Jste jedním z mála spisovatelů vážně zaujatých sportem. Čemu se věnujete a jak moc tyto sporty sledujete?

Jako kluk jsem byl kapitánem školního ragbyového týmu. Vydrželo mi to do patnácti. Hrál jsem i fotbal, kriket, tenis, kulečník (jestli tomu říkáte sport), squash, badminton, stolní tenis a trošku golf. Taky jsem byl šampionem v boxu, což byl ale výsledek štěstí a kalkulace. Aktivně pořád chodím na túry – celodenní v Británii a víkendové ve Francii a Itálii. Co se týče spisovatelů a sportu: myslím, že jsou propojení víc, než si myslíte. Hamingway boxoval a věnoval se býčím zápasům, Jarrell a Nabokov hráli tenis, Updike golf, Stoppard a Pinter zase kriket. To jen pro začátek.

Je pro Vás psaní snadné? Perelman řekl, že jsou dva druhy spisovatelů: jedni píšou s lehkostí a pak ti, u kterých se každé slovo rovná kapce krve. Co je Váš případ?

Stížnosti mi nejsou sympatické, protože nikdo po spisovateli nechce, aby psal. Slyšel jsem lidi, jak říkají: „Bože, je to tak osamělé!“ No, když někomu vadí samota, tak ať to nedělá. Stěžující si spisovatelé jsou podle mě jen vejtahové. Ano, je to těžká práce – tak ať si je. Vyměnil byste ji ale například za práci opatrovníka dvou hyperaktivních dvojčat?

Píšete rukou? 

Lásku atd. jsem napsal rukou. Normálně ale píšu na psacím stroji IBM 196c, pak text ručně opravuji. Znovu a znovu, než nabude vhodné podoby. Pak jej načisto přepíšu, znovu ručně opravím a tak pořád dokola.

Kdy končíte? Co Vás přiměje myslet si, že je hotový? 

Když zjistím, že mé změny ho kazí. V tu chvíli vím, že nastal moment zamávat mu na rozloučenou.

K čemu pak máte svůj počítač? 

Na e-maily a nakupování.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? 

Nic Vám neřeknu! Jsem totiž trošku pověrčivý. Vlastně ani ne tolik pověrčivý, jako praktický. Poslední novinářskou práci jsem dělal pro The New Yorker o Tour de France. Hodně z toho bylo o braní drog profesionálními cyklisty. Mnohé jsem o tématu zjišťoval a bylo to pro mě osobně velmi neobvyklé, především tehdy, když jsem se o svém výzkumu bavil s různými lidmi. Jak ale přišla chvíle, kdy jsem měl vše napsat, byl jsem trošku hotovej. Článek jsem začínal s velkými obtížemi. 
Měl jsem za sebou rozhovory s nizozemským sociologem cyklistiky o historii užívání drog od doby 1890 až dodneška. Všem jsem to na potkání vyprávěl, protože mi to přišlo fascinující. Pak jsem si sednul, chtěl psát a v tu ránu mě začalo napadat, zda je to opravdu tak zajímavé? Znovu se mi připomněla lekce, kterou jsem se v dávných dobách naučil a která zní: všechno to nevykecej. Je to otázka uchování. Od přírody si rád nechávám věci pro sebe. Ale nebojte se, chystám další knížky...

 ukázka z rozhovoru Shushay Guppy s Julianem Barnesem pro The Paris Review, pro PWF do češtiny přeložil roku 2011 Tomáš Rákos