„Toho, že píšeme obsáhlé ságy, rozhodně nelitujeme,“ shodují se autoři fantasy sérií Koruna snů a Zlatá grai

Obě­ma vám v těch­to dnech vyšly kni­hy, kte­rý­mi se pře­hu­pu­je­te do dru­hé polo­vi­ny svých sérií, jak Otis­ky Chri­b­dy, tak Bláz­ni a lhá­ři jsou tře­tí­mi díly. Jaký je to pocit, vědět, že se blí­ží konec? Vidí­te svět­lo na kon­ci tunelu?

JK: Pocit je to super. Už zda­le­ka tolik nepře­mýš­lím o všech věcech oko­lo a jen si uží­vám tu jízdu. Jde to taky pod­stat­ně lépe od ruky, pro­to­že cíl na dohled moti­vu­je a táhne.

KMW: Spíš mám pocit, že jsem nasko­či­la na tobo­gán, pozvol­na se roz­je­la a teď to všech­no jen čím dál víc zrych­lu­je. A já vím, že už neza­sta­vím až do kon­ce a pak při­jde obrov­ské šplouch­nu­tí. A na to se fakt těším, pro­to­že čekám celou plejá­du sil­ných emocí.

Ve vašich séri­ích Zla­tá grai a Koru­na snů jste oba vytvo­ři­li veli­ce kom­plex­ní a pro­pra­co­va­né svě­ty, kaž­dý pozná­vá­me jinak. S Kris­ti­nou se vrhá­me do tré­nin­ků a bojo­vých misí, Jan zase nechá­vá čte­ná­ře obje­vo­vat skr­ze puto­vá­ní a poe­tic­ká vyprá­vě­ní. Jaké fan­ta­sy svě­ty jsou vám nej­bliž­ší a změ­ni­lo se to nějak během psa­ní vašich sérií?

JK: Píšu to, co mám nej­ra­dě­ji. Obrov­ské obsáh­lé pří­běhy a svě­ty, kte­ré může­te zkou­mat a blou­dit v nich. Mám rád, když všech­no dává smy­sl, i kdy­by jen nazna­če­ný, a není tře­ba se neu­stá­le utě­šo­vat výmluvou, že tohle a tohle je sice pito­most, ale to neva­dí, pro­to­že…
Z Tol­ki­e­no­vy tvor­by je mi nej­bliž­ší Sil­ma­ril­li­on a z něj roz­vi­nu­té i neroz­vi­nu­té pří­běhy. Ze Země­plo­chy jsem pře­če­tl všech­no. Malaz­skou kni­hu pad­lých jsem zhlt­nul na jeden zátah. Ve hrách jako Sky­rim, Baldur’s Gate a Kin­g­dom Come pro­le­zu kaž­dý kout, vyře­ším kaž­dý úkol a pře­čtu si kaž­dý kou­sek loru, na kte­rý nara­zím. Během psa­ní se pro mě změ­ni­lo hlav­ně to, že já sám chci být v tom­to sty­lu tvor­by ješ­tě lep­ší. Čímž mys­lím nesle­vit ze svých náro­ků, ale záro­veň být stra­vi­tel­něj­ší pro šir­ší publikum.

KMW: Zatím­co moji vrs­tev­ní­ci sjíž­dě­li Gumíd­ky a Kače­ry, já milo­va­la Xenu a Her­cu­la, když frče­li Přá­te­lé, já kou­ka­la na Hrom­koč­ky a Stráž­ce vesmí­ru. Milu­ji Pána prs­te­nů, ale je to pro mě pře­ce jen svět pří­liš čer­no­bí­lý a hrdin­ský — nao­pak se seri­á­lem (a násled­ně i kni­ha­mi) Hra o trů­ny jsem pro­padla napros­té extá­zi, pro­to­že mě fas­ci­nu­je ta kom­bi­na­ce pohád­ky pro dospě­lé a natu­ra­lis­tic­ké kru­tos­ti, jakou si v podob­né rea­li­tě před­sta­vu­ji. Nepřed­po­klá­dám, že bych se z toho­to nasta­ve­ní někdy vyma­ni­la. Nicmé­ně doká­za­la bych se asi rea­li­zo­vat i v jiných žánrech, pro­to­že mě vždyc­ky kro­mě fan­ta­sy hod­ně bavi­lo i posta­po nebo tře­ba alter­na­tiv­ní historie.

Přes­to­že obě série mají posta­vu, kte­rou může­me pova­žo­vat za hlav­ní hrdin­ku či hrdi­nu, vaše kni­hy jsou plné zají­ma­vých osob­nos­tí. Kte­rá vám při­rost­la k srd­ci úpl­ně nejvíce?

JK: Tohle se u mě taky dost mění. V prv­ním díle byla hlav­ní posta­va cel­kem jas­ná, ale to už teď nepla­tí. Pro­stor dostá­va­jí dal­ší a svět a pří­běh tak zkou­má­me ze všech stran, s kaž­dým novým pohle­dem je hlub­ší a sku­teč­něj­ší. Z těch, co mají ve tře­tím díle víc zaslou­že­né­ho pro­sto­ru, je mi blíz­ká Sere­na, mat­ka Eri­ka a Dori­a­na. Na svůj čas si muse­la počkat, ale když ho dosta­la, tak ho uchvá­ti­la a nepus­ti­la. A z těch sku­teč­ně ved­lej­ších postav je to pirát Mls­nej Greg. Kaž­dá scé­na s ním je pro mě radost psát i číst.

