Chtěl jsem odvyprávět příběh za fotografií sochy zmizelých chlapců
Svou novinku jste označil za nejtěžší příběh, na kterém jste pracoval. V čem se Černý kos liší oproti vašim předešlým titulům?
Nejtěžší to bylo v tom, že byl příběh do určité míry inspirován skutečnou událostí. Nechtěl jsem těžké téma příběhu nijak ošidit nebo zlehčovat, což znamenalo neuhnout před některými nepříjemnými věcmi.
A druhý důvod byl takový, že všechny mé tři předchozí knížky si pohrávají s magickým realismem. Kdežto v Černém kosovi jsem se rozhodl striktně držet reality a všechny nadpřirozené prvky dát bokem. To pro mě bylo častokrát oříškem a musel jsem si lámat hlavu s tím, jak děj v knížce posunout dál, aby vše odpovídalo světu, ve kterém žijeme.
Takže byl pro vás tento žánr výzva? Nebo jste mu přišel na chuť a do fantastiky už se nevrátíte?
Jak jsem říkal, na krimi je nejtěžší, že do sebe musí všechno logicky zapadat a musí to být uvěřitelné. Skutečnost, že se nemůžete opřít o nic jiného než o to, co v našem světě funguje, pro mě byla úplně nová. Ve fantastice je to snazší, když narazíte na příběhový uzel, napíšete, že jedna z postav měla prostě vizi (smích). Ve vyprávění tohoto žánru to ale nejde, musíte najít logické vyústění situace. V rámci svého psaní jsem byl navyklý na určité postupy, které jsem teď musel úplně rozbourat a znovu postavit.
Mimo fantastiku nějakou dobu nejspíš zůstanu. Román, který teď píšu, je opět pevně ukotvený v realitě a vypráví o estébácích v padesátých letech. V tomto případě je to zase o to těžší, že musíte používat historické záznamy a držet se toho, co se dělo. Úlitba fantazii tu není možná, spíš jen vyplňujete mezery.
Jak dlouho jste měl v hlavě námět na knihu?
Zhruba tři roky. Zkoumal jsem tenkrát případy dětí, které zmizely. Při jednom takovém pátrání jsem narazil na fotografii sochy dvou chlapců. To mě silně zasáhlo, aniž bych nejdřív věděl proč. Postupně jsem nabýval jistoty, že tohle je příběh, který musím vyprávět. Jen jsem nevěděl kdy a jak. Ty tři roky to ve mně zrálo a skládalo se to dohromady.
Hlavní dějová linka se odehrává v roce 2023 a zároveň se střídavě vracíme zpět do minulosti. Navíc je příběh vyprávěn z několika různých úhlů pohledu. Jaké bylo neustále přeskakovat mezi těmito aspekty? Šlo to přirozeně, nebo jste musel vyprávění pečlivě strukturovat?
Vždycky když se mě někdo ptal, jestli jsem architekt nebo zahradník, tak jsem měl za to, že jednoznačně architekt. I u této knihy jsem věděl, kam bude příběh směřovat, nicméně se mi ale rozrostl pod rukama a některé situace vznikly až během psaní. Najednou přišla myšlenka, múza, pokud to tak můžu nazvat, a posunula příběh úplně někam jinam. Některé vedlejší linky příběhu tam původně nebyly a dneska mě právě ony baví nejvíc.
Takže i přes původní strukturu jste si nechal prostor pro intuici a nečekané nápady…
A to byla ta tvůrčí činnost v praxi, kdy vás najednou při psaní něco napadne, začnete to rozvíjet a pokračujete v něčem, o čem jste předtím netušili, že to budete psát. To mě na psaní baví nejvíc. Já jsem si ten příběh úplně neužíval, protože jsou v něm fakt těžká témata, ale v určitých chvílích jsem cítil čirou radost z tvoření.
Vaše kniha je plná odkazů na skladby skupiny Beatles, což naznačuje už samotný název Černý kos, v angličtině Blackbird — jedna z jejich ikonických písní. Skrývá tento motiv nějakou hlubší symboliku, s níž jste pracoval od začátku, nebo se přidal až v průběhu psaní?
Až během něj. Jsem obrovský fanda Beatles, i když naplno jsem je začal poslouchat teprve před nějakými deseti lety. Už dříve jsem k nim ale nějakým způsobem inklinoval, protože jejich hudba u nás doma zněla odmalička.
Beatles se do příběhu vkradli hodně pomalu a potichu, zpočátku v něm vůbec nefigurovali. Pak se najednou objevila jedna jejich skladba a postupem času další a další, až jsem přišel na to, že by jednotlivé kapitoly mohly nést názvy jejich písní a jedna z nich zároveň nakonec dala název i celé knize. S Beatles přišel do románu prvek hudby jako symbol nevinnosti v kontrastu ke krutosti, o které můj příběh vypráví. A to jsem původně vůbec neplánoval. Což je opět důkaz toho, jak je psaní organická tvůrčí činnost.
psáno pro Kavárnu Hostu - kráceno
Další články
Marek Torčík jako překladatel bublin
Tokarczuková moc dobře ví, proč a pro koho píše