Jak nás neustále sledují, obtěžují, házejí klacky pod nohy, vyhrožují.

To všechno člověka nakonec pomalu semele.

Jak se tam ale dá vydržet osm let? Úřady přece musely mít přehled prakticky o každé reportáži, kterou jsi odvysílal, a tvůj obraz Číny není asi takový, jaký si oni přejí.

Dozvěděl jsem se přes své zdroje, že si ČT24 na čínské ambasádě v Praze nahrávají a sledují, co se říká o Číně. Ovšem jako všichni dobří komunisté, neradi hlásí špatné zprávy. Největší průsery, co jsem měl v Číně, nepřišly z popudu čínské ambasády v Praze, která viděla, co vysílám. Přišly tak, že mě zatkli na nějakém místě, kam novináři nesmí. Ale ta soudružka, co mi v Praze dala víza, přece nebude hlásit do Pekingu, že dělám něco, co se jí nelíbí, protože nakonec to padne na její hlavu, jak to, že mi dala víza. Tak nějak to funguje.

Předpokládám ale, že jste byli pod bedlivým dohledem čínských bezpečnostních složek.

Určitě. Zjišťovali jsme to postupně, většinou přes naše čínské spolupracovníky, kterých jsme měli celou řadu. Rozpočet ministerstva veřejné bezpečnosti, v podstatě ministerstva čínské tajné policie, je vyšší než rozpočet ministerstva obrany, mají větší strach z vlastního obyvatelstva než z NATO, Japonska, Austrálie a Indie dohromady.

Jen malinko odbočím. Nedávno v Číně zatkli ředitele Interpolu. Byl to Číňan. Jel na dovolenou do Číny a už se neobjevil.

Ano, to se nedávno stalo i poradci prezidenta Zemana Jie Ťien-mingovi.

Jasně, to je ono. Takže tento šéf Interpolu, první čínský šéf Interpolu, taky zmizel. Býval náměstkem na tomhle ministerstvu. Jmenuje se Meng Hongwei. Čtrnáct let byl náměstkem ministra na tomhle ministerstvu, co zatýká a mučí disidenty, příznivce Fa-lun-kungu, co sleduje každého Číňana a tvrdě trestá kohokoliv, kdo myslí jinak než čínští komunisté. To muselo být strašné hovado. Nechápu, jak se stal šéfem Interpolu. Ale teď došlo i na něj. Je někde v Číně v base.

A oni si naše spolupracovníky pravidelně jedenkrát měsíčně zvali takzvaně na čaj na to ministerstvo. A tam postupovali úplně přesně jako kdysi naši estébáci, když někoho zatkli. „Víme o tobě a redakci, kde děláš tohle a tohle a tohle. A teď nám řekni zbytek! A nelži!“ Znali naše konverzace, když jsme se třeba úplně spontánně rozhodli, že půjdeme někam na večeři. I s naší asistentkou, Lisha se jmenovala. Tak jsme někam šli, úplně náhodně vybrali restauraci, a oni věděli, o čem jsme se bavili u stolu.

Jak to mohli vědět?

Nevím. Tenkrát ještě nebyly iPhony, používaly se hlavně Nokie a vědělo se, že to nějakým způsobem používají jako odposlouchávací zařízení, že jsou na to nějak napíchnutí, protože jsem měl pochopitelně čínskou simku. Prý to umělo odposlouchávat, i když byl telefon vypnutý. Takže potom jsme na schůzkách vyndávali baterie z telefonů. Stoprocentně jsme měli štěnice doma. Když jsme o něčem rozhodovali, chodili jsme na procházku, telefony jsme nechali doma, nebo jsme si šeptali na balkoně, když hrála nahlas hudba. To je jedna věc.

Navíc čínská politická policie dodnes volá rodičům místních zaměstnanců zahraničních zpravodajských, novinářských společností a říkají jim: „Víte, co dělá vaše dcera, váš syn? Víte, že tím zrazuje vlast a Komunistickou stranu Číny, protože pracuje pro zahraniční média? A víte, že může kvůli tomu skončit ve vězení?“

Skončil někdo kvůli vám ve vězení?

