Voda má úžasný potenciál stát se zbraní

V úvo­du kníž­ky píše­te, že ani vás téma kli­ma­tic­ké kri­ze vlast­ně pri­már­ně neza­jí­ma­lo. Kdy se to změnilo?

Popr­vé mě kli­ma­tic­ká změ­na zau­ja­la v Súdá­nu, kde mi míst­ní far­má­ři u stud­ny vyprá­vě­li, že cho­dí pro vodu jed­nou týd­ně z ves­ni­ce, kte­rá je pat­náct kilo­me­t­rů dale­ko. Defi­ni­tiv­ně mě téma pohl­ti­lo, když jsem stá­la nad vyschlý­mi závla­ho­vý­mi kaná­ly v již­ním Irá­ku a před­sta­vo­va­la si, že prá­vě tady byla sta­ro­by­lá Mezo­po­tá­mie a pověst­ný úrod­ný půl­mě­síc. Doslo­va mě z toho bole­lo u srdce.

Z hle­dis­ka čes­ké deba­ty by asi měla zaznít zásad­ní otáz­ka: proč by dopa­dy kli­ma­tic­ké změ­ny na Blíz­kém výcho­dě měly zají­mat nás v Česku?

To je snad­né. Blíz­ký východ je náš — z evrop­ské per­spek­ti­vy —blíz­ký sou­sed. To, co se sta­ne tam, ovliv­ní i nás. Pří­klad? Pokud ten regi­on nebu­de oby­va­tel­ný, lidé tam nezů­sta­nou, aby strá­da­li, aby pomře­li žíz­ní nebo v kon­flik­tech. Ode­jdou. A my mini­mál­ně od roku 2015 víme, že pěš­ky to zas tak dale­ko není. Může­me se bavit také o envi­ron­men­tál­ní bez­peč­nos­ti, jak ze změn pra­me­ní­cí frustra­ce při­lé­va­jí oheň nejen do kon­flik­tů, ale napří­klad i do radi­ka­li­za­ce lidí. Ať už nábo­žen­ské, nebo jiné. Jsou sku­pi­ny, kte­ré se doká­žou na frustro­va­ných a zou­fa­lých lidech skvě­le při­ži­vo­vat, a tyto sku­pi­ny pro nás mohou před­sta­vo­vat hroz­bu i pří­mo v Evropě.

Pokud se v Čes­ku mlu­ví o kli­ma­tic­ké změ­ně, tak je to hlav­ně sezón­ně: teď je sucho, v zimě zase málo sně­hu, ale kom­plex­ní deba­ta a zhod­no­ce­ní zůstá­vá více­mé­ně u exper­tů. Jak moc je téma pří­tom­né na Blíz­kém východě?

Téma pří­tom­né roz­hod­ně je. Blíz­ký východ se mění vel­mi rych­le a i já během návštěv změ­ny vidím v rela­tiv­ně krát­kých časo­vých úse­cích. A vidí je také far­má­ři, pas­tev­ci nebo rybá­ři. Daří se jim méně, je méně vody, méně zele­ně, méně ryb. Najed­nou se kme­ny oci­ta­jí v kon­flik­tech ohled­ně pas­t­vin. Far­má­ři zou­fa­le čeka­jí na déšť.

Je to vel­ké téma a poprav­dě jsem v celém širo­kém regi­o­nu nepo­tka­la niko­ho, kdo by to nevní­mal. Čas­to se mi stá­vá, že o tom lidé začnou sami. Když se ale zeptám cíle­ně, tře­ba na déšť, spus­tí napl­no. Je to roz­hod­ně vel­ké téma nejen na, řek­ně­me, „lido­vé“ úrov­ni, ale i na těch vyš­ších. Je to téma vlád, start-upů, pod­ni­ka­te­lů. Samo­zřej­mě, někdo v tom cítí vel­ký poten­ci­ál na zbo­hat­nu­tí, někdo tím mas­ku­je něja­ké jiné akti­vi­ty, ale téma roz­hod­ně pří­tom­né je.

Když se řek­ne Blíz­ký východ nebo sahar­ské země, tak si naši­nec vyba­ví prav­dě­po­dob­ně hlav­ně poušť, kame­ní, hory — a hor­ko. Dá se vůbec říct, co je hlav­ní dopad kli­ma­tic­ké kri­ze na tyto regiony?

Zhor­še­ní život­ních pod­mí­nek prak­tic­ky všech oby­va­tel. Ven­kov a pas­tev­ci při­chá­zí o zdro­je a půdu, měs­ta se v hor­kých létech vaří, hora­lé boju­jí se záva­ly způ­so­be­ný­mi táním ledov­ců, lidé z nej­hor­ších oblas­tí odchá­ze­jí s nadě­jí na lep­ší život, extre­mis­té chudým nabí­ze­jí žold a košík jíd­la pro rodi­nu. A všich­ni pla­tí obrov­ské část­ky za klimatizaci.

Jde záro­veň o pří­slo­več­né koléb­ky civi­li­za­ce, pro něž jsou zásad­ní řeky. Ty jed­nak vysy­cha­jí, ale také se stá­va­jí před­mě­tem geo­po­li­tic­ké­ho napě­tí — kvů­li pře­hra­dám. Jaký je vztah nádr­ží a politiky?

