Ze Soluně do Moravagradu - svatí Cyril a Metoděj s humorem, ale historicky

Vladislava Dolníka (nar. 1952) historie zajímala vždycky, nikdy ji však soustavně nestudoval. V mládí závodně šermoval šavli, teď veteránský kord. Amatérsky hrával divadlo a napsal divadelní hru Vlak v 11.26 (premiéra 1981, divadlo Cylindr), kterou tehdejší úřední schvalovatelé (nejmenovat, prosím!) označili za protisocialistickou. Napsal také knihy Nevykládej mi pohádky! (2022), Vítej u nás, Metude! (2023) a Kde máš bráchu, Metude? (2025). Pobývá střídavě v Brně a Kalifornii.

Co Vás přivedlo k napsání knihy o Cyrilovi a Metodějovi?

Kdysi jsem si koupil knihu Zrzavý Orm a moc se mi líbila. Konec desátého století, začátek jedenáctého. Historii kniha plně respektuje a Viking Orm se v ní pohybuje v rámci pravidel. Kniha se velmi dobře čte, je zábavná, a přitom čtenář dostává podprahově informace o tehdejší době. Autor Frans Bengtsson měl s knihou ve Švédsku problémy, prý si dělá legraci z vlastní historie, ale po jejím úspěchu ho vzali Švédové na milost. Říkal jsem si, že by nebylo marné napsat něco podobného z naší historie, kde by se i zdejší historická fakta plně respektovala a fantazie se mohla rozlétnout jen tam, kde se nic nebo skoro nic neví, a kde by historii plně doplňovala. O Karlu IV. a Lucemburcích vychází snad několik knih ročně, podobně o husitech i třicetileté válce. A co třeba o Velká Morava? O té je už knih podstatně míň. Výborná je kniha Svatí kacíři Jindry Jarošové, ale ta je postavena trochu jinak. Pokud ji někdo četl, není to důvod, aby si nepřečetl i Metuda. Já jsem tam přidal ještě postavu Soběka, normálního kluka, který se nachomýtne podobně jako Forrest Gump ke všemu podstatnému, přitom pomůže občas posunout historii. V tom je vlastně tak geniální, až jsem musel jeho genialitu trochu krotit. Kniha má být sice legrace, ale čeho je moc, toho je příliš.

Kniha nebo knihy?

Nejdřív jsem měl v hlavě Kde máš bráchu, Metude? Ten Metud i ten brácha měli naznačit, že nejde o žádnou naučnou knihu, ale hrozilo, že by ji bez přečtení mohl někdo považovat za parodii, to v žádném případě není. Jenže příchod bratrů na Moravu měl nějaký vývoj. A tak jsem napsal jakousi předehru Vítej u nás, Metude!, na kterou navazuje právě vycházející kniha.

Proč Vás zajímá historie, když jste ji vlastně nikdy nestudoval?

Jako kluk jsem kdysi dostal od Ježíška knihu Zlatý faraon, a tak mě od jejího přečtení pochopitelně historie a archeologie mimořádně zajímala. O prázdninách 1967 a 1968 jsem brigádničil na vykopávkách v Mikulčicích. Žádné ometání štětečkem, jak to vidíte ve filmech a televizi, prostě jsem za čtyři koruny a jednadvacet haléřů na hodinu v kolečkách odvážel písek. To nebylo moc ani tehdy. Syn jednoho archeologa, dnes významný pan profesor, dostával tehdy mzdu jen o padesátník vyšší. Vozit kolečka s pískem moc inspirativní nebylo, ale za to nám skoro za zády vyhrabali kus dřeva, ze kterého se vyklubala půlka člunu vydlabaného z kmene. Velká sláva. A pod ním pak ještě jeden člun a ten byl dokonce celý. Do Mikulčic pak hned přijela televize a byl o tom snad celovečerní pořad.

Jak jste si poradil se situacemi, o kterých se dnešní historikové nemohou shodnout, jak to tehdy bylo?