Ne. Ale kolikrát to ti lidi prostě nevydrží a dají výpověď. Oni, uniformovaní policajti i tajní, se k nim chovají strašně sprostě, nadávají jim do prostitutek, protože pracují pro zahraniční média a tím zrazují stranu.

Jednou, ještě než jsme získali „redakci“, jsem něco stříhal v noci doma. To byl ještě v roce 2006. A ve dvě ráno jsem si chtěl koupit pivo, tak jsem si pro něj šel do 7-Eleven. Vylezu na chodbu, to byl takový modernější panelák, slyším nějaký šramot tam, kde se vyhazují odpadky. A tam byli tři chlapi, který procházeli náš odpadkový pytel a brali si tam z toho vytištěné materiály, co jsme vyhodili, naše scénáře, rešerše, překlady rozhovorů. Tak jsem si radši koupil skartovačku a začali jsme všechno šrotovat.

Docela vážný případ jsem zažil v roce 2007, kdy byl na návštěvě Číny předseda ČSSD Jiří Paroubek. My jsme tehdy točili aféru s otroky, kde čínské úřady našly tisíce otroků, kteří pracovali v cihelnách podél Žluté řeky. Cihla má prakticky nulovou hodnotu, a aby z toho byl nějaký profit, potřebují pracovní sílu pracující zadarmo. Takže odchytávali po čínských městech v té oblasti mentálně postižené lidi a ty tam potom nutili k práci v cihelnách. Objevili to čínští novináři a byla z toho strašná aféra. Číňani před olympiádou nechtěli mít takovou ostudu, tak tam poslali snad čtyřicet tisíc vojáků, kteří to tam vyčistili, našli tisíce otroků. A nám se jednoho z nich podařilo najít. A pak jsem našel skupinu rodičů z provincie Che-nan, kteří se zorganizovali přes mobily a jedenkrát měsíčně najali autobus a objížděli cihelny, kde hledali svoje zmizelé děti. To bylo srdcervoucí. A já jsem s nimi vyjel…

Jak to, že ti to dovolili?

Já jsem se nikoho neptal, odletěl jsem do Che-nanu, vyhýbal se policii, točil a nechytili mě. Číňani vydali před olympiádou dokument, který nám, zahraničním novinářům dovoloval kromě Tibetu volný pohyb v zemi a hovořit s kýmkoliv, kdo s tím bude souhlasit. Strašně často to porušovali, ale někdy to fungovalo. Tahle privilegia novinářům po olympiádě celkem rychle vyšuměla. V tu dobu navíc neexistovaly kamery identifikující lidské tváře, tak se často dalo po Číně pohybovat i inkognito, když to člověk uměl.

Možná ještě v roce 2008 se dala koupit simka v trafice. Dneska to neexistuje. Tenkrát, když jsem někam jel vlakem, koupil jsem si lístek. Dneska si ho musíš koupit s pasem a naskenují ti obličej. Už v roce 2010, 2011 se tam začaly zavádět kamery s identifikačním softwarem (facial recognition software), pomáhali jim k tomu Američani z firmy SISCO. Cítil jsem, jak se každý den utahují šrouby.

Jak uspěli rodiče, kteří hledali své děti?

Říkali mi, že dříve nebo později si přijedou do Pekingu stěžovat na nějaké ministerstvo. To je takový pradávný zvyk. Napíší stížnost. Tak to fungovalo už za císařepána. Kdysi za čínských císařů, lidé z provincií jezdili do Pekingu a stěžovali si císaři, co se děje u nich doma. A mně to připomínalo slavný film Pokání. Lidé v provincií myslí, že hajzlové jsou jen ti jejich komunisti, a že v Pekingu o tom bezpráví, o zločinech místních komunistů nevědí. Císař to pochopitelně velmi dobře ví a je mu to naprosto jedno a většinou potrestá ty, co si stěžují.

