Lidská sexualita je předmětem nekonečné inspirace

Hlav­ní hrdin­ka se kvů­li život­ní situ­a­ci sta­ne pro­sti­tut­kou. Jak vás ten­to námět napadl?

Zají­má mě všech­no, co je spo­leč­nos­tí vní­má­no jako špat­né, nechtě­né, pro­ble­ma­tic­ké. Posta­va sexu­ál­ní pra­cov­ni­ce a pro­stře­dí, ve kte­rém se pohy­bu­je, do těch­to oblas­tí zapa­dá. A také jsem potře­bo­va­la posta­vu, kte­rá by byla kon­trast­ní ke svě­tu víry a duchov­ní­ho hle­dá­ní. Něko­ho, nad kým je snad­né se pohor­šit a cítit se vůči němu nad­řa­ze­ně. A mým cílem je pak tako­vé­ho člo­vě­ka uká­zat ve svět­le, kdy ho pochopíte.

Co jste kon­tras­tem mezi vírou a sexu­a­li­tou sledovala?

Lid­ská sexu­a­li­ta je před­mě­tem neko­neč­né inspi­ra­ce. Sex nás umí sblí­žit i odci­zit, potě­šit i zra­nit, napl­nit i frustro­vat. Umí zajis­tit neko­neč­nou slast i neko­neč­nou bolest. Někte­ré civi­li­za­ce či nábo­žen­ství sexu­a­li­tu osla­vo­va­ly, jiné ji zatra­co­va­ly nebo nad ní chtě­ly mít kon­t­ro­lu. To jsou napros­to fas­ci­nu­jí­cí paradoxy.

A para­dox, kte­rý se obje­vu­je ve Vírech, je kato­lic­ká cír­kev a její vztah k těles­nos­ti. Všech­no se to ale ode­hrá­vá pod­pra­ho­vě, na pří­bě­hu Ester a jejích vzpo­mí­nek na babič­ku, kte­rá ji ve víře, posluš­nos­ti a pra­vi­dlech vycho­va­la. Nefi­gu­ru­je tam žád­ná vidi­tel­ná posta­va cír­kev­ní auto­ri­ty, ale jen něčí nevi­di­tel­né cha­padlo, kte­rým se do rodi­ny zasa­hu­je a kte­ré do hlav věří­cích umí nasou­kat potřeb­ná dogma­ta — sexu­a­li­ta před man­žel­stvím je hřích, sebe­u­spo­ko­jo­vá­ní je hřích, netra­dič­ní prak­ti­ky jsou hří­chem. Jako by si člo­věk mohl zajis­tit lep­ší ver­zi sebe sama tím, že se zba­ví těles­nos­ti. Posed­lost duchov­ní čis­to­tou tak pod­po­ru­je snad­né pohor­šo­vá­ní se nad těmi, kte­ří žijí jinak. A to je také pří­či­nou růz­né­ho pokry­tec­tví — pro­to­že když selže­me my sami, víme, jak se na nás budou dívat dru­zí ze stej­né­ho spo­le­čen­ství, a o to víc se bude­me pře­tva­řo­vat. Tak­že ten hlav­ní para­dox spo­čí­vá v tom, že se „dob­ře“ vycho­va­ná žena přes­to sta­ne prostitutkou.

Jak je to tedy možné?

Ester je kvů­li zís­ka­né­mu stra­chu z hří­chu odpo­je­ná od své­ho těla. Neví, jak s ním naklá­dat, co potře­bu­je, a neu­mí to ani poz­dě­ji vysvět­lit své­mu man­že­lo­vi. Nena­u­či­la se mít své tělo ráda tako­vé, jaké je — chti­vé i cud­né, něž­né i dra­vé, sla­bé i sil­né. A její odpo­je­nost ji pro­vá­zí i teh­dy, kdy se dostá­vá do svě­ta sex byz­ny­su. Je sice nau­če­ná, že sex mimo man­žel­ství je špat­ný, ale je to jen pra­vi­dlo vyža­do­va­né stra­chem ze zatra­ce­ní, a ne její niter­ná potře­ba a lás­ka k sobě samé. Její tělo je vypnu­té, nevy­sí­lá žád­né sig­ná­ly. A pak je tam dru­há věc — posluš­nost, kte­rá je v církvi vyža­do­vá­na vůči auto­ri­tám. Věří­cí jsou uče­ni při­jí­mat teze, ale ne o nich pře­mýš­let. Kněz káže a věří­cí poslou­cha­jí. Dia­log v církvi nee­xis­tu­je. A pokud ho někdo pro­vo­zu­je, je brán za here­ti­ka, pro­to­že dogma­ta z pod­sta­ty věci nelze zpo­chyb­ňo­vat. A tato posluš­nost církvi je vel­mi snad­no zne­u­ži­tel­ná. Je-li někdo něko­mu posluš­ný, aniž by přes­ně věděl proč, může být zít­ra posluš­ný vůči něko­mu jiné­mu. A to je v pří­pa­dě Ester její pasák, kte­rý s ní mani­pu­lu­je a dělá si s ní, co chce.