Ono se toho moc tehdy nepsalo Je zajímavé, jak málo toho víme. Něco málo je v Análech fuldských, třeba o nevýslovné pevnosti Rastislavově a o tažení Ludvíka Němce, který v roce 864 vytáhl na Moravu a sevřel Rastislava v pevnosti Děvín (Dowina) a donutil ho, aby se mu poddal. O Konstantinovi a Metodějovi máme informace z jejich životopisů. To ovšem nejsou historické texty, takže se dovíme třeba o bludech bavorských misionářů, ale některé zatraceně podstatné věci se vůbec nezmiňují.

Které?

Třeba jak se dostali Konstantin a Metoděj na Moravu. Po Dunaji? Po starořímské silnici? Po moři? V památníku Velké Moravy ve Starém Městě mají mapu, podle které bratři pluli kus cesty po moři a z Benátek (zkontrolovat) pak po zemi snad po svých. Ale třeba Matěj Pavlík, tedy pravoslavný biskup Gorazd II., kterého zastřelili Němci za ukrývání parašutistů, měl za to, že bratři putovali po zemi snad po někdejší starořímské Via Militaris. Po Dunaji plout nemohli? U Železných vrat by to bylo obtížnější, ale Římané tam vybudovali kanál, kterým se jim dalo vyhnout. Ten Dunaj mě sice lákal, lodní doprava po Dunaji už tehdy nebyla zanedbatelná. Po Dunaji se vozila sůl. Historie zaznamenala, jak Svatopluk zničil na břeh vytaženou franskou válečnou flotilu, Ale nakonec jsem dal předost putování po zemi. Plavba po moři by podle mého odhadu přišla dráž a Rastislav nejspíš volil nejlevnější variantu.

A co ta glagolice nebo jak my spíš říkáme hlaholice?

Ono je to s psaním vůbec docela zajímavé. Proč lidé vynalezli písmo? Aby napsali Epos o Gilgamešovi? Kdepak. Nejdůležitější bylo zaznamenat, kolik kdo má platit daň, kolik kdo zaplatil a kolik kdo ještě dluží. Nejspíš se to zpočátku dalo zaznamenat nějakými značkami a čárkami, ale pak už ten jednoduchý systém nestačil, a tak se dál zdokonaloval a vylepšoval, až vzniklo písmo. A najednou se ukázalo, že se písmem může oslavovat panovník a že se dají psát i eposy. Známe a umíme číst klínové písmo z Mezopotámie, kde to všechno začalo, známe a čteme egyptské hieroglyfy. Se čtením etruského písma už je to horší. Je zajímavé, že texty se původně psaly bez mezer mezi slovy. Aby si čtenář pomohl, četlo se obvykle nahlas. Takže nějaké ticho v tehdejších studovnách se asi sotva dá očekávat. Někteří písaři si pomáhali všelijakými značkami, ale každý si to dělal po svém, takže ke standardizaci došlo až někdy ve třináctém století. Ostatně když jste byli písař, tak jste byli někdo. Uměli jste něco, co uměl jen málokdo. Tak proč byste měl tuto 

dovednost šířit a přijít o svůj privilegovaný status? Ty chybějící mezery mezi slovy vám vlastně pomáhaly udržet si vzácnou pozici. U glagolice je zajímavé, že nevznikla pro potřeby účetnictví, ale pro církevní potřeby ale i soudnictví, viz Metodějův Zákon sudnyj ljudem. Traduje se, že po Metodějově smrti byli jeho žáci vyhnáni a v tehdejším Bulharsku upravili glagolici na současnou cyrilici. Já měl ještě ve škole ruštinu povinnou, takže umím číst azbuku. Jediná shoda mezi glagolicí a azbukou je takový ten krátký hřeben, který se v obou případech čte jako „š“.

A jak to bylo se svěcením?

To je velmi zajímavá otázka. Měli Konstantin s Metodějem vůbec nějaké svěcení? Nejspíš ano, jinak by patrně na Moravě moc neobstáli, ale moc toho nevíme. Metoděj strávil řadu let v klášteře na Olympu v dnešním Turecku, dokonce byl jeden čas i jeho představeným. Jenže svěcení se pro tuhle pozici vyžadovalo prý až později. Podle řady spekulací měl Konstantin jen nějaké nižší svěcení a Metoděj žádné. Aby člověk mohl kázat, na to nemusel být vysvěcen, vzpomeňme třeba van Gogha. Ale myslím, že bez možnosti provádět církevní obřady. Na Moravě strávili bratři prý čtyřicet měsíců. Co celou dobu dělali? Učili vybrané žáky a připravovali je k vysvěcení. Ale jak? O tom se můžeme jen domýšlet z pozdějších kroků.