Nicméně, zrovna přijel do Číny Paroubek s delegací a já s nimi točil, když mi volá jedna z asistentek, že rodiče jsou ve vlaku a za chvíli jsou v Pekingu. Říkal jsem si, že je nesmíme minout, že musíme čekat na nádraží, že tam musím někoho poslat, protože já musím být s Paroubkem. Byl jsem dokonce trochu naštvaný, že nám nezavolali dřív, protože bych pravděpodobně poslal kameru, ať je točí ve vlaku už na cestě do Pekingu. A tehdy fungovala v Pekingu jedna společnost, patřila jistému Rakušanovi, který byl tvrdý kapitalista. Najímal kameramany a sháněl jim práci. Účtoval si za ně osm set dolarů na den, a jim platil sto dolarů. Volal jsem mu a říkám: „Hele, potřebuju okamžitě kameramana.“ On na to: „Já už mám dnes ale jenom Číňana.“ Já říkám: „Mně je to úplně jedno, já potřebuju někoho, kdo to půjde točit.“ A poslal jsem s ním jednu z asistentek, která ten příběh znala. Abych to zkrátil: všechny je zatkli. Včetně mého najatého kameramana. Tak jsem se omluvil Paroubkovi a jeho delegaci, že mi bohužel zatkli kameramana a musím to jít řešit.

Jak se taková věc v Číně řeší?

Nejdřív jsem zavolal tomu Rakušanovi, že nám zatkli jeho kameramana. Jeli jsme před policejní stanici a strávili tam asi šest hodin. Potom jsem začal vyhrožovat, že jestli ho okamžitě nepropustí, zavolám AP, Reuters a jiná média, že jim tam uděláme peklo, že ukážeme, jak opravdu vypadá Čína před olympiádou.

Docela zábavné snad bylo jen to, že když se toho kameramana na policii ptali, o čem točí, odpověděl, že neví, což mu policajti pochopitelně nevěřili. Ale on to opravdu nevěděl. Já ho vůbec neviděl a nemohl jsem mu nic vysvětlit a moje čínská produkční mu to sotva začala vysvětlovat. Když jsme se pak dívali na jeho záběry, stihl natočit tak deset vteřin, než ho sebrali. Propásl příjezd rodičů na nádraží, tak jeli přímo k tomu ministerstvu. Bohužel si vybrali to nejhorší možné – ministerstvo veřejné bezpečnosti. Takže je okamžitě zatkli. Volal jsem pak na českou ambasádu i na ministerstvo zahraničních věcí, protože jsme tam měli cosi jako styčné důstojníky. Volal jsem svůj kontakt na ministerstvu, a protože mě zrovna otravoval nějaký tajný, řekl jsem mu. „Víš co, já ti někoho předám.“ A dal jsem mu mobil, na kterém jsem měl úřednici ministerstva zahraničních věcí. Mluvil s ní asi pět minut. A pak mi telefon předal s takovým zvláštním úšklebkem. A úřednice mi řekla: „Došlo k nějakému omylu, nikoho nezatkli, ten kameraman je pravděpodobně už dávno doma.“ On jí prostě totálně zalhal. Úřednici ministerstva zahraničních věcí, která má na starosti zahraniční média. A jenom se na mě usmíval. Znovu mi došlo, jakou tihle hajzlové mají moc. I ti obyčejní gauneři, co šlapou chodník. Všichni tihle lidi spadají pod ministerstvo veřejné bezpečnosti.

Nakonec kameramana propustili, my ho vzali otřeseného na panáka. Vyšlo pak najevo, že to byl kameraman, který předtím pracoval pro čínskou státní televizi CCTV, a byl z toho úplně v šoku. Říkal, že když se v CCTV kdekoliv objevili, měli červený koberec a všichni se k nim chovali podlézavě. A tohle byl první den, kdy točil pro zahraniční média a skončil na policii.

Hrozilo za těch osm let, cos v Číně byl, že by vás skutečně vyhostili?

