Byla to inspirativní setkání s muži, kteří jsou "prověřeni životem"

V předmluvě píšete, že kniha rozhovorů se známými muži v pozdním věku (Tomáš Sedláček promine), vznikla v situaci, kdy jste kvůli vážné manželově nemoci, zůstala mnoho měsíců sama se dvěma malými syny.  Byl tou první motivací pro knihu vlastně strach, jak to všechno dopadne a hledání nějakých rad a vzorců co dál, kdyby bylo nejhůř?

Nemyslím, že bych o tom tehdy přemýšlela až takto. Všichni jsme věřili, že to dopadne dobře. Asi jako každá máma jsem vždycky chtěla, aby moji kluci byli hodní, šťastní a vyrostli z nich dobří muži. Najednou jsem se ale ocitla na jejich výchovu sama a v tu chvíli jsem si o to víc uvědomila, jak důležitý je v tomto ohledu mužský element. Myslím, že podobná myšlenka probíhá hlavou každé ženě – muži jsou pro nás stejnou záhadou, jakou jsme my pro ně. A když se z nás stanou matky a máme z ničeho nic odpovědnost za to, jak toho malého muže vychovat, je to pro nás možná o něco složitější než u dívek, kterými jsme jednou samy byly. Nevím, pro mě to tak alespoň bylo. V každém případě ať se jedná o výchovu holek nebo kluků, pro všechny mámy je těžké, když jsou na to samy. Ať už z jakéhokoli důvodu.

Do knihy jste se nakonec pustili s manželem, který překonal akutní leukémii. On fotil, vy jste vedla rozhovory s opravdu velmi známými muži. A ti svolili k zajímavým bilančním rozhovorům. Proč myslíte, že na další x-té rozhovory své kariéry kývli? Zaujalo je téma? Nebo charitativní aspekt celé knihy? Připouštíte i to, že si pánové rádi popovídali s příjemnou a pohlednou ženou?

Docela úsměvná představa, že by právě tito pánové něco podobného řešili. Určitě je zaujalo téma. Vlastně všichni do jednoho potvrdili, že přestože se nejdříve možná trochu obávali si někoho cizího pustit tak blízko do svého soukromí, nakonec se se mnou rádi do svého dětství ve vzpomínkách vrátili. A postupně mi možná odhalovali i víc, než původně zamýšleli. Tak trochu doufám, že to bylo i díky tomu, že se jim se mnou příjemně povídalo a že se se mnou cítili dobře, o což mi šlo především. Samozřejmě to, že celý autorský výtěžek z knihy půjde léčbu leukémie Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, hrálo také svoji roli. Je to nakonec ten hlavní důvod, proč jsme všichni na knize pracovali. I když, abych byla upřímná, pro mě byla velkou motivací i možnost se s těmito muži, kterých si celý život vážím a kteří jsou mi pocitově a hodnotově blízcí, seznámit a strávit s nimi nějaký čas. Sledovat, jak přemýšlejí, jak žijí a jak moc se liší nebo odpovídají svému mediálnímu obrazu.

Zmiňujete, že jste začala rozhovorem s Janem Sokolem a na jeho jméno se pak nabalila další, jako např. Pavel Pafko, Karel Schwarzenberg, Jiří Drahoš nebo Michael Kocáb. Proč jste si myslela, že zrovna společensky úspěšní a známí muži vám pomohou odhalit tajemství správné výchovy vašich synů? A co jste se praktického dozvěděla? Dejte prosím pár příkladů?

Přestože jsou všichni zpovídaní ve svých oborech špičkami, pět z nich kandidovalo na prezidentský post a dva o tom uvažovali nebo uvažují, mojí motivací k výběru nebyly primárně jejich profesní úspěchy, ale hodnoty a postoje, které veřejně zastávají. Mimochodem určitě jste si všiml, že všichni byli v prezidentských kampaních neúspěšní. Proto občas s úsměvem říkám o Tomáši Sedláčkovi, že to má do budoucna s postem prezidenta sečtené. A je na tom také vidět, že kdyby mi šlo jen o společenský úspěch, mohla jsem volit třeba úplně jiná jména. Jednoduše jsem si chtěla popovídat s muži, kterých si vážím a ke kterým mám pocitově blízko. Pak pro mě hrál roli také věk. Cíleně jsem vybírala muže, kteří už jsou nějak „prověřeni životem“.

