Děkujeme, paní Ireno!

Ukázka z knižního rozhovoru:

Tenhle knižní rozhovor spolu začínáme natáčet v březnu 2024. Právě jste se vrátila z Izraele, který jste navštívila poprvé po šesti měsících od útoku teroristické organizace Hamás. Při raketovém ostřelování Izraele a pozemním úderu teroristů proti civilním i vojenským cílům včetně masakru na hudebním festi valu u kibucu Re’im bylo 7. října 2023 zavražděno 695 civilistů včetně 36 dětí, 373 příslušníků bezpečnostních sil a 71 cizinců; 251 osob včetně žen a dětí bylo uneseno do Pásma Gazy. Izraelská vláda vyhlásila výjimečný stav. Přijela jste do jiné země, než jakou jste znala z mnoha předchozích návštěv?

Řekla bych, že ano. To, co se stalo, zemí naprosto otřáslo. Především v Tel Avivu visel na každém rohu plakát, kde byli vyfocení rukojmí, všude bylo hodně politických hesel, většinou proti premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, kterého řada Izraelců vinila z toho, že nedokázal katastrofě zabránit. Lidé sice zase chodili do práce, snažili se vrátit do normálního života, ale válka byla všude kolem přítomná. Umocňoval to fakt, že tolik unesených stále nebylo osvobozeno a nikdo netušil, kdo z nich vlastně ještě žije. V Izraeli je po každém otřesu běžné začít co nejdříve zase nějak fungovat. Tentokrát byl ovšem dopad obrovský a život v zemi se na chvíli zastavil, respektive pozornost se na několik týdnů zaměřila na pomoc obětem masakru a na válečné úsilí. Několik měsíců po útoku, v době, kdy jsem měla možnost Izrael navštívit, se život zdánlivě vrátil do normálu a v Tel Avivu už opět bylo obtížné najít v sobotu večer volné místo v kavárně, ale ta atmosféra byla přesto jiná. Připomínka toho, že Izrael prožívá obrovské trauma a že v Gaze zuří válka, byla cítit na každém rohu.

Jak dlouho jste hledala v sobotu večer v Tel Avivu volný stůl?

Zašli jsme se známými do arabské cukrárny a měli jsme štěstí, jeden stůl volný byl.

S židovskými přáteli?

Ano. Mnozí chtějí vidět konflikt mezi Izraelci a Palestinci jako černobílý; jako konflikt, ve kterém se Arabové a Židé k smrti nenávidí. Ale každý, kdo navštíví Izrael, si uvědomí, že realita je trochu jiná. Obě skupiny spolu, nebo minimálně vedle sebe, musí nějak žít, potkávají se ve veřejném prostoru, někdy chodí do stejných restaurací. A tak to bylo i v tuhle pohnutou dobu. V arabské cukrárně v Tel Avivu jsme si dali sachlab a povídali si částečně anglicky a hebrejsky – a vedle nás kromě hebrejštiny zněla arabština, angličtina a francouzština. Prostě Tel Aviv.

Co je sachlab?

Skvělá věc, připodobnila bych ho k našemu horkému pudinku. Nejí se ale lžičkou, pije se a dávají se na něj oříšky. Je to hodně sladké a strašně dobré, takové ideální pití na nervy.

O čem jste mluvili?

Hlavním tématem byla pochopitelně válka, která se prolínala všemi rozhovory. Od rána do večera byla v televizních zprávách, noviny nepsaly o ničem jiném, nikdo se zmínkám o ní nemohl vyhnout, ani kdyby se informačně izoloval. Stačilo vyjít na ulici a dívat se. Nebyli tu jen vojáci. Všude venku byl mnohem větší počet lidí v civilním oblečení se zbraněmi. Neměli pistole, ale vojenské zbraně, asi se často jednalo o záložáky. V Izraeli zná téměř každý někoho, kdo byl útokem Hamásu postižen, kdo byl zavražděn, poraněn, unesen nebo bojoval v armádě. Všichni mluvili hlavně o rukojmích a o tom, že si přejí, aby se vrátili zpátky domů. Zda se to podaří, nikdo netušil. Cítila jsem obrovskou obavu, jak se vše bude dál vyvíjet, protože to, co se stalo, bylo naprosto bezprecedentní. Ve vzduchu visely otázky, jak to zemi promění, jakým směrem se bude život v Izraeli ubírat, jaký bude mít krveprolití vliv na vztah mezi Izraelci a Palestinci.

