Za malí­ři a malíř­ka­mi art brut - rozhovor s Alešem Palánem

Já se pros­tě musím zeptat: proč pojme­no­vat kni­hu o výtvar­ní­cích po boro­vi­ci? A co je to boro­vi­ce blatka?

Blat­ka je stře­do­ev­rop­ský ende­mit. Jak říká pan Salák, kte­rý ji něja­kých pade­sát let sází a ochra­ňu­je ji, je to šam­pi­on v úspěš­ném živo­ře­ní. Zná­te nove­lu Jea­na Gio­na Muž, kte­rý sázel stro­my? V oso­bě pana Salá­ka máme v Kruš­no­ho­ří něko­ho podob­né­ho. Nemá jich zas tolik jako Gio­nův hrdi­na, ale o kaž­dém strom­ku vede po dese­ti­le­tí podrob­né zázna­my s gra­fy, tabul­ka­mi, kresba­mi, foto­gra­fie­mi… Kro­mě toho malu­je archi­tek­to­nic­ké návrhy pro sys­tém dva­nác­ti fan­task­ních zemí, pro­vá­děl bota­nic­ký a kar­to­gra­fic­ký výzkum úze­mí, jež poží­ra­la vel­ko­ry­padla… Dělá toho spous­tu, ty boro­vi­ce jsou jen nejviditelnější.

Čím si vás tzv. art brut získal?

Art brut mě zas tak moc neza­jí­má. Zají­ma­jí mě lidé, kte­ří ho vytvá­ře­jí. Řada výtvar­ní­ků, se kte­rý­mi v kni­ze mlu­vím, ale art brut snad ani nedě­lá. Jed­nou to jsou neu­mě­lé obráz­ky srnek, jin­dy zásad­ní kon­cep­tu­ál­ní pro­jek­ty s pře­sa­hem do kra­ji­nář­ství a eto­lo­gie. To prv­ní mě může potě­šit, dru­hé nadchnout. Ale nechá­vám se nadchnout zejmé­na samot­ný­mi tvůr­ci. Nena­psal jsem kni­hu o umě­ní, ale o lidech.

Zpo­ví­da­ní malí­ři jsou — jak říká i podti­tul — tro­chu zapo­me­nu­tí, není snad­né je najít jako ty gale­rij­ní. Jak jste je našel?

Nejsem línej a vím, že když chci obje­vit něco sku­teč­ně zásad­ní­ho, na inter­ne­tu to nena­jdu. O těch nej­sil­něj­ších malí­řích a malíř­kách z mé kni­hy bys­te dosud na webu nena­šel jedi­nou zmín­ku. Nemě­li výsta­vu, nestá­li o ni, o jejich tvor­bě někdy nevě­děl vůbec nikdo, oprav­du nikdo. Jak jsem je našel? Potkal jsem je na svých cestách, dostal jsem tip od spo­leč­né­ho zná­mé­ho, věděl jsem o nich už dřív. Jsem hod­ně v pohy­bu a mys­lím si, že jen tak se dá potkat sku­teč­ný svět.

Bylo slo­ži­té je pře­svěd­čit k roz­ho­vo­rům, aby se otevřeli?

Neby­lo to slo­ži­té. Mám lidi rád, navá­za­li jsme přá­tel­ství a oni zazna­me­na­li, s jakým respek­tem k nim při­stu­pu­ju. Chtěl jsem jim naslou­chat, potře­bo­val jsem znát okol­nos­ti vzni­ku jed­not­li­vých děl, byl jsem trpě­li­vý, netla­čil jsem na pilu. S panem Salá­kem jsem napří­klad prv­ních pár dní mlu­vil „jen“ o těch boro­vi­cích. A pak se najed­nou zača­lo uka­zo­vat, že toho dělá mno­hem víc.

Píše­te, že nechtě­jí vysta­vo­vat, netvo­ří pro gale­rie a výstav­ní síně. Co pro tyto výtvar­ní­ky tedy tvor­ba znamená?

Někte­ří vysta­vo­vat chtě­jí, jiným je to jed­no, kaž­do­pád­ně nedě­la­jí nic pro to, aby se tak sta­lo. A vel­mi čas­to si nevě­ří, paní Vijač­ko­vá done­dáv­na svý­mi fas­ci­nu­jí­cí­mi kresba­mi z JZD a z poš­ty z pře­lo­mu pade­sá­tých a šede­sá­tých let topi­la v kam­nech. A pan Salák měl své mal­by ulo­že­né pod mno­ha­cen­ti­me­t­ro­vou vrst­vou pra­chu, nikdo je tedy nevi­děl dlou­há dese­ti­le­tí. Co pro ně tvor­ba zna­me­ná? Mno­hem víc než mož­nost pre­zen­to­vat se. Je to jejich záze­mí, domov, je to jejich svět. Ten, ve kte­rém se pohy­bu­jí fyzic­ky, je tu někdy jen pro­to, aby mohl exis­to­vat ten dru­hý, tedy vlast­ně první.

A co zna­me­ná pro jejich okolí?

Jak kdy. Pár mých přá­tel z kni­hy Muž, kte­rý sází boro­vi­ci blat­ku v pod­sta­tě ani žád­né oko­lí nemá, jsou to měst­ští nebo ven­kov­ští samo­tá­ři. Jin­dy je to nao­pak i urči­tý způ­sob komu­ni­ka­ce s nejbližšími.

Snad se to tak dá říct: uhra­nu­lo vás něja­ké dílo někte­ré­ho ze zpo­ví­da­ných výtvar­ní­ků? Měl jste umě­lec­ký zážitek?

Ano, měl jsem spous­tu zážit­ků. Tře­ba pan Straka z Želez­ných hor, kte­rý má svůj barák poma­lo­va­ný nai­vis­tic­ký­mi mal­ba­mi stro­mů, hor a jele­nů. Kro­mě toho, že je lido­vý výtvar­ník, je i muzi­kant. Sbí­rá elek­tro­fo­nic­ké var­ha­ny (má jich mys­lím pět) a kyta­ry (zhru­ba pat­náct). Loň­skou zimu pro ty kyta­ry, mno­hé z nich nefunkč­ní, vysta­věl tako­vé domeč­ky. Vlast­ní rukou jim vytvo­řil futrá­ly z kla­cí­ků a lepen­ky, navrch vše pole­pil vystři­ha­ný­mi omy­va­tel­ný­mi ubru­sy, kte­ré uží­va­la na ven­ko­vě už moje babič­ka. Je to jak­si vzne­še­ně krás­né, tro­chu mi to při­po­mí­ná arte­fak­ty, co dělá v Kana­dě Lumír Hla­dík: sar­ko­fág ze vzác­ných látek a jiných blyš­ti­vých mate­ri­á­lů nechá v divo­či­ně roz­tr­hat med­vě­dy. Je to stu­de­ně krás­né a zne­klid­ňu­jí­cí. Pan Straka to udě­lal jako ryze úče­lo­vou zále­ži­tost. Někdo by snad namí­tl, že sta­vět celou zimu domeč­ky pro nehra­jí­cí kyta­ry postrá­dá smy­sl. Ale on tomu ten smy­sl dal. Když mi dvě­ma prs­ty pře­hrá­val jed­no­du­chou melo­dii na svých var­ha­nách, byl při tom pohrou­že­ně šťast­ný. Zahlé­dl jsem v tu chví­li osvo­bo­zu­jí­cí moc umění.

roz­ho­vor vedl Zde­něk Stas­zek, redak­tor popu­lár­ně-nauč­né a odbor­né literatury pro Kavárnu Hostu