A jestli jsem odhalila tajemství správné výchovy svých synů? To určitě ne. Popravdě jsem v to asi ani nedoufala, protože si nemyslím, že existuje jeden správný mustr na výchovu. Proto nemám příliš ráda knihy, které vám říkají, že po jejich přečtení budete vědět, jak ke svým dětem nejlépe přistupovat. Takže pokud někdo očekává od naší knihy zaručený recept a návod, tak ho musím zklamat a rovnou říct, že nejde o žádnou příručku. Když mi ale naši čtenáři píší, že je kniha opravdu zasáhla, někdy jim vehnala slzy do očí a že se často zastavují a vrací k některým myšlenkám, nebo že je kniha přiměla přemýšlet o výchově třeba trochu jinak, zdá se, že se s ní cítí tak, jako já sama během samotných rozhovorů, při jejím psaní i při procházení fotografií, které můj manžel Pavel s takovou citlivostí nafotil.

Když posloucháte vyprávění Michaela Kocába o tom, jak ho v dětství šikanovali, a vidíte, jak se s tím dokázal vyrovnat a nenechal se tím zničit a jak naopak celý život bojuje za lidi ze znevýhodněných skupin a národnostních menšin, jejichž terčem v dětství nejčastěji býval, uvědomíte si, jak má rodinné zázemí a výchova ohromný vliv na formování osobnosti člověka. Nebo když Petr Pithart, který je mistrem slova a vždy uměl věci správně pojmenovat a vyjádřit, přizná, že si se svým otcem nestihli říct, co měli v životě na srdci a pak vás nabádá „mluvte se svými rodiči“, to všechno jsou okamžiky, které ve vás zůstanou.

Někdy se říká, že není radno poznávat zblízka své hrdiny, protože si člověk může zkazit svoji ideální představu. Pánové si to u vás nepokazili?

Určitě ne. Za všemi si stojím. Jsou to skvělí muži. A i když máme občas na některé věci odlišné názory a některé vidíme třeba úplně jinak, myslím, že je to často spíše věkovým rozdílem a odlišnou dobou, ve které jsme vyrůstali. To je další z věcí, kterou jsem se snažila svými rozhovory rozklíčovat. Když si propojíte jejich rodinné kořeny, prostředí, ve kterém se v dětství pohybovali a to, co dostali do života od svých rodičů a prarodičů, s jejich současnými názory a postoji, bude vám jasné, jak se v nich postupně utvářely. Proč je jeden konzervativnější, druhý více liberál.

Je tak vysoká veřejná známost, jaké dosáhli vámi zpovídaní pánové, něčím, co byste si přála pro své syny? 

To už jsem tak trochu naznačila. Veřejná známost není zárukou ani dobrého člověka ani šťastného života, což je tím hlavním, co si pro své syny přeju.

Knihu jste s manželem připravila jako člověk, který nikdy neměl nic společného s novinařinou nebo spisovatelstvím. Tím, že kniha vyšla, se něco završilo a také ukončilo, nebo byste ráda třeba v knižních rozhovorech pokračovala. Dejme tomu se syny, jak se dívají na své otce a matky....

Jednak jsem po dokončení knihy chtěla dál zaznamenávat vzpomínky lidí, a tak jsem začala spolupracovat jako dokumentaristka s Pamětí národa, která pod záštitou neziskové organizace Post Bellum mapuje příběhy pamětníků 20. století. A co se týče další knihy, tak na jedné již pracuji a tentokrát budu zpovídat inspirativní ženy. Zároveň nyní budou probíhat další besedy ke knize a výstava fotografií, které se ke knize váží. Návštěvníci si tak budou moci prohlédnout nejen velkoformátové fotografie z knihy, ale i ty, které se do ní už nevešly.