Bianca Bellová: Vůbec nemám potře­bu něco dopo­ví­dá­vat...

Před čtyř­mi lety jste napsa­la sou­bor poví­dek nazva­ný Tyhle fragmenty, teď se nová kni­ha jme­nu­je Dva­a­dva­cet frag­men­tů. Proč? Do jaké míry je to záměr nebo nutká­ní, pou­žít zno­vu to slo­vo frag­men­ty — kte­ré je nicmé­ně vel­mi výstiž­né… 

Moje před­cho­zí povíd­ko­vá sbír­ka se sku­teč­ně jme­no­va­la Tyhle frag­men­ty. Trva­lo dlou­ho, než vyšla, tvr­di­li mi totiž, že se povíd­ky nečtou a nepro­dá­va­jí. Já jsem ale měla moc hezkou ode­zvu, od čte­ná­řů, a také od kri­ti­ků, vyšly dokon­ce i v něja­kých pře­kla­dech. Mno­ho čte­ná­řů mi pak říka­lo, že má povíd­ky rad­ši, že jim dél­kou i for­má­tem vyho­vu­jí, pro­to­že se dají pře­číst na jeden zátah. Chtě­la jsem tedy na Tyhle frag­men­ty navá­zat a las­ka­vým čte­ná­řům se při­po­me­nout. Čís­lov­ka 22 je tako­vá nesmě­lá a nekri­tic­ká alu­ze na sbír­ku Jed­n­a­dva­cet polib­ků Roal­da Dah­la, kte­rý je pro mě mis­trem povíd­ky. Spo­leč­ně tře­ba s Ray­mon­dem Car­ve­rem či Hila­ry Mantelovou. 

Frag­men­ty jsou sku­teč­ně tako­vé výse­ky ze živo­tů, kdy se čte­nář na kon­ci jed­not­li­vých poví­dek pros­tě musí ptát — a co bylo dál?! Jak to teda vlast­ně dopadlo!?  

Já prá­vě vůbec nemám potře­bu něco dopo­ví­dá­vat, nao­pak mě baví nechat čte­ná­ře s tex­tem o samo­tě, aby si ho domys­lel, jak sám uzná za vhod­né. Sama mám ráda tako­vé tex­ty, kte­ré mě šleh­nou jako větev v les­ním pod­ros­tu, po kte­ré mi zby­de mod­ři­na. Mys­lím, že je tak mozek od pří­ro­dy nasta­ve­ný, že si potře­bu­je dokres­lo­vat nedo­kon­če­né tva­ry a že si i lépe pama­tu­je, když se musí sám nějak zapojit. 

Je to kvan­tum námě­tů, nápa­dů, situ­a­cí, jako by kaž­dý den na kaž­dém rohu, v Pra­ze, v Tokiu, v les­ním zámeč­ku a při­leh­lé obo­ře, kde­ko­li, číhal pří­běh, obraz, ze kte­ré­ho je mož­né ten pří­běh roze­hrát… Jak to dělá­te, že je neza­po­me­ne­te? 

Ide­ál­ní je situ­a­ce, kdy mě zaujme něja­ká pří­ho­da či vyprá­vě­ní, kte­rá má dobrou poin­tu — a pak si co nejdřív sed­nu a napíšu to. Ne vždyc­ky se to poda­ří, ale osvěd­či­lo se mi povíd­ky psát, když je inspi­ra­ce nej­čer­s­tvěj­ší. A když to nejde, tak si musím psát poznám­ky, do notýsku či do mobi­lu, to je jed­no. Mno­ho­krát se mi už sta­lo, že mi něja­ký geni­ál­ní nápad pro­te­kl mezi prs­ty, pro­to­že jsem si ho pros­tě nena­psa­la. Sama sebe jsem ujis­ti­la, že něco tak dob­ré­ho pře­ce nemůžu zapomenout. 

To tak znám! Ten pocit, že něco nejde zapo­me­nout — a dal­ší den už mám jen ten pocit. Jak moc jste věr­ná těm původ­ním zdro­jům inspi­ra­ce a nako­lik je pak dotvá­ří­te po svém? 

