Chtěl jsem odvyprávět příběh za fotografií sochy zmizelých chlapců

/ Eliška Zástěrová, nakl. Host

Auto­ro­vi romá­nů s fan­task­ní­mi prv­ky Jiří­mu Kleč­ko­vi vyšel v Hostu kri­mi­nál­ní thriller Čer­ný kos. V rozhovoru pro­zra­dil, jak se zro­dil pří­běh o hrdin­ství, jaké výzvy při­ná­ší pře­chod z mys­te­ri­óz­ní­ho svě­ta do tem­něj­ší rea­li­ty a že doká­že i při psa­ní o těž­kých téma­tech pro­ží­vat radost­né momenty.
Auto­ro­vi romá­nů s fan­task­ní­mi prv­ky Jiří­mu Kleč­ko­vi vyšel v Hostu kri­mi­nál­ní thriller Čer­ný kos. V rozhovoru pro­zra­dil, jak se zro­dil pří­běh o hrdin­ství, jaké výzvy při­ná­ší pře­chod z mys­te­ri­óz­ní­ho svě­ta do tem­něj­ší rea­li­ty a že doká­že i při psa­ní o těž­kých téma­tech pro­ží­vat radost­né momenty.

Svou novin­ku jste ozna­čil za nej­těž­ší pří­běh, na kte­rém jste pra­co­val. V čem se Čer­ný kos liší opro­ti vašim pře­de­šlým titulům?

Nej­těž­ší to bylo v tom, že byl pří­běh do urči­té míry inspi­ro­ván sku­teč­nou udá­los­tí. Nechtěl jsem těž­ké téma pří­bě­hu nijak oši­dit nebo zleh­čo­vat, což zna­me­na­lo neuh­nout před někte­rý­mi nepří­jem­ný­mi věcmi. 

A dru­hý důvod byl tako­vý, že všech­ny mé tři před­cho­zí kníž­ky si pohrá­va­jí s magic­kým rea­lis­mem. Kdež­to v Čer­ném koso­vi jsem se roz­ho­dl strikt­ně držet rea­li­ty a všech­ny nad­při­ro­ze­né prv­ky dát bokem. To pro mě bylo čas­to­krát oříš­kem a musel jsem si lámat hla­vu s tím, jak děj v kníž­ce posu­nout dál, aby vše odpo­ví­da­lo svě­tu, ve kte­rém žijeme.

Tak­že byl pro vás ten­to žánr výzva? Nebo jste mu při­šel na chuť a do fan­tas­ti­ky už se nevrátíte?

Jak jsem říkal, na kri­mi je nej­těž­ší, že do sebe musí všech­no logic­ky zapa­dat a musí to být uvě­ři­tel­né. Sku­teč­nost, že se nemů­že­te opřít o nic jiné­ho než o to, co v našem svě­tě fun­gu­je, pro mě byla úpl­ně nová. Ve fan­tas­ti­ce je to snaz­ší, když nara­zí­te na pří­bě­ho­vý uzel, napí­še­te, že jed­na z postav měla pros­tě vizi (smích). Ve vyprá­vě­ní toho­to žán­ru to ale nejde, musí­te najít logic­ké vyús­tě­ní situ­a­ce. V rám­ci své­ho psa­ní jsem byl navyk­lý na urči­té postu­py, kte­ré jsem teď musel úpl­ně roz­bou­rat a zno­vu postavit.

Mimo fan­tas­ti­ku něja­kou dobu nej­spíš zůsta­nu. Román, kte­rý teď píšu, je opět pev­ně ukot­ve­ný v rea­li­tě a vyprá­ví o esté­bá­cích v pade­sá­tých letech. V tom­to pří­pa­dě je to zase o to těž­ší, že musí­te pou­ží­vat his­to­ric­ké zázna­my a držet se toho, co se dělo. Úlit­ba fan­ta­zii tu není mož­ná, spíš jen vypl­ňu­je­te mezery.

Jak dlou­ho jste měl v hla­vě námět na knihu?

Zhru­ba tři roky. Zkou­mal jsem ten­krát pří­pa­dy dětí, kte­ré zmi­ze­ly. Při jed­nom tako­vém pát­rá­ní jsem nara­zil na foto­gra­fii sochy dvou chlap­ců. To mě sil­ně zasáh­lo, aniž bych nejdřív věděl proč. Postup­ně jsem nabý­val jis­to­ty, že tohle je pří­běh, kte­rý musím vyprá­vět. Jen jsem nevě­děl kdy a jak. Ty tři roky to ve mně zrá­lo a sklá­da­lo se to dohromady. 

Hlav­ní dějo­vá lin­ka se ode­hrá­vá v roce 2023 a záro­veň se stří­da­vě vra­cí­me zpět do minu­los­ti. Navíc je pří­běh vyprá­věn z něko­li­ka růz­ných úhlů pohle­du. Jaké bylo neu­stá­le pře­ska­ko­vat mezi těmi­to aspek­ty? Šlo to při­ro­ze­ně, nebo jste musel vyprá­vě­ní peč­li­vě strukturovat?

Vždyc­ky když se mě někdo ptal, jest­li jsem archi­tekt nebo zahrad­ník, tak jsem měl za to, že jed­no­znač­ně archi­tekt. I u této kni­hy jsem věděl, kam bude pří­běh smě­řo­vat, nicmé­ně se mi ale roz­ros­tl pod ruka­ma a někte­ré situ­a­ce vznik­ly až během psa­ní. Najed­nou při­šla myš­len­ka, múza, pokud to tak můžu nazvat, a posu­nu­la pří­běh úpl­ně někam jinam. Někte­ré ved­lej­ší lin­ky pří­bě­hu tam původ­ně neby­ly a dneska mě prá­vě ony baví nejvíc.

