Vidí­te tak­to oprav­du svět, kte­rý nás obklo­pu­je? Nebo je to ide­ál­ní podo­ba svě­ta, jak o něm sníte?

Je to tako­vý mix. Kaž­dý si pro­šel něja­kým vel­kým trá­pe­ním a já ráda to, co mě bolí, zapíšu do knihy.Tak napří­klad jsem zatím nena­šla svou „lás­ku sto­le­tí“, ale jsem si jis­tá, že než zemřu, při­jde to. Urči­tě exis­tu­je oso­ba, kte­rá fun­gu­je na stej­né frek­ven­ci jako já, jed­na jedi­ná tako­vá oso­ba je potře­ba! Člo­věk po lás­ce tou­ží celý život a já si mys­lím, že tak to má být. Záro­veň se dějí věci, kte­ré mě zra­ňu­jí a od mého snu mě vzda­lu­jí. Ale po kaž­dém tako­vém obdo­bí jsem opět šťast­ná. Mož­ná jsem to odhod­lá­ní zdě­di­la po své mat­ce a babič­ce, kte­ré když si usmys­lí jít zapla­vat v zimě, pros­tě jen roz­bi­jí led a jdou na to.

Jak je poznat i z magic­ké obál­ky s hro­chem, kni­ha Kodaň­ská Píseň pís­ní je plná roz­to­div­ných moti­vů, ori­gi­nál­ních záple­tek a zvra­tů. Odkud je čer­pá­te, při­chá­zí to samo postup­ně při psa­ní, nebo si pře­dem vytvá­ří­te něja­ký seznam?

Zřej­mě je to tím, že jsem byla dlou­ho spíš hudeb­ni­ce než spi­so­va­tel­ka. Roky jsem vystu­po­va­la na kon­cer­tech a ráda jsem mezi jed­not­li­vý­mi pís­ně­mi vyprá­vě­la krát­ké pří­běhy. Čty­ři roky jsem tak­to kon­cer­to­va­la v Ame­ri­ce a to mě hod­ně nau­či­lo. Jed­nou jsem tře­ba hrá­la a zpí­va­la pro jed­no­ho koně.

To mě moc nepře­kva­pu­je, pro­to­že jsem čet­la vaši knihu.

Ano! Čas­to jsem na kon­cer­tech taky vyprá­vě­la o lidech ze své rodi­ny, vlast­ně jsem to děla­la od dět­ství a pokra­ču­ju v tom i ve svém psa­ní. V rodi­ně je totiž vždyc­ky někdo na hla­vu, urči­tě i v té vaší! Zají­ma­jí mě hlav­ně lidé, kte­ří vypa­da­jí nor­mál­ně, ale nor­mál­ní nejsou ani omy­lem. Napří­klad matka z knihy Kodaň­ská Píseň pís­ní má předob­raz v mé mat­ce. Taky ráda cho­di­la do obchoďá­ku, v pod­sta­tě se tam naro­di­la. Pořád si chtě­la kupo­vat parfémy, ale byla jas­no­zři­vá. Pře­dem vědě­la, na čí pohřeb brzy půjde­me, ačko­li ta oso­ba neby­la ani nemoc­ná. Ale při­tom mat­ka neby­la div­ná, byla to tako­vá Gra­ce Kelly­o­vá, ste­vard­kov­ský typ. Ten svůj dar nechtě­la, rad­ši by měla nový out­fit, ale byla obda­ře­ná jas­no­zři­vos­tí. Všech­no o mat­ce v kni­ze je prav­da, dokon­ce i vra­ce­jí­cí se sen o balet­kách tan­čí­cích na našem tráv­ní­ku je prav­di­vý. Ačko­li ten tráv­ník pat­řil k jiné­mu domu, než kte­rý popi­su­ju v kni­ze. Mno­ho­krát mi ten sen jako dítě­ti vyprávěla.

Zmí­ně­ný rodin­ný dům sto­jí­cí na Palerm­ské uli­ci půso­bí také magic­kým dojmem. Zdá se, že je jed­nou z dal­ších postav knihy.

Je to tak. Mož­ná je to tím, že já sama pochá­zím z před­měs­tí Koda­ně, kde se nikdy nic magic­ké­ho nedě­lo. Lidé hrá­li fot­bal, cho­di­li do super­mar­ke­tu, nic div­né­ho. Ale já si vždyc­ky přá­la zažít něco div­né­ho, jako tře­ba hrát pro koně. Moje babič­ka sice nikdy nevy­stu­po­va­la v cir­ku­se jako ta kniž­ní, zato to byla drs­ná bab­ča, kte­rá se pokaž­dé pohá­da­la v obcho­dě a nám dětem nikdy nedá­va­la pusin­ky. Nemi­lo­va­la jsem ji, ale ráda jsem ji měla, byla divná.

Máte úžas­ně divo­kou před­sta­vi­vost, záso­bí vás pří­běhy i vaši blízcí?

Ano, nikdy bych nemoh­la psát bez lidí, kte­ří mi vyprá­vě­jí pří­běhy. Shro­maž­ďu­ju je ve své hla­vě a mám ráda i bizar­ní věty, něco, co někdy někdo pro­ne­sl. Nebo tře­ba věty z fil­mů. Jsem tak tro­chu uvěz­ně­na v jazy­ce a v příbězích. Pama­tu­ju si, že když jsem popr­vé čet­la bib­lic­kou Píseň pís­ní, měla jsem málem závrať. Občas jdu do kos­te­la a zpí­vám a ta slo­va jsou pros­tě nád­her­ná a vytvá­ře­jí obra­zy, pří­běh. Mys­lím si, že slo­va jsou posvát­ná, a to je mož­ná můj problém. Dnes se odmí­tám dívat na zprá­vy. Všech­no, co se děje, je odpor­né: koro­na­vi­rus, život­ní pro­stře­dí, Ukra­ji­na. Říkám si, že bychom jako lidé měli být schop­ni i jiných pří­bě­hů. Domní­vám se, že musí­me při­ná­šet i ty dob­ré, a o to mi při psa­ní jde. Vrať­me se zpát­ky k mé prv­ní kni­ze Kodaň­ská Píseň písní a pří­bě­hu o mat­ce. Moh­la jsem ho napsat taky dost jinak, pro­to­že má mat­ka byla pros­tě a jed­no­du­še sobec­ká. Moh­la jsem napsat zne­po­ko­ji­vý pří­běh o své nar­cist­ní matce.

Ten­to mat­čin pova­ho­vý rys je v kni­ze mezi řád­ky také znát.

Ano, je to tam, ale pořád tu posta­vu máte ráda. Lidé mají růz­né vady cha­rak­te­ru a děla­jí chy­by, ale přes­to je má někdo rád. V kni­ze Kodaň­ská Píseň písní je jed­na výjim­ka: sou­sed hro­bař je čis­té zlo, i tako­ví lidé exis­tu­jí. V kni­ze vždyc­ky musí být jeden sto­pro­cent­ní padouch!

...............

ukázka z rozhovoru, publikovaném v Kavárně Hostu