A co bylo potom?

Takže bratři připravili své žáky k vysvěcení a kam teď? O jejich plánu můžeme jen spekulovat. Kam se chtěli bratři vydat se svými žáky pro vysvěcení? Z Moravy zamířili do Blatnogradu, kde strávili nějakou dobu a připravili další žáky. A kam teď? V Konstantinově životopise se najednou objevují v Benátkách a Konstantin tam úspěšně disputuje s trojjazyčníky.

Kdo to byl?

To byli zastánci tvrzení, že víra se smí hlásat jen ve třech jazycích: latinsky, řecky a hebrejsky. Jenže jak se dostali bratři se svými učedníky do Benátek? Kudy šli či jeli? O to se nic nepraví. Když se podíváte na mapu, měli po cestě akvilejský patriarchát. Mohli tudy projít, aniž by se zapojili do nějaké disputace? O ničem takovém nevíme, ale někteří historikové si myslí, že nejspíš ano. A tak třeba Jindra Jarošová nechá Konstantina disputovat i tam. A vlastně proč ne? Bratři nebyli jen tak někdo, vyslal je byzantský císař. Akvileií sotva prošli bez povšimnutí. Navíc měli s sebou ostatky svatého Klimenta, čtvrtého římského papeže a ty jim patrně otvíraly dveře stejně jako později v Římě.

A co pozvání k papeži?

Bylo to pozvání nebo předvolání? Do Říma je pozval papež Mikuláš I., a přijal je jeho nástupce Hadrián II. Zažili jsem nedávno několik výměn papežů, takže o co jde? Jistou představu o tehdejší době nám dává zranění biskupa Gaudericha, který byl zraněn během nepokojů po Mikulášově smrti. Nepokoje? Ty zaznamenáváme v některých zemích i dnes. Nejspíš nikdo tehdy nezapaloval auta ani nerozbíjel výlohy, ale odhaduju, že to bylo nejspíš podobné jako leckde dnes, včetně rabování. Hadrián byl slovanské liturgii nakloněn, ovšem když mu zavraždili vnučku, bylo zle. Někde se praví, že to byla dcera a ne vnučka. Jenže v té době bylo Hadriánovi dost přes sedmdesát, takže si myslím, že spíš šlo u vnučku. On samozřejmě mohl zplodit dceru i v pozdějším věku, tehdy se na celibát moc nedbalo. Ostatně i kronikář Kosmas byl jako církevní osoba oficiálně ženatý, a to už bylo dvanácté století. Ovšem v pozdější době se s tím bylo třeba vyrovnat, takže papež sice byl ženatý, ale po svém vysvěcení pak prý žil v celibátu a s rodinu se nestýkal. Mimochodem jméno té dcery/vnučky se nezachovalo, zato její matka, kterou zavraždili spolu s ní, se jmenovala Stefanie. Byla to papežova manželka, snacha nebo dcera? Problémem ovšem bylo, že významní příznivci Konstantina a Metoděje byli blízcí příbuzní vraha. Biskup Arsenius byl jeho otec a papežův tajemník Anastasius bratranec. Arsenia zabili, když šel k císaři prosit o milost pro svého syna. Asi to byla hodně dramatická prosba, když skončila smrtí prosebníka. A Anastasius, když ho papež požádal o vysvětlení, raději zmizel z Říma. Hadrián byl mimo provoz a bylo třeba počkat, až se vzpamatuje. Jak se to stalo? V knize mám řešení a ani snad není moc přitažené za vlasy. Zvláště když se předpokládá, že kníže Rastislav poslal před Konstantinopolí posly k papeži a tam jim, alespoň podle předchozí knihy, pomohl ke slyšení kardinál Hadrián.

Zmínil jste Metodějovu smrt. Končí kniha jeho smrtí?

Ne, nekončí ani Konstantinovou smrtí, ten krátce předtím vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril. Když papež schválil slovanskou liturgii, vrací se Metoděj na Moravu a do blatenského knížectví. Tam ho přivítá Rastislav větou v titulu této knihy.

Ptala se Eva Kaiserová