Vyhostili několik lidí. Já jsem měl největší průšvih v roce 2008, kdy mi nechtěli prodloužit víza. Natáčel jsem se severokorejskými uprchlíky, což je pro Číňany strašně citlivá záležitost. Byl jsem u toho zatčen. Nebo zatčen, řekněme spíše zadržen a několik hodin vyslýchán, což se mi stalo za dobu pobytu v Číně třiadvacetkrát.

To ti dost odpustili.

Já jsem ale neporušil čínské zákony.

To je jedno, předpokládám.

Ano… Ale oni se mnou nic moc dělat nemohli. Mohli mi maximálně zrušit víza, což nakonec neudělali. Ale v tomhle případě to bylo opravdu těžké, protože mi začali tvrdit, že jsem plánoval, organizoval a financoval vpád severokorejských uprchlíků na zahraniční ambasády v Pekingu.

To je slušná práce.

No jasně. Řekl jsem jim: „To beru v podstatě jako lichotku.“ S mými znalostmi korejštiny a čínštiny a s mým finančním zázemím o mně máte alespoň vysoké mínění. Říkal jsem jim, že to, co mi tvrdí, chci slyšet od čínského soudce, oni tvrdili, že mají svědky, já na to, ať mi je tedy ukáží.

Šel jsem na kobereček na čínské ministerstvo zahraničí, dostal jsem hrozný kartáč, a když jsem vycházel, míjel jsem se ve dveřích s českým velvyslancem panem Greplem, který tam šel samozřejmě taky kvůli mně. Jenom jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. A ten dostal kartáč taky, kvůli mně. Volával jsem na ambasádu docela často, občas mi zvedli telefon se slovy:

„Proboha, cos jste zase udělal, pane Etzlere?“ To bylo skvělé.

Ten průšvih se severokorejskými uprchlíky se stal někdy v březnu a táhl se celý rok. Oni pak měli jiné problémy, nepokoje v Tibetu v březnu 2008, pak bylo to příšerné zemětřesení, pak olympiáda, pak aféra se melaminem, kdy otrávili statisíce dětí mlékem během olympiády… A já tak nějak doufal, že na to zapomněli.

Ale nezapomněli.

Nezapomněli. Nechtěli mi prodloužit víza s tím, že jsem porušil čínské zákony. Tak já říkám znovu: „Dobře. Tak jsme tam, kde jsme byli na začátku. Proč mi to říká ministerstvo zahraničních věcí? Jestli jsem porušil zákony, tak mě předejte policii, zatkněte mě a suďte mě.“

To se ti ovšem taky mohlo vyplnit.

Najal jsem si čínského právníka. Velice mi pomohl i Foreign Correspondentsʼ Club of China. Hodně mi pomohla také CNN v Pekingu různými známostmi a know-how. Ale pak byl začátek prosince 2008 a já jsem pořád neměl víza. A Barbara byla sedm měsíců těhotná. A já si říkal: „Budeme se stěhovat? A kam?“ Vůbec jsem netušil, co se bude dít. Tak jsme se domluvili s českou ambasádou, která jim napsala dopis, že kdyby mě vyhostili bezdůvodně, narušilo by to bilaterální vztahy A že bych pak musel zveřejnit, proč odcházím, že jsem neporušil žádné zákony.

A pak se stal skoro zázrak. Čínská policie zmlátila štáb belgické televize, když natáčeli něco o AIDS v provincii Che-nan. Ti kluci dopadli dost špatně, dodnes z toho mají trauma, skončili v nemocnici, rozmlátili jim techniku taky, za nějakých sto tisíc dolarů. A bylo to všude, v New York Times, na Reuters, všude. A mě napadlo, že je vhodný čas ten dopis odeslat. Číňani nemají rádi dva požáry najednou. Česká ambasáda poslala dopis a den nato telefonát: „Pane Etzlere, to vyřešíme, to jste ani nemusel říkat české ambasádě.“ Pozvali mě na pohovor a už měli víza připravená. Ale příjemné to čekání nebylo.

Snažila se česká diplomacie v zájmu česko-čínských vztahů nějak ovlivnit tvé reportování z Číny?

