Co by měli čtenáři o Dryáku vědět? O čem bude?

Dryák je rozpracováním povídky Útok na oceán z antologie Imperium Bohemorum, kterou dal dohromady Ondřej Müller v Albatrosu. Odehrává se v 17. století a jde o příběh českého království, lépe řečeno personální unie Českých zemí, Polska a Maďarska, tedy tehdejších Uher. Je to rozpracováno do široké historické fresky, střídají se tam prostředí, odehrává se to například ve Štětíně, v Berlíně, v Drážďanech, na co si jen člověk vzpomene. Zmíněná unie se chce stát světovou velmocí a kniha pak klade čtenářům otázku, jestli by to pro nás byla šťastnější verze historie než dějiny, které skutečně žijeme nebo které vedly k tomu, v čem žijeme. Ale hlavně je to příběh postavy, která pochází z románu Golem Gustava Meyrinka a jmenuje se Athanasius Pernath. Meyrink měl představu, že golem je spíš duch, který je uvězněn v podkroví Staronové synagogy a vstupuje do lidí, kteří procházejí kolem, střídá je. Athanasius znamená nesmrtelný. Patří do bratrstva českého krále, protože spolu studovali a jako kluci si přísahali, že udělají z českého království velmoc. Takový klukovský plán – ale teď ho plní se vším všudy. Pernath pracuje jako králův agent různě po světě: z Číny přinese čínské vynálezy, v Anglii se zmocní receptu na výrobu… dneska bychom řekli napalmu. A to je právě nová zbraň, která pomůže zvrátit anglickou převahu na moři. Přetáhl jsem Pernatha z Valhaly. V Dryáku je konečně objasněno, jak ta postava vznikla, kdo byli její rodiče… Myslím si, že to bude pro čtenáře dost velké překvapení a že někteří mně kvůli tomu knihu omlátí o hlavu.

Postavy z jiných knih si půjčujete docela často.

V každém dílu Valhaly jsem si vypůjčil hrdiny z nějaké slavné knihy – z Kingova Pistolníka, z Muže z vysokého zámku od Dicka, trochu si tam dělám legraci z Betty MacDonaldové, která napsala krásnou knížku Vejce a já. To není sci-fi, jsou to memoáry ženy, která se provdá za chovatele slepic v Kalifornii a nakonec skončí na ostrově kousek od Seattlu.

A mimo jiné jste ve Valhale i vy sám.

To jsem si také půjčil od Stephena Kinga, kterého mám velmi rád. Do Temné věže dokonce zakomponoval svůj téměř smrtelný úraz, když ho přejelo auto. Pistolník je úžasná věc. A já zjistil, že mi to vyhovuje – a trošku si z toho dělám legraci, když chystám na čtenáře podobné pasti a nástrahy, když do vlastních knih montuji postavy cizích autorů. V chystaném Dryáku jsem to, myslím, dotáhl nejvíc do konce. Je to montáž mezi Meyrinkovým Golemem, Čapkovou Věcí Makropulos a Třemi mušketýry Alexandra Dumase staršího.

Takže v celém románu budou narážky na zmíněná díla?

Jsou tam trochu nepřímo tři mušketýři, je tam milady de Winter, doktor Achilles Makropulos, jeho dcera operní zpěvačka. Musel jsem dohledávat, jak to bylo s operou v Evropě v baroku, takže jsem zjistil, kde bylo první operní divadlo, kdy bylo v Praze první operní divadlo, co se hrálo, co se zpívalo, u koho se mohla učit zpěv, to všechno jsem našel, napsal, dopsal, doplnil. Teď jsem třeba psal scénu, kdy už Elina Makropulos dokáže cestovat do budoucnosti, napila se elixíru a nejen že je nesmrtelná, ale může střídat světy, jak chce. Zavítá do Prahy 30. let a spatří tam muže se smutnýma očima. A jak je tam osamělá, svěří se mu se svým osudem a ten muž jí daruje prsten a na něm je napsáno: „Mé tajné múze od K. Č.“ A slíbí jí, že o ní napíše hru. A tohleto mě prostě baví, nastražovat tam takové pastičky.

ukázka z obsáhlého rozhovoru pro časopis Sarden, připravil v prosinci roku  2019 Jan Křeček