Vydal jste již několik odborných publikací, ale jako prozaik debutujete až v padesáti letech. To sice není vysloveně výjimečné, ale obvyklé také ne. Kdy jste zjistil, že chcete napsat román?

Podobné touhy chovám od dětství, takže jsem mnohokrát začal, ale nikdy nedokončil. Chyběla mi vytrvalost a asi i sebedůvěra; jako čtenář jsem poznal příliš mnoho dobrých autorů, než abych si troufl vydat se s nimi na stejné hřiště. A asi jsem jednal správně: mám rád romány, jejichž autoři se můžou opřít o určité životní zkušenosti, a pokud jsem chtěl napsat taky takový, musel jsem právě na ty zkušenosti nějaký čas počkat.  

Román je tedy autobiografický?

Toto slovo bych nepoužil, protože by mohlo řadu čtenářů odradit. Někdy se za ním totiž schovávají i dost banální příběhy, kterým ani fakt, že je někdo skutečně prožil, negarantuje hodnotu či „nosnost“ literárního námětu. Ptáte-li se však na to, jestli má příběh mého románu reálné základy, tak v mnoha ohledech skutečně má. Na podnikové chatě v Krkonoších, kam jsem jezdil pravidelně na prázdniny, počátkem sedmdesátých let policisté nepochybně z politických důvodů zatkli jednoho východoněmeckého muzikanta s nápadně českým příjmením. Byl to známý mých rodičů, s nimiž to tehdy pořádně zatřáslo, a přitom jsme se nikdy nedozvěděli, proč se to stalo a jaké důsledky to pro jeho rodinu mělo. V devadesátých letech, kdy jsem pracoval jako novinář, jsem se o jeho případu pokusil něco zjistit, bohužel však marně. Při psaní románu mi tedy nezbylo, než si vysvětlení vymyslet. Při konstrukci jednotlivých zápletek jsem se rozhodně nedržel vlastního životopisu, nebudu však popírat, že jsem vyšel z osobních a částečně snad i generačních zkušeností.

Generačních?

V románu nejde jen o ty, kteří se v roce 1973 vypravili na nevinný výlet na Sněžku, ale i o nás, kteří jsme u toho všeho byli jako děti. V časech nejtužší normalizace jsme si žili svoje víceméně bezstarostné životy, aniž bychom tušili, před jakými dilematy dennodenně stojí naši rodiče a jejich přátelé. Dnes jsme dospělí a k jejich tehdejším postojům se s převahou zkušeností následujících třiceti let stavíme přirozeně kriticky. Jenže nám často uniká, že i naše děti jednou budou posuzovat naše dnešní dilemata a způsoby, jakými se je snažíme řešit. Patřím ke generaci, která prožila devětaosmdesátý rok přímo na fakultách, a úvahám o tom, nakolik a za co všechno od té doby neseme generační odpovědnost, se zejména v posledních letech nedokážu vyhnout. Ani čtenář mé knihy před nimi tedy neuteče.

Jak dlouho jste na románu pracoval?

Psát jsem začal v roce 2004 a trvalo mi to – ovšem s jednou velmi dlouhou přestávkou – jedenáct let. Je to asi hodně dlouho, ale protože se i v zaměstnání živím psaním (byť jde o psaní textů spíše odborné povahy), nebylo úplně snadné usednout každý večer znovu k počítači a znovu se zkoncentrovat na podobnou činnost. Nakonec jsem se jakžtakž naučil odpočívat od psaní psaním a doufám, že toho ještě někdy využiju.

Co bylo při psaní nejtěžší?

Nejspíš jsem udělal stejné zkušenosti, jako všichni prozaici nad prvním dokončeným dílem. V mém případě je to možná o něco roztomilejší, protože je mi padesát a řadu let se pohybuju v literárněvědném prostředí, takže by mě hned tak něco nemělo překvapit. Sám jsem se musel občas zasmát, jak se v tomto pokročilém věku dozvídám o psaní věci, které jsem třeba vzdáleně tušil, ale dosud nepoznal z vlastní zkušenosti. Nejtěžší asi bylo rozpoznat, kdy se mám držet původně vymyšlené konstrukce příběhu a kdy je naopak lepší nechat se vést jeho spontánním vývojem. Některé scény jsem přepracovával třeba i patnáctkrát, jiné se psaly samy, byť se někdy rozběhly i původně nezamýšleným směrem.

Kdo byl vaším prvním čtenářem či kritikem?

Jako první četly rukopis moje žena a starší dcera, protože byly nejspíš zvědavé, jestli ty hodiny, dny a týdny, které jsem po večerech a o víkendech proseděl zavřený u počítače, měly nějaký smysl. Pak jsem dal knihu přečíst kamarádce, která mi kdysi na fakultě oponovala diplomku a navzdory našemu přátelství ke mně byla oprávněně přísná; předpokládal jsem tedy, že ani teď mě nebude jen tak kolegiálně plácat po rameni. Před jinými kolegy z odborného prostředí jsem byl zpočátku spíš ostražitý; ostatně když se dozvěděli o mém úmyslu román nejen dopsat, ale i vydat, skoro všichni se hned zeptali: A pod jakým pseudonymem? Že bych nesl kůži na trh pod vlastním jménem, to mi zprvu nechtěli uvěřit. Někteří mi ale nakonec pomohli, protože uměli položit dost podstatné otázky, které mě vedly k důležitým a snad prospěšným úpravám.