Proč jste si vybral právě poslední válečný rok jako ten, kterému věnujete samostatnou knížku?

Je to zároveň poslední rok války a první rok míru, doba, kdy se prakticky všechno politicky, společensky i osobně láme. Doba, která našim končinám a našim blízkým přinesla nejvíce mrtvých, ale také obrovskou naději. Ta byla ovšem už v roce 1945 jednou velkou iluzí, o jejíž definitivní zánik se postarali komunisté v únoru 1948.

Rok 1945 se všeobecně vnímá jako šťastná chvíle, kdy se národu ulevilo, konec války. Osvoboditelé, radost. Vy se ale na tento rok díváte jinak. Je to jen druhá strana mince, nebo opravdu zlo vyhřezlo v nevídané podobě?

Obrovské množství lidí jaro roku 1945 jako radost pociťovalo, většina z nich dokonce oprávněně. Jako školák v době normalizace jsem se učil o slavné Rudé armádě, která nás všechny zachránila. Neučil jsem se tom, že nové Československo udělalo ze svých Němců (ano, mnozí zradili) občany druhé kategorie a v mnoha případech podporovalo ústy svých nejvyšších představitelů jejich vyhánění a vraždění. Neučil jsem se o tom, že na územích obsazených americkou armádou se podobné excesy prakticky neděly, neučil jsem se ani o tom, že někteří vojáci Rudé armády spáchali na našem území obrovské množství krádeží, řadu znásilnění a vražd. Neučil jsem se o tom, že pobyt Rudé armády v Československu byl novým státem placen. Pokud jde o zlo, není to nějaký abstraktní pojem, jsme to my všichni. Lidé ochotní sáhnout po majetku a životě někoho jiného, pokud to povolené otěže zákona na chvíli umožní.

A kdy jsme na to začali zapomínat?

Zapomínat na události léta 1945 jsme začali po únoru 1948, kdy začalo docházet ke zkreslování role demokratického odboje vůči komunistickému. K nekritické oslavě Sovětského svazu, který sice porazil nacismus, ale zároveň provozoval pro svoje občany srovnatelné koncentrační tábory, docházelo již od května 1945. Dobře to je vidět na akceptaci sovětské potřeby potrestat aktéry Pražského povstání československými politiky a vojenskými špičkami. Rusové považovali kapitulaci, kterou vyjednal generál Karel Kutlvašr, v podstatě za drzost, protože Prahu měla v rámci dalšího geopolitického vývoje osvobodit Rudá armáda.

Svou knížku píšete jako mozaiku drobných příběhů, atmosféra je ale všude tíživá. Vyšel někdo z roku 1945 jednoznačně jako vítěz?

Kromě obrovského množství lidí, kteří neudělali nic špatného, ale mlčeli ke zlému, jsou pro mne nesporní vítězové dva. Jednak humanista Přemysl Pitter, který během své akce Zámky věnoval péči jak židovským, tak německým bezprizorným dětem a nedělal mezi nimi rozdíly. Jednak novinář Michal Mareš, který neváhal psát a publikovat o tom, co se děje během odsunu Němců. Příznačné je, že první skončil po únoru 1948 v exilu, druhý v komunistickém kriminále.

Byla to doba, kdy buď nebyl žádný příběh dost velký, nebo žádný dost malý. Velké dějiny se dotkly všech. Rozhodovaly charaktery jednotlivých lidí, náhody, maličkosti, nebo něco většího, čemu se ve své knize snažíte dát tvar?

Rozhodoval podle mne jednak dějinný zlom, ale především každý člověk. Na každém záleželo, zda si taky vystřelí, zda jenom odvrátí hlavu, nebo zda bude proti zlu něco dělat. Náhody myslím rozhodovaly poměrně často, vzhledem ke vzrušené době bylo velmi snadné se ve špatnou chvíli ocitnout na špatném místě.

Vždycky si říkám, že ideálním čtenářem vašich krátkých povídek by mohli být středoškoláci. I proto, aby viděli, že svět opravdu není černobílý. Koho vidíte jako svého čtenáře vy?

Jako svého čtenáře, a odpusťte mi tu pýchu, vidím každého, kdo je ochoten přemýšlet o moderních dějinách na půdorysu střední Evropy, kdo je ochoten přemýšlet, jak by se v podobné situaci zachoval. Asi máte pravdu, dnešní studenti jsou schopni takto ve většině přemýšlet. Ale doufám, že moje povídky by se mohly líbit i vysokoškolákům a učňům.

Myslíte na to i při psaní?

Při psaní myslím na popisovanou událost, často mám k ruce i fotografie místa a mapu, myslím na český jazyk. Je to sobecké, ale na čtenáře spíše nemyslím.

psáno pro Kavárnu Hosta