Zdar Tádo, zrov­na ti vychá­zí dru­há kníž­ka. Jaký z toho máš pocit?

Čau Ráďo. Poci­ty jsou pozi­tiv­ní. S napsá­ním posled­ní­ho řád­ku jsem si i tro­chu oddychl. Pře­ce jen se na tom pra­co­va­lo přes tři roky.

A jak ses cítil při jejím psa­ní? Tvo­je prvo­ti­na Na kole přes Afriku zazna­me­na­la na debut vel­ký úspěch, pro­da­lo se něko­lik tisíc výtis­ků, to se kaž­dé­mu auto­ro­vi nestává.

Doma na cestách je tro­chu odliš­ná od mé prvo­ti­ny. Při­jde mi, že někte­ré pasá­že jsou hod­ně osob­ní, mož­ná až intim­ní, a při psa­ní jsem se ptal sám sebe, jak to bude na kon­ci všech­no spo­leč­ně fun­go­vat. Občas na sebe kla­du vel­ké náro­ky, ale mys­lím si, že si nako­nec všech­no hez­ky sed­lo a poda­ři­lo se do kni­hy vlo­žit přes­ně to, co jsem zamýšlel.

A jaká od ní máš očekávání?

Sna­žím se oče­ká­vá­ní nemít. Ale samo­zřej­mě budu moc rád, když se bude čte­ná­řům líbit podob­ně jako Na kole přes Afri­ku, na kte­rou mi stá­le cho­dí nad­še­né reak­ce. To vždy potě­ší a dodá kuráž psát dál.

Nechci pro­zra­zo­vat celý děj, ale snad můžu říct, že se kni­ha sklá­dá ze dvou čás­tí. V prv­ní sed­neš do leta­dla a letíš zpát­ky do Kon­ga, tak­že vlast­ně plníš slib z kon­ce prv­ní kni­hy, kdy už jsi věděl, že se do Afri­ky vrá­tíš. Po těch letech máš pro­ces­to­va­ný kus svě­ta. Proč se vra­cíš prá­vě do Afri­ky, do Konga?

V Afri­ce jsem nechal kus srd­ce. Neu­stá­le jako by mě vola­la zpát­ky, i po těch letech. Do Kon­ga jsem se vra­cel kvů­li pro­jek­tu foto­pas­tí, kte­ré jsme insta­lo­va­li na pyt­lác­kých stez­kách v jed­nom národ­ním par­ku. Byl to asi jeden z těch chlap­ských záchva­tů po spra­ve­dl­nos­ti, kte­ré ego občas nedo­ká­že potla­čit, a člo­věk tak musí vyra­zit pod rov­ník chrá­nit pří­ro­du. Spo­jil jsem ten­krát síly se Save ele­phants a Arthu­rem Snie­go­nem — tři­nec­kým rodá­kem, se kte­rým nadá­le spolupracuju.

Ve dru­hé čás­ti zno­vu sedáš na kolo, na němž pak pro­je­deš Saúd­skou Ará­bií a dal­ší­mi stá­ty Arab­ské­ho polo­ostro­va. Kde ti tam bylo nejlíp?

Zřej­mě prá­vě v té Saúd­ské Ará­bii. Při mra­zi­vém výcho­du slun­ce v pouš­ti. Poti­chu se dívat, jak začí­ná nový den a jak vel­bloudář ze Súdá­nu vaří čaj. Mám to pořád před očima.

A můžeš nějak krát­ce porov­nat, jak na tebe půso­bí Afri­ča­né a oby­va­te­lé Blíz­ké­ho východu?

Ty roz­dí­ly jsou tam hod­ně patr­né na prv­ní pohled. Afri­ča­né jsou tako­ví více kon­takt­ní, barev­ní, hla­si­tí a život­ní stan­dard je na niž­ší úrov­ni než v arab­ském svě­tě na výcho­dě. Na Blíz­kém výcho­dě fun­gu­je obrov­ská pohos­tin­nost k turis­tům. Když nad tím ale pře­mýš­lím, veskr­ze se ti lidé moc neli­ší. Vždyť kaž­dý člo­věk vět­ši­nou chce to samé…

Teď mě napa­dá, že to mož­ná byla blbá otáz­ka. Hned jsem si říkal, že se jí sna­žím dát do dvou pyt­lů hroz­ně moc lidí a že je to pito­most… že pře­ce zále­ží na kaž­dém z nás. Tak jinak: kdy­bys měl kaž­dou tu oblast i s její­mi lid­mi popsat jed­ním slo­vem nebo větou, co bys vybral?

Kon­go — zele­ný chaos.

Arab­ský polo­ostrov — pří­vě­ti­vost pouště.

ukázka z rozhovoru pro Kavárnu Hostu