Tak­že i přes původ­ní struk­tu­ru jste si nechal pro­stor pro intu­i­ci a neče­ka­né nápady…

A to byla ta tvůr­čí čin­nost v pra­xi, kdy vás najed­nou při psa­ní něco napad­ne, začne­te to roz­ví­jet a pokra­ču­je­te v něčem, o čem jste před­tím netu­ši­li, že to bude­te psát. To mě na psa­ní baví nej­víc. Já jsem si ten pří­běh úpl­ně neu­ží­val, pro­to­že jsou v něm fakt těž­ká téma­ta, ale v urči­tých chví­lích jsem cítil čirou radost z tvoření.

Vaše kni­ha je plná odka­zů na sklad­by sku­pi­ny Beat­les, což nazna­ču­je už samot­ný název Čer­ný kos, v ang­lič­ti­ně Blac­kbi­rd — jed­na z jejich iko­nic­kých pís­ní. Skrý­vá ten­to motiv něja­kou hlub­ší sym­bo­li­ku, s níž jste pra­co­val od začát­ku, nebo se při­dal až v prů­bě­hu psaní?

Až během něj. Jsem obrov­ský fan­da Beat­les, i když napl­no jsem je začal poslou­chat tepr­ve před něja­ký­mi dese­ti lety. Už dří­ve jsem k nim ale něja­kým způ­so­bem inkli­no­val, pro­to­že jejich hud­ba u nás doma zně­la odmalička.

Beat­les se do pří­bě­hu vkrad­li hod­ně poma­lu a poti­chu, zpo­čát­ku v něm vůbec nefi­gu­ro­va­li. Pak se najed­nou obje­vi­la jed­na jejich sklad­ba a postu­pem času dal­ší a dal­ší, až jsem při­šel na to, že by jed­not­li­vé kapi­to­ly moh­ly nést názvy jejich pís­ní a jed­na z nich záro­veň nako­nec dala název i celé kni­ze. S Beat­les při­šel do romá­nu prvek hud­by jako sym­bol nevin­nos­ti v kon­tras­tu ke kru­tos­ti, o kte­ré můj pří­běh vyprá­ví. A to jsem původ­ně vůbec neplá­no­val. Což je opět důkaz toho, jak je psa­ní orga­nic­ká tvůr­čí činnost.

psáno pro Kavárnu Hostu - kráceno

Další články

Před pár dny vyšel v češ­ti­ně komiks Tady, kte­rý bere čte­ná­ře na neza­po­me­nu­tel­nou ces­tu časem a ve svě­tě si vyslou­žil pří­vlast­ky jako kul­tov­ní, geni­ál­ní či prů­kop­nic­ký. Z ang­lič­ti­ny ho pře­lo­žil bás­ník, pro­za­ik, pub­li­cis­ta a ang­lis­ta Marek Tor­čík.
Rozhovory

Marek Torčík jako překladatel bublin

Před pár dny vyšel v češ­ti­ně komiks Tady, kte­rý bere čte­ná­ře na neza­po­me­nu­tel­nou ces­tu časem a ve svě­tě si vyslou­žil pří­vlast­ky jako kul­tov­ní, geni­ál­ní či prů­kop­nic­ký. Z ang­lič­ti­ny ho pře­lo­žil bás­ník, pro­za­ik, pub­li­cis­ta a ang­lis­ta Marek Tor­čík.
 | Lukáš Růžička, nakl. Host
V překladu Petra Vidláka vychází Cesta lidí knihy, úplně první kniha nobelistky Olgy Tokarczukové. "Od počátku devadesátých let říká to, co si myslí, nikdy za tím nebyl žádný kalkul nebo potřeba někoho o něčem přesvědčit. Tokarczuková moc dobře ví, proč a pro koho píše," vysvětluje Petr Vidlák.
Rozhovory

Tokarczuková moc dobře ví, proč a pro koho píše

V překladu Petra Vidláka vychází Cesta lidí knihy, úplně první kniha nobelistky Olgy Tokarczukové. "Od počátku devadesátých let říká to, co si myslí, nikdy za tím nebyl žádný kalkul nebo potřeba někoho o něčem přesvědčit. Tokarczuková moc dobře ví, proč a pro koho píše," vysvětluje Petr Vidlák.
 | Klára Kubíčková, nakl. Host
Již ve druhém knižním rozhovoru zpovídá novinář Josef Beránek zpovědníka a terapeuta Petra Glogara. Terapie i spiritualita používají každá své vlastní osvědčené přístupy. A přece se ukazuje, že společně mohou nasvěcovat životni události způsobem, který vede k celistvějšímu, zralejšímu přístupu k životu. V terapii i v duchovním životě platí, že když se podaří určitý prožitek zformulovat, jako byste chytili vítr do plachet.
Rozhovory

S terapeutem Petrem Glogarem o dnešní úzkostné době

Již ve druhém knižním rozhovoru zpovídá novinář Josef Beránek zpovědníka a terapeuta Petra Glogara. Terapie i spiritualita používají každá své vlastní osvědčené přístupy. A přece se ukazuje, že společně mohou nasvěcovat životni události způsobem, který vede k celistvějšímu, zralejšímu přístupu k životu. V terapii i v duchovním životě platí, že když se podaří určitý prožitek zformulovat, jako byste chytili vítr do plachet.