Ne. Tehdejší česká ambasáda mi pomáhala jako občanu České republiky, který reprezentuje česká veřejnoprávní média. To bylo ještě před tím, než bývalí komunisté na diplomatická místa dosazovali bývalé estébáky. Tenkrát mi byli velice nápomocní. Pomáhali mi z nepříjemností, do kterých jsem se dostal jenom tím, že jsem dělal svou práci. Měl jsem tehdy s ambasádou dobré vztahy, nejenom s panem velvyslancem Greplem, bylo tam ještě pár lidí, kteří jsou pořád aktivní diplomaté, Viktor Michalík, Veronika Musilová – skvělí lidé. Pan Grepl je dnes velvyslancem ve Vietnamu. Když jsem pracoval pro CNN v listopadu 2018 v Hanoji, sešli jsme se s ním a jeho paní na drink.

Hodně mi tenkrát radili, byli to lidé, kteří Číně rozuměli, dá-li se Číně vůbec rozumět. A já jsem se s nimi jedenkrát dvakrát měsíčně scházel na kafe, kdy jsme si vyměňovali informace. Stanovisko české diplomacie tehdy bylo, že jsme svobodná země, že Česká televize je svobodné médium a že mám akreditaci, tak mě Čína musí nechat dělat svoji práci. Pochopitelně všichni mě varovali: „Neporuš čínské zákony! Pozor na to! Jakmile budou mít příležitost, zavřou tě nebo tě vyhostí.“

Dneska se prezident Zeman tváří, že jsme pro Čínu klíčový spojenec, což samozřejmě není pravda. Jaké vztahy jsme s Čínou ale měli tehdy?

Česká republika tam měla skutečně velké problémy, čínští komunisté pochopitelně neměli v lásce Havla a jeho politiku vůči Číně a Tibetu. Havel byl také jedním z lidí v Nobelově výboru, který v roce 2010 nominoval čínského disidenta Liou Siao-pa na Nobelovu cenu míru.

Nehrálo v tom roli i setkání Fischera s dalajlámou v roce 2009? Mimochodem, uspořádal ho Mlynář…

Vím, jak byli frustrovaní naši diplomaté, protože se nemohli nikam dostat, nikdo se s nimi nebavil. Vybavuji si jednu charakteristickou příhodu z Expa 2010 v Šanghaji, vystavovalo tam 180 zemí a trvalo to celé šest měsíců. A každý den byl státní den jedné vystavující země. Když byl den České republiky, přijel ministr zahraničí Kohout, velká delegace. Číňani poslali zástupce ministerstva zahraničí pro Afriku. Číňani nedělají nic náhodně, to byl velice tvrdý vzkaz. Takže asi takové ty vztahy byly. Na druhé straně byl český pavilon na Expu nesmírně populární.

Nebylo by pro Číňany lepší vůbec novináře do země nepouštět?

Pokud nechtějí vypadat úplně stejně jako Severní Korea, tak si to nemohou dovolit. Když jsem tam přijel před olympiádou, a ještě nějaký čas po ní, tak se ještě pořád jakžtakž drželi na uzdě. Protože měli před sebou Expo. Podmínky už se zhoršovaly, obtěžovali nás víc, ale ještě to šlo. Ale potom Expu přišlo „arabské jaro“ v roce 2011, oni se toho lekli, a pak to šlo už úplně do kytek. Pak se to už jen zhoršovalo a zhoršovalo.

Ale je taky pravda, že jsem to v Číně přetáhl. Pozoroval jsem to u řady novinářů. Lidi tam přijedou a jsou nadšený, jako jsem byl já těch prvních čtrnáct dnů…

Čím nadšení?

Čína je fascinující a naprosto jiná. Je obrovská, přes miliardu lidí, země miliardy příběhů! Všechno je tam jiné. Barvy jsou jiné. Voní to jinak. Energie Pekingu roku 2006 mě totálně převálcovala, ale v dobrém slova smyslu. Nikdy jsem v životě nic takového neviděl, v životě jsem nikde takovou energii nezažil. Možná Hongkong, ale to je trošku jiné. Peking je daleko robustnější, nevím, jestli se to takhle dá říct. A je tam všechno, kam namíříš kameru, tam něco vidíš. Pro naše oči, středoevropské oči, západní oči, americké oči, to je naprosto něco jiného.

