Chtěl jsem odvyprávět příběh za fotografií sochy zmizelých chlapců

Svou novin­ku jste ozna­čil za nej­těž­ší pří­běh, na kte­rém jste pra­co­val. V čem se Čer­ný kos liší opro­ti vašim pře­de­šlým titulům?

Nej­těž­ší to bylo v tom, že byl pří­běh do urči­té míry inspi­ro­ván sku­teč­nou udá­los­tí. Nechtěl jsem těž­ké téma pří­bě­hu nijak oši­dit nebo zleh­čo­vat, což zna­me­na­lo neuh­nout před někte­rý­mi nepří­jem­ný­mi věcmi. 

A dru­hý důvod byl tako­vý, že všech­ny mé tři před­cho­zí kníž­ky si pohrá­va­jí s magic­kým rea­lis­mem. Kdež­to v Čer­ném koso­vi jsem se roz­ho­dl strikt­ně držet rea­li­ty a všech­ny nad­při­ro­ze­né prv­ky dát bokem. To pro mě bylo čas­to­krát oříš­kem a musel jsem si lámat hla­vu s tím, jak děj v kníž­ce posu­nout dál, aby vše odpo­ví­da­lo svě­tu, ve kte­rém žijeme.

Tak­že byl pro vás ten­to žánr výzva? Nebo jste mu při­šel na chuť a do fan­tas­ti­ky už se nevrátíte?

Jak jsem říkal, na kri­mi je nej­těž­ší, že do sebe musí všech­no logic­ky zapa­dat a musí to být uvě­ři­tel­né. Sku­teč­nost, že se nemů­že­te opřít o nic jiné­ho než o to, co v našem svě­tě fun­gu­je, pro mě byla úpl­ně nová. Ve fan­tas­ti­ce je to snaz­ší, když nara­zí­te na pří­bě­ho­vý uzel, napí­še­te, že jed­na z postav měla pros­tě vizi (smích). Ve vyprá­vě­ní toho­to žán­ru to ale nejde, musí­te najít logic­ké vyús­tě­ní situ­a­ce. V rám­ci své­ho psa­ní jsem byl navyk­lý na urči­té postu­py, kte­ré jsem teď musel úpl­ně roz­bou­rat a zno­vu postavit.

Mimo fan­tas­ti­ku něja­kou dobu nej­spíš zůsta­nu. Román, kte­rý teď píšu, je opět pev­ně ukot­ve­ný v rea­li­tě a vyprá­ví o esté­bá­cích v pade­sá­tých letech. V tom­to pří­pa­dě je to zase o to těž­ší, že musí­te pou­ží­vat his­to­ric­ké zázna­my a držet se toho, co se dělo. Úlit­ba fan­ta­zii tu není mož­ná, spíš jen vypl­ňu­je­te mezery.

Jak dlou­ho jste měl v hla­vě námět na knihu?

Zhru­ba tři roky. Zkou­mal jsem ten­krát pří­pa­dy dětí, kte­ré zmi­ze­ly. Při jed­nom tako­vém pát­rá­ní jsem nara­zil na foto­gra­fii sochy dvou chlap­ců. To mě sil­ně zasáh­lo, aniž bych nejdřív věděl proč. Postup­ně jsem nabý­val jis­to­ty, že tohle je pří­běh, kte­rý musím vyprá­vět. Jen jsem nevě­děl kdy a jak. Ty tři roky to ve mně zrá­lo a sklá­da­lo se to dohromady. 

Hlav­ní dějo­vá lin­ka se ode­hrá­vá v roce 2023 a záro­veň se stří­da­vě vra­cí­me zpět do minu­los­ti. Navíc je pří­běh vyprá­věn z něko­li­ka růz­ných úhlů pohle­du. Jaké bylo neu­stá­le pře­ska­ko­vat mezi těmi­to aspek­ty? Šlo to při­ro­ze­ně, nebo jste musel vyprá­vě­ní peč­li­vě strukturovat?

Vždyc­ky když se mě někdo ptal, jest­li jsem archi­tekt nebo zahrad­ník, tak jsem měl za to, že jed­no­znač­ně archi­tekt. I u této kni­hy jsem věděl, kam bude pří­běh smě­řo­vat, nicmé­ně se mi ale roz­ros­tl pod ruka­ma a někte­ré situ­a­ce vznik­ly až během psa­ní. Najed­nou při­šla myš­len­ka, múza, pokud to tak můžu nazvat, a posu­nu­la pří­běh úpl­ně někam jinam. Někte­ré ved­lej­ší lin­ky pří­bě­hu tam původ­ně neby­ly a dneska mě prá­vě ony baví nejvíc.

Tak­že i přes původ­ní struk­tu­ru jste si nechal pro­stor pro intu­i­ci a neče­ka­né nápady…

A to byla ta tvůr­čí čin­nost v pra­xi, kdy vás najed­nou při psa­ní něco napad­ne, začne­te to roz­ví­jet a pokra­ču­je­te v něčem, o čem jste před­tím netu­ši­li, že to bude­te psát. To mě na psa­ní baví nej­víc. Já jsem si ten pří­běh úpl­ně neu­ží­val, pro­to­že jsou v něm fakt těž­ká téma­ta, ale v urči­tých chví­lích jsem cítil čirou radost z tvoření.

Vaše kni­ha je plná odka­zů na sklad­by sku­pi­ny Beat­les, což nazna­ču­je už samot­ný název Čer­ný kos, v ang­lič­ti­ně Blac­kbi­rd — jed­na z jejich iko­nic­kých pís­ní. Skrý­vá ten­to motiv něja­kou hlub­ší sym­bo­li­ku, s níž jste pra­co­val od začát­ku, nebo se při­dal až v prů­bě­hu psaní?

Až během něj. Jsem obrov­ský fan­da Beat­les, i když napl­no jsem je začal poslou­chat tepr­ve před něja­ký­mi dese­ti lety. Už dří­ve jsem k nim ale něja­kým způ­so­bem inkli­no­val, pro­to­že jejich hud­ba u nás doma zně­la odmalička.

Beat­les se do pří­bě­hu vkrad­li hod­ně poma­lu a poti­chu, zpo­čát­ku v něm vůbec nefi­gu­ro­va­li. Pak se najed­nou obje­vi­la jed­na jejich sklad­ba a postu­pem času dal­ší a dal­ší, až jsem při­šel na to, že by jed­not­li­vé kapi­to­ly moh­ly nést názvy jejich pís­ní a jed­na z nich záro­veň nako­nec dala název i celé kni­ze. S Beat­les při­šel do romá­nu prvek hud­by jako sym­bol nevin­nos­ti v kon­tras­tu ke kru­tos­ti, o kte­ré můj pří­běh vyprá­ví. A to jsem původ­ně vůbec neplá­no­val. Což je opět důkaz toho, jak je psa­ní orga­nic­ká tvůr­čí činnost.

psáno pro Kavárnu Hostu - kráceno