Někte­ré zdro­je inspi­ra­ce jsou oprav­du vydat­né, když si tře­ba hodi­nu poví­dá­te s bás­ní­ky Petrem Hruš­kou či Šimo­nem Leit­ge­bem, vydá to na celou sbír­ku. Povíd­ka z Dva­a­dva­ce­ti frag­men­tů nazva­ná „Suza­fon“ je čísi vyprá­vě­ní zapsa­né poměr­ně věr­ně a bez vel­kých změn. Povíd­ka z tokij­ské­ho kre­ma­to­ria pochá­zí od Pet­ra Holé­ho. Povíd­ka „Slav­nos­ti okvět­ních líst­ků“ vznik­la tak, že jsem ve měs­tě Gen­za­no, kde se děj ode­hrá­vá, zaslech­la něko­ho vyprá­vět o tom, jak na vyhlá­še­nou slav­nost při­jel o týden poz­dě­ji, a pak jsem si zby­tek vyfa­bu­lo­va­la. Vět­ši­na těch poví­dek má oprav­du něja­ký reál­ný základ. 

Jak nároč­ný je pro vás útvar povíd­ky ve srov­ná­ní s romá­nem nebo nove­lou a jak pozná­te, že něco je námět na román, tře­ba Neviditelný muž nebo Jezero, a něco „jen“ na povíd­ku?  

Povíd­ka je posta­ve­ná na ději a poin­tě, vět­ši­nou už o nich mám pře­dem jas­no a jen domýš­lím rekvi­zi­ty a kuli­sy. Romá­ny býva­jí ces­ty nepro­zkou­ma­ným úze­mím, bez mapy a čas­to i bez jas­né­ho cíle, kte­ré se rodí prá­vě ze zkou­má­ní. Abych jim při­šla na kloub, musím si sed­nout a začít psát. Tak­že je to tro­chu jako motat se ve tmě s klac­kem v ruce. 

Kni­ha je plná bizar­ních postav, ať už v hlav­ní, nebo ve ved­lej­ších rolích. Kam na ně cho­dí­te? A pozná se v nich vaše oko­lí? 

Mně ani bizar­ní nepři­pa­da­jí, spíš bych řek­la, že jsou to posta­vy dost oby­čej­né… Ale spíš postu­pu­ji tak, že si do dané­ho děje něja­kou posta­vu vymys­lím, tak­že pokud se někdo pozná, tak spíš pod­le toho, co se té posta­vě děje, než pod­le vizá­že či mimi­ky nebo gest. Jed­nou se mi ale sta­lo, že někdo poznal zálet­ný pár z jed­né povíd­ky — a já je při­tom vůbec nezna­la. Nicmé­ně jejich pro­fe­se byly tak jed­no­znač­né, že to napros­tou sho­dou okol­nos­tí vypa­da­lo, že píšu o nich. Snad se na mě za to nezlo­bí. Jinak se vždyc­ky sna­žím od vypra­vě­če s napsá­ním a pub­li­ko­vá­ním poví­dek zís­kat svo­le­ní. A dáv­ní kama­rá­di už počí­ta­jí s tím, že coko­liv řek­nou, může být pou­ži­to pro­ti nim. 

Jak kni­hu číst? Navrh­ně­te čte­ná­ři návod, pro­sím! Pro mě samo­zřej­mě neby­lo mož­né ji pře­číst na jeden zátah, kaž­dá povíd­ka musí doznít. Mož­ná pla­tí, že čím víc frag­ment, tím víc času je na to dozní­vá­ní potře­ba. 

Já věřím čte­ná­ři, že se s čet­bou popa­su­je tak, jak je mu nej­líp vhod. V návo­dy moc nevě­řím. Jed­nu chví­li jsme měly s redak­tor­kou Pavlí­nou Pro­kůp­ko­vou kníž­ku dokon­ce roz­dě­le­nou na dvě části. 

Jaké? 

Na váž­nou a veselou. 

Proč jste to nene­cha­ly roz­dě­le­né? 

Při­šlo mi to nako­nec pří­liš návod­né a ostat­ně i nemož­né, věřím a dou­fám totiž, že se ve všech mých tex­tech humor se smut­kem mísí. Stej­ně jako v životě. 

psáno pro Kavárnu Hostu