Marek Torčík jako překladatel bublin

V komik­su Tady není pří­liš tex­tu, ale o to vět­ší důraz se kla­de na kaž­dou bub­li­nu. Jako kdy­by slo­va měla ozvě­nu napříč časem, musí se opa­ko­vat v růz­ném kon­tex­tu, čet­ba má spe­ci­fic­ký ryt­mus. Pro­to mi při­šlo, že by bylo zají­ma­vé, kdy­by pře­kla­da­tel měl bás­nic­ké stře­vo. Čím ale tebe ten komiks zau­jal nato­lik, že ses roz­ho­dl kýv­nout na překlad?

Přes­ně tím, cos prá­vě popsal. Mám del­ší dobu pocit, že slo­va mají straš­li­vou váhu, že mají ten­den­ci vra­cet se k nám o něco těž­ší, závaž­něj­ší, pozna­me­na­ná prá­vě tím časem, kte­rý na sebe neza­dr­ži­tel­ně naba­lu­jí. A záro­veň doká­žou být směš­ně lehká.

Mě ale asi úpl­ně nej­víc oslo­vi­ly kres­by a prá­ce s jed­not­li­vý­mi scé­na­mi. Při­pa­dá mi, že je Tady mno­hem víc než gra­fic­ký román, vizu­ál­ní báseň.

Tady se dá obzvlášť dob­ře roz­dě­lit na jed­not­li­vé dvou­stra­ny, kaž­dý má pod­le mě něja­ký svůj oblí­be­ný výtvar­ný moment nebo motiv, kte­rý si s tímhle komik­sem spo­ju­je. Pro mě je sil­ná strán­ka s bizo­nem, kte­rý zdán­li­vě leží na kober­ci v obý­vá­ku, pat­ří pro mě k iko­nic­kým „obra­zům“ v ději­nách komik­su. Máš taky něja­ký svůj oblí­be­ný výjev nebo sekvenci?

Těch ale je! Jako ang­lis­tu mě dost baví scé­na, kdy Ben­ja­min Fran­klin při­jíž­dí se svým vnu­kem navští­vit syna. Vizu­ál­ně mě fas­ci­nu­jí taky ty prázd­né dvou­strán­ko­vé kra­ji­ny, prů­řez růz­ný­mi epo­cha­mi pla­ne­ty Země. Cel­ko­vě mi při­jde zají­ma­vé, jak McGu­i­re kom­po­nu­je scé­ny napříč časem, je to vizu­ál­ní jazyk, kte­rý jsem nikde jin­de nevi­děl, a taky něco, co by tře­ba v próze jed­no­du­še udě­lat nešlo. Taky pro­to je pro mě komiks dost jedi­neč­ná for­ma vyprávění.

Bylo inspi­ru­jí­cí sle­do­vat, jakou máš v roli pře­kla­da­te­le zod­po­věd­nost za slo­va. Při­šlo mi, že to cítíš snad ješ­tě sil­ně­ji než v roli auto­ra, kde jsi sám za sebe, zatím­co tady (par­don) před­klá­dáš cizí dílo. Je na tom něco?

To bych asi netvr­dil. Mám pocit, že při­stu­pu­ju stej­ně pode­zří­va­vě jak k vlast­ní­mu psa­ní, tak tady k pře­kla­du Tady. Ale pro­to­že se asi nepo­va­žu­ju za sku­teč­né­ho pře­kla­da­te­le, byl jsem o něco nejis­těj­ší, míň si věřil, a dumal nad vším dvoj­ná­sob­ně víc. Navíc nejde o má slo­va a s tím se pojí obří zod­po­věd­nost. Lite­rár­ní pře­klad je fas­ci­nu­jí­cí věc, pře­kra­ču­je hra­ni­ce, jazyk i kul­tu­ru. Do jis­té míry je to cvi­če­ní v empa­tii, a pro­to jde pod­le mě o nej­po­zor­něj­ší for­mu čte­ní, o jed­nu z nej­in­tim­něj­ších forem mezi­lid­ské komu­ni­ka­ce. Doslo­va se sna­žíš nahléd­nout do hla­vy něko­mu, koho vlast­ně vůbec neznáš, pocho­pit, co tím ten člo­věk mys­lel, a záro­veň se pokou­šíš pře­dat význam toho sdě­le­ní dál, lidem, kte­ří zase nezna­jí tebe a nevi­dí ti do hla­vy. Mám vel­ký obdiv ke všem, kdo se do toho pus­tí. Kdy­bychom všich­ni mys­le­li ale­spoň tro­chu jako pře­kla­da­te­lé, mys­lím, že by se na svě­tě žilo o dost lépe.

Jaký máš vůbec vztah ke komik­su? Máš něja­ké oblíbené?

Komiksy byly jed­ny z prv­ních knih, co jsem jako malý četl. Táta nám s brá­chou posí­lal Mar­ve­lov­ky v ang­lič­ti­ně, já si pak na Spi­der-Mano­vi cvi­čil ang­lič­ti­nu. Dodneš­ka mě fas­ci­nu­je, že jsme si v nich s brá­chou doká­za­li najít kaž­dý to své a výji­meč­ně se nehá­dat. Taky jsem dost lis­to­val Vel­kou kni­hou komik­sů. V puber­tě pro mě byl dost zásad­ní Aki­ra od Kat­su­hi­ra Oto­ma, k tomu se vra­cím čas­to. A dneska mám dost rád tvor­bu Mari­ko Tama­ki, Til­lie Wal­den, ale taky coko­liv od Kate Bea­ton a Jef­fa Lemira.

psáno pro Kavárnu Hostu