KMW: Jed­no­znač­ně krá­lov­na divo­že­nek Ymi­ra. Tahle posta­va se roz­vi­nu­la úpl­ně spon­tán­ně, vykrys­ta­li­zo­va­la z osob­nos­tí všech mých život­ních tre­né­rů a koučů — a jen byla oso­le­na špet­kou šílen­ství. A záro­veň geni­a­li­ty a drzé odva­hy. Je to morál­ně šedá posta­va, u kte­ré až do samé­ho kon­ce váhá­te, zda ji milo­vat, nebo nená­vi­dět. Mno­zí čte­ná­ři ji vní­ma­jí nega­tiv­ně, ale pro mě je to přes­ně ten vůd­ce, kte­ré­ho bych bez mrk­nu­tí oka násle­do­va­la do pek­la na úkor vlast­ní­ho bez­pe­čí a mož­ná i příčetnosti.

Psa­ní série je běh na dlou­hou trať a vyža­du­je spous­tu času a plá­no­vá­ní. Kdy­bys­te začí­na­li se sou­čas­ný­mi zku­še­nost­mi, vybra­li bys­te si opět tuhle ces­tu spous­ty let a něko­li­ka knih, nebo vám teď při­jde jed­no­duš­ší samo­stat­ný román?

JK: Teh­dej­ší nad­še­ní do psa­ní a tvor­by bylo sil­né. Kdy­bych ale věděl, jak hroz­ná to bude dři­na a že sku­teč­ná zába­va při­chá­zí až mno­hem poz­dě­ji, tak bych do psa­ní obec­ně urči­tě v teh­dej­ším věku a roz­po­lo­že­ní nešel. Naštěs­tí jsem to nevě­děl — což se dá říct o spous­tě nároč­ných život­ních cest. A jsem hroz­ně rád, že jsem to nevě­děl, pro­to­že to stá­lo za to. Stej­ně tak jsem rád, že jsem neza­čal samo­stat­ným romá­nem. Ten by mě nikdy v psa­ní jako řemeslu a v kre­a­tiv­ním pro­ce­su, ale ani lid­sky, zda­le­ka nena­u­čil tolik, jako když člo­věk musí zod­po­věd­ně dovyprá­vět a uko­čí­ro­vat obrov­ský pří­běh o tisí­cích stránek.

KMW: Chá­pu, že bys rád sly­šel, jak jsem se pou­či­la a od této chví­le už budu jed­no­znač­ně pre­fe­ro­vat tu rozum­něj­ší, čte­nář­sky vyhle­dá­va­něj­ší a tím pádem i pro­gnos­tic­ky pří­z­ni­věj­ší stan­da­lo­ne vari­an­tu. Ovšem tady bych ráda při­po­mně­la, že se živím akut­ní medi­cí­nou a rozum­ná, snad­ná ces­ta není zrov­na můj šálek kávy. Už se za těch dva­cet let psa­ní tro­chu znám a vím, že se do jed­no­ho romá­nu nevle­zu. Straš­ně ráda bych se vměst­na­la do dilo­gie, to je můj pre­fe­ro­va­ný for­mát. Ale taky jsem dost rea­lis­ta, tak­že je mi jas­né, že mě opět čeká série, a mám před­při­pra­ve­né názvy opti­mis­tic­ky pro tři díly.

Před­po­klá­dám, že teď už víte, jak vaše epic­ké ságy skon­čí, ale tuší­te také, co při­jde po nich?

JK: Pří­bě­hů je víc než času je odvy­prá­vět. Napsal jsem povíd­ku ze svě­ta Koru­ny snů. Chtěl bych tako­vých napsat víc. Mám z polo­vi­ny napsa­nou prá­vě jed­nu „samo­stat­nou“ nesou­vi­se­jí­cí odpo­čin­ko­vou kni­hu. A samo­zřej­mě dopi­su­ji Koru­nu snů. Když už mám čas sku­teč­ně sedět a psát, jde mi to od ruky, tak­že věřím, že vše budu stí­hat v při­mě­ře­ném čase.

KMW: Při­jde Chi­mé­ra! Už tři roky roz­mýš­lím nový pro­jekt, aktu­ál­ně mám kom­plet­ně vytvo­ře­ný svět, hlav­ní posta­vy a spous­tu men­ších epi­zod, začá­tek, pro­stře­dek a konec. Může­te si to před­sta­vit jako krva­vou Nar­nii s kro­so­vý­mi motor­ka­mi, meči a pis­to­le­mi, smr­tí­cí magií, mon­st­ry, čaro­děj­ka­mi a kři­žá­ky. Pra­cov­ní název je Zpěv chi­mé­ry a jsem pev­ně roz­hod­nu­tá vměst­nat se do co nejmen­ší­ho roz­sa­hu a dopsat to celé za krat­ší dobu než Zla­tou grai. Což je cel­kem poho­da, pro­to­že na to mám v tom pří­pa­dě ješ­tě dal­ších čtr­náct let…

psáno pro Kavárnu Hostu