Izrael zažil řadu válek, mezních situací a přelomových momen tů, po kterých se většinou říkalo, že země už nikdy nemůže být stejná. Může vůbec další otřes v řadě mnoha otřesů ještě zemi výrazně proměnit?

Izraelská společnost je nepochybně odolná, je zvyklá na válečné konflikty, teroristické útoky i vraždy politiků, ale to vše zároveň vede k tomu, že je to společnost velmi silně traumatizovaná. A 7. říjen toto trauma ještě výrazně prohloubí. Vždyť k masové vraždě, největší vraždě Židů od druhé světové války, došlo za bílého dne přímo na území státu Izrael. Mnohé z brutalit, které ten den Hamás, Palestinský islámský džihád i palestinští civilisté páchali, si teroristé sami natáčeli stalo. Zdá se tedy, že 7. říjen promění i veřejný prostor v Izraeli. a Izraelci je mohli sledovat prakticky v přímém přenosu. Pro Izraelce to byl neskutečný šok. Ano, je to společnost zvyklá na jistou míru nebezpečí. Ale že na území státu Izrael budou několik hodin vraždit, upalovat a znásilňovat civilisty stovky ozbrojenců z Gazy, než proti nim zasáhnou bezpečnostní složky, to si nikdo nedovedl představit ani v nejčernějším snu.

Jak se lidé s tímto traumatem v prvních měsících vyrovnávali?

První týdny bylo hodně lidí naprosto ponořeno do permanentního sledování zpráv, až po nějaké době se začali pomalu vracet k práci, koníčkům… Spousta lidí řešila, jak o tom, co se stalo, mluvit s dětmi. Mnozí z nich cítili potřebu vybudovat připomínková místa. Zmínila bych třeba jedno v Tel Avivu, poměrně rozsáhlé prostranství u tamního Muzea umění, které bylo neoficiálně přejmenováno na náměstí Unesených. Objevila se na něm spousta uměleckých instalací vážících se k tragickým událostem, jež se pořád proměňovaly. Byly tu připomínky vražd, znásilňování žen a únosů. Potkala jsem tady několik školních výprav, kde jim o 7. říjnu přeživší masakrů vyprávěli. Jednou z dalších reakcí byl velký zájem o tetování. Mnoho Izraelců má nově tetování připomínající 7. říjen. Obecně je stále ještě brzy zhodnotit, jak se jednotlivci i společnost s traumatem ze 7. října vyrovnají, každopádně izraelské psychology a terapeuty čeká zcela jistě obrovské množství práce na řadu let.

Co vám z téhle cesty v souvislosti s válkou nejvíc uvázlo v paměti?

Když dříve v Izraeli někde zaútočili teroristé, vyhodili do povětří autobus nebo kavárnu, lidé truchlili. Ale netrvalo to příliš dlouho, život se rychle vrátil víceméně do normálu. Zasažená budova se většinou rychle opravila a to, k čemu došlo, se nepřipomínalo v podobě permanentních pomníků. Nebyla tu snaha budovat pietní místa. Nyní to bylo úplně jiné: všude po Izraeli jsem narážela právě na provizorní pomníčky připomínající zavražděné a unesené. Je možné, že se některé promění ve stálou připomínku toho, co se také stalo. Zdá se tedy, že 7. říjen promění i veřejný prostor v Izraeli.Byla jsem v místě konání hudebního festivalu v Re’im, kde teroristé zavraždili více než 360 lidí a další desítky unesli. I tady byla řada připomínek, zatím víceméně spontánních, ale hlavně rodiny a přátelé zavražděných je postupně přetvářejí v pamětní místo. Navíc Izraelci organizovaně navštěvují místa, kde došlo k největším masakrům – a potkávají se zde s těmi, kteří řádění Hamásu přežili. Je tu tedy vidět velká snaha vyprávět, sdílet a pamatovat si, co se v ten den stalo.

..........................