Hlav­ní posta­va i její život­ní situ­a­ce je líče­na vel­mi cit­li­vě. Způ­sob fun­go­vá­ní v nehos­tin­ném pro­stře­dí pro­sti­tu­ce, pro­de­je drog i gam­b­lin­gu je zachy­cen auten­tic­ky. Měla jste něja­ký zdroj?

Zdro­je jsem měla čty­ři — rešer­še, lidi kolem sebe, vlast­ní zku­še­nos­ti a před­sta­vi­vost. Tím neří­kám, že by mojí zku­še­nos­tí byla zrov­na sexu­ál­ní prá­ce, ale v rám­ci této kni­hy je to prá­vě to celo­ži­vot­ní pobý­vá­ní v nábo­žen­ském pro­stře­dí, nahlí­že­ní nevě­ří­cích spa­t­ra, posluš­nost vůči auto­ri­tám, mani­pu­la­ce a mno­ho dal­ších věcí. Nemys­lím si, že by víra byla špat­ná. Nao­pak. Je to fas­ci­nu­jí­cí zále­ži­tost — ale snad­no zne­u­ži­tel­ná v rám­ci mocen­ské struk­tu­ry, kte­rou cír­kev je. I já sama jsem byla zapá­le­ná kato­lič­ka, čehož v mých sedm­nác­ti letech vyu­žil jeden kněz. Celé dospí­vá­ní jsem žila v té dekla­mo­va­né „čis­to­tě“ a pak při­jde o tři­cet let star­ší muž, zma­ni­pu­lu­je mě k tomu, co dělat nechci a z čeho je mi zle, dá mi pení­ze a řek­ne, že to chtěl bůh a zůsta­ne to mezi námi, pro­to­že jeho „oveč­ky“ by to nepo­cho­pi­ly. Nešlo sice o kla­sic­ký sex, ale sexu­ál­ní pod­text to mělo. Zůsta­lo to ve mně viset jako vykřičník.

...................

Ve vyprá­vě­ní nalez­ne­me šif­ry. Meta­text, kte­rý je spo­jen s poli­tic­ky ori­en­to­va­nou lin­kou. Byl sou­čás­tí pří­bě­hu již na počát­ku psa­ní, nebo vás napa­dl až ve spo­je­ní se sou­čas­ným svě­to­vým děním?

Chtě­la jsem do romá­nu poli­tic­kou situ­a­ci zapo­jit už od začát­ku, jen jsem nevě­dě­la jak. A také už na počát­ku psa­ní byla svě­to­vá poli­tic­ká situ­a­ce dra­ma­tic­ká. Lite­ra­tu­ra pod­le mě není odpo­je­ná od doby, ve kte­ré vzni­ká. A pokud ano — pokud se něja­kým téma­tům vyhý­bá —, i to je vlast­ně své­ho dru­hu postoj.

Kro­mě psa­ní máte ješ­tě mno­ho dal­ších umě­lec­kých zájmů — mal­bu, archi­tek­tu­ru, stree­tart. Jaké­mu pro­jek­tu se věnu­je­te nyní nejvíce?

Věnu­ju se vše­mu, stří­dám to a navzá­jem mixu­ji. V příš­tím roce bychom měli s kape­lou vydat dru­hou des­ku, kte­rá už je sko­ro hoto­vá. Také pra­cu­ji na sbír­ce bás­ní a dosta­la jsem krás­nou funk­ci bás­níř­ky měs­ta Pra­hy pro rok 2026, tak­že i s tím mě bude čekat něja­ká prá­ce. Píšu komiks o archi­tek­tu­ře, mám námět na dal­ší pró­zu, sem tam se někdo ozve s nabíd­kou výsta­vy. Tak­že je to pes­t­ré a pořád se něco učím. A to mě nesmír­ně napl­ňu­je a cítím za to obrov­ský vděk.

psáno pro Kavárnu Hostu, redakčně kráceno