Voda má úžas­ný poten­ci­ál stát se zbra­ní. Napří­klad do Irá­ku 90 % jeho povr­cho­vých vod při­té­ká ze zahra­ni­čí, zejmé­na z Turec­ka a z Írá­nu. Obě tyto země mají vlast­ní pro­blémy se záso­bo­vá­ním vodou, tak­že sta­ví pře­hra­dy a odvá­dě­jí vodu z řek do země­děl­ství. Do Irá­ku, země na dol­ním toku Eufra­tu a Tigri­du, tak při­té­ká výraz­ně méně vody, než by potře­bo­val. Je to patr­né zejmé­na na jihu země. Vodou, respek­ti­ve zasta­ve­ním její­ho toku, se dá hro­zit a o vodu vel­mi snad­no vzni­ka­jí spo­ry. Voda je také téma­tem diplo­ma­cie a dohod, jak nám uká­za­la nedáv­ná turec­ko-írán­ská dohoda.

Jin­dy je téma vody v diplo­ma­cii i v mezi­ná­rod­ních vzta­zích nahra­ze­no dlou­hým napja­tým tichem, jako v írán­sko-afghán­ském pohra­ni­čí. Zatím­co na írán­ské stra­ně je pus­ti­na, na afghán­ské takřka ráj. Řeku Hel­mand Afghán­ci zasta­vi­li už před lety a Írán pro zlep­še­ní situ­a­ce v málo oblí­be­ném jiho­vý­chod­ním regi­o­nu udě­lal v této věci pramálo.

Osob­ně mě fas­ci­nu­je kapi­to­la Neú­rod­né­ho půl­mě­sí­ce o pouš­tích a její tro­chu kon­tra­in­tu­i­tiv­ní posel­ství pro čes­ké fanouš­ky zadr­žo­vá­ní vody v kra­ji­ně, totiž že někte­rá kra­ji­na by pros­tě měla být a zůstat suchá. Proč?

Pro­to­že suché země jsou své­byt­né bio­to­py. Ne všu­de tam, kde dnes voda není, by měla být. Ne všu­de tam, kde není les, by měly růst stro­my. Suché regi­o­ny mají svůj život­ní styl, své rost­li­ny, svá zví­řa­ta, své civi­li­za­ce a kul­tu­ry, kte­ré se na pro­stře­dí adap­to­va­ly a kte­ré si zvy­ka­ly někdy i celá tisí­ci­le­tí. Když při­ne­se­te do Sahe­lu vodu a země­děl­ství, zmi­zí pas­tev­ci a s nimi i roz­leh­lé ste­pi a jejich zví­ře­na. Když osá­zí­te liba­non­ské lou­ky stro­my, zmi­zí byli­ny a vzác­né květiny.

Samo­zřej­mě, může­me se bavit o tom, že suché regi­o­ny pře­ce své­ho času také vysy­cha­ly a měni­ly se a že změ­na je pře­ce při­ro­ze­ná a pro­vá­zí nás odpra­dáv­na. To je urči­tě prav­da. Změ­ny ale při­ná­ší šoky a my se nyní sna­ží­me, aby šok, kte­rý pro­ži­je­me, byl co nejmen­ší a nejmé­ně násil­ný. Měli bychom se sna­žit chrá­nit exis­tu­jí­cí roz­ma­ni­tost svě­ta a jeho kra­ji­ny, ne ji měnit.

Mlu­ví­me spo­lu v kon­tex­tu extrém­ní­ho napě­tí v regi­o­nu, Izra­el a Írán nedáv­no byly prak­tic­ky v ote­vře­ném váleč­ném kon­flik­tu, situ­a­ce v Jeme­nu nebo Súdá­nu rov­něž zůstá­vá kri­zo­vá. Tro­chu kacíř­sky: je vůbec sta­rost o kli­ma v této situ­a­ci relevantní?

Výbor­ná otáz­ka a napros­to chá­pu, proč se nemu­sí zdát, že je. Ale je. Zni­če­né, roz­stří­le­né země při­chá­zí o svou infrastruk­tu­ru a bude stát mili­ar­dy dola­rů ji obno­vit. Ne všech­ny stá­ty zasa­že­né dneš­ní­mi kon­flik­ty na to ovšem mají pro­střed­ky. A kli­ma a jeho změ­ny jen při­lé­va­jí olej do ohně — urych­lu­jí chud­nu­tí lidí, jejich pře­si­dlo­vá­ní, nerov­nos­ti, nespo­ko­je­nos­ti. V kon­flik­tem zni­če­ných stá­tech, kte­ré jsou sla­bé a neschop­né se posta­rat o své oby­va­te­le, to zvy­šu­je dal­ší nesta­bi­li­tu, ale také už dřív zmí­ně­nou ocho­tu lidí při­jmout ruku nabí­ze­nou jin­de — napří­klad v anti­sys­té­mo­vých sku­pi­nách, kte­ré nabou­rá­va­jí onen una­ve­ný stát.

Ved­le toho je zají­ma­vé i spo­je­ní kon­flik­tů a změn v kra­ji­ně. Když Mon­go­lo­vé ve 13. sto­le­tí pře­vál­co­va­li Střed­ní Asii, zni­či­li tisí­ce let budo­va­né závla­ho­vé kaná­ly a zabi­li nebo vyhna­li ty, kte­ří o ně pečo­va­li. Jejich stá­da koz pak doko­na­la zká­zu. Násled­ky těch­to hrůz pozo­ru­je­me, nejen když sto­jí­me v tros­kách pev­nos­tí zni­če­ných Čin­gischá­nem, ale také v hně­dé kra­ji­ně regi­o­nu, kte­rý se z devasta­ce už nevzpa­ma­to­val a po kte­rém se v té době výraz­ně roz­ší­ři­ly pus­ti­ny. I dneš­ní kon­flik­ty mohou křeh­kou kra­ji­nu regi­o­nu ohro­zit a fak­tic­ky při­spět ke změ­nám, kte­ré přichází.

roz­ho­vor vedl Zde­něk Stas­zek, redak­tor popu­­lár­­ně-nauč­­né a odbor­né literatury, psáno pro Kavárnu Hostu