Nechal se vést slovy spisovatele a dokázal dát podobu tichu, které v příběhu tak silně zní – temný a fascinující svět Cormaca McCarthyho se stal jeho vlastním. Na základě kultovního románu vytvořil působivý komiks, který je stejně tak drsný, jako dojemný. Cesta Manu Larceneta se nepochybně záhy stane klasikou a mistrovským dílem současného komiksu.

Víc o knize v rozhovoru sám Larcenet:

O svém záměru adaptovat Cestu jste nejprve přesvědčil autora románu. Usnadnilo nadšení, s nímž jste do projektu vstupoval, práci samou?

Jistě že ne. Cesta, to je vesmír bez života, apokalyptická krajina, zničené, špinavé, a hlavně mrtvé prostředí. Scenérie bez živé přírody, bez listí, bez zvířat. Bál jsem se, že to nevydržím, že mě ten chlad zadusí. To ten všudypřítomný popel, který zbarvil svět do šeda a tím ho proměnil.

Byla také výzva vytvořit komiks, v němž není žádná akce a minimum dialogů. Zatímco autorovi stačí na popis situace čtvrt stránky, já někdy potřebuji k vytvoření stejného dojmu tři nebo čtyři. Je to kniha plná ticha. A kresba musí být dostatečně zajímavá, aby šel čtenář s příběhem, i když je beze slov.

Nabídnout čtenářům kresby namísto textu je můj způsob, jak ilustrovat to ticho, které v románu je. Obraz nahrazuje příběh i dialogy. Čtenáře musí udržet styl a estetika.

Ve svých dřívějších pracích jste ukázal, že jste s obdivuhodnou virtuozitou schopen si osvojit téměř libovolný styl. Podle čeho jste se rozhodoval, jaké výtvarné řešení zvolit u Cesty?

Grafický styl byl jasný od začátku, muselo jít o klasickou kresbu vzdálenou karikatuře. Nejprve jsem chtěl pracovat jen s černou a bílou, ale působilo to násilně, příliš kontrastně. Pak jsem si vzpomněl na hodiny na umělecké škole, kde jsem objevil paletu šedé – její odstíny umožňují obraz zjemnit, a přitom nezměnit. Je to velmi úsporný přístup k barvám.

V Cestě se trochu vracíte k tomu beznadějnému, drsnému světu plnému temnoty a chladu, který už známe z Vašich knih jako je Blast nebo Brodeckova zpráva. Co dalšího Vás na Cestě lákalo?

Líbí se mi to pomalé tempo a nepřítomnost akčních scén ve stylu Hollywoodu. Vyprávění nemá klasický dramatický oblouk, je to spíš sled scén, z nichž některé jsou velmi kontemplativní. Obrazy navazují jeden na druhý, prolínají se. Příběh se rozvíjí skoro impresionistickým způsobem. Pojítkem je atmosféra a prostředí.

Chtěl jste zůstat věrný McCarthyho románu, ale je to vůbec při procesu adaptace možné?

Domnívám se, že jsem se od románu ani jeho autora neodchýlil. S Cormacem McCarthym jsem se nikdy nesetkal, ale jsem si jistý, že sdílím velkou část jeho představ. Kresba je pochopitelně jiný jazyk, a s tím jsem se musel vyrovnat. V románu si například postavy téměř nikdy nevymění pohled, protože jdou stále dopředu, protože téměř nemluví, protože je všude popel, protože nosí roušky, a tak dále… Zdálo se mi důležité využít jejich očního kontaktu, abych ukázal silné pouto, které panuje mezi otcem a synem, tu emoci, která je za tím.

Stejně tak jsem našel způsob, jak do tohoto neživého světa propašovat zvířata, aniž bych narušil příběh. Ptáci, které jsem zobrazil, jsou poctou geniálnímu malíři Sempému. Ten mě naučil, že kresba může jen naznačovat. Ale já na rozdíl od Sempého nejsem virtuóz. Pro mě je tvorba složitý proces, musím vše propracovat. S tímto komiksem jsem strávil hodně času a závěr byl těžký a bolestný. Jednou jsem celý den pracoval na jednom políčku o rozměru 5 cm2.

Někdy jsem v tom nelítostném světě, který jsem vytvořil, sám zabloudil.

Litujete něčeho?

Toho, že jsem nemohl svůj komiks Cormacu McCarthymu předat. Cesta, to pro mě nebyla jen obyčejná četba. Ta kniha mě provázela každý den a mnohou noc po dobu dvou let.

Jeho román jsem přečetl a věřím, že jsem ho pochopil tak, jak autor zamýšlel. Psal jsem mu, viděl první ilustrace, ale bohužel zemřel dřív, než jsem komiks dokončil. Ačkoliv byl jako spisovatel zdrženlivý, přál bych si znát jeho názor, mluvit s ním. Mám pocit jisté nedořečenosti. Doufám, že můj komiks bude přijat jako pocta velkému spisovateli.