Ale potom to přijde. Napřed zmizí nadšení, přijde jakýsi rozčarovaný údiv, pak začnou nadávky a po roce po dvou ti lidé mají výraz štvané lišky. A to jsem viděl u nejednoho novináře. Bavil jsem se s jedním Australanem, který pracoval pro CNN a ani nedokončil ty čtyři roky, na které ho tam poslali. Říkal: „Já chci zase žít. Mám v Sydney barák na pláži, chci jezdit surfovat, chci chodit na koncerty, já chci chodit na rugby, chci žít!“ Měl navíc dva nezletilé kluky, které mu ti hajzlové z ministerstva veřejné bezpečnosti jednou bez jeho vědomí doma vyslýchali, když byl s manželkou ráno běhat. Normálně jim vlezli do baráku a podrobili výslechu dva malé kluky, o tatínkově práci a plánech. Komunistická hovada. On je pak poslal i s manželkou zpět do Austrálie. Navíc nechtěl, aby vyrůstali v té pekingské špíně a smogu. Ale strašně se mu po nich stýskalo. Takže dal výpověď v CNN a dostal práci v prestižní australské televizi. Je to světová superhvězda Stan Grant, byli jsme spolu i v Afghánistánu. A dneska žije šťastný život…

Ale každopádně po čtyřech letech, buď lidi utečou, nebo se z nich stanou pološílení alkoholici, anebo se metamorfují v Číňany. To jsem taky viděl. Znám lidi, co tam jsou třeba patnáct let nebo dvanáct let, ale těch je hrstka. Třeba se tam oženili nebo vdaly a nějakým způsobem to přijali a nějak se s tím smířili. Já to nechápu. To chce podle mě nějakou speciální mentalitu, aby se s tím člověk vyrovnal.

A proč jsi tam byl vlastně téměř osm let, a ne čtyři, když tenhle model znáš?

Tady hrajou roli dvě věci. Za prvé se nám tam v roce 2009 narodila dcera. A první rok strávila na antibiotikách. Měla jeden zánět průdušek nebo horních cest dýchacích za druhým kvůli smogu. Takže jsem se domluvil s vedením České televize, že se přestěhuju do Hongkongu. Někdy od konce léta 2010 jsem žil v Hongkongu. Česká televize platila redakci v Hongkongu, švýcarská televize platila redakci v Pekingu. Do Číny jsme dojížděli. Abych si udržel žurnalistická víza a akreditaci, musel jsem tam strávit minimálně šest měsíců v roce. Pečlivě jsme to sledovali a když jsme třeba zjistili v září, že nám chybí hodně dní, tak jsme se tam na dva měsíce zase přistěhovali. Bydleli jsme s dětmi přímo v redakci, bylo to příšerné, ale řešilo se to tímto způsobem. A Hongkong mi skutečně trošku ulevil. To je jedna věc.

A za druhé. Vydělával jsem peníze. Měl jsem slušnou práci. Nevěděl jsem, kam bychom se dvěma dětma šli. Do USA? Tam nechtěla Barbara. Do Švýcarska? Tam jsem neměl práci já. Barbaře se navíc z Číny ani z Asie nechtělo. Tak jsem zůstával.

S Barbarou, kvůli které jsem kdysi do Číny odešel, jsem se velmi blbě rozvedl v roce 2015. Rozešli jsme se už v roce 2014. A já jsem nechtěl od dětí. Věděl jsem, že tam zůstane, navíc moje děti nemluví česky. Nevěděl jsem, kam bych šel. Moje děti mluví německy, anglicky, mluvily kdysi trošku mandarínsky, ale to už skoro zapomněly. Do Čech jsem s nimi nemohl, dcera už chodila do první třídy. Takže to byly důvody, proč já jsem tam zůstal.