Tři­cet poví­dek tři­ce­ti čes­kých auto­rů a auto­rek, napsaných po roce 1989

Seznam sbí­rek poví­dek, kte­ré jsi pře­če­tl kvů­li anto­lo­gii Na solar, má šest stran dvoj­stu­pem. Jak jsi je shro­maž­ďo­val, odkud sis je nosil, kde sis je půj­čo­val a které z nich máš nebo jsi zatou­žil mít doma až po jejich pře­čte­ní?

Dohro­ma­dy to je víc než dvě stě autor­ských sbí­rek. Něja­ké jsem měl doma, dal­ší jsem si poří­dil, ale v zása­dě jsem se s k vlast­ní hrůze stal člo­vě­kem, kte­rý po knihov­ně cho­dí s koší­kem. Zajiš­ťo­vá­ní knih ovšem byla ta snaz­ší část. Hor­ší bylo dopát­rat se vůbec všech sbí­rek, kte­ré by moh­ly při­pa­dat v úva­hu. Pro­chá­zel jsem bib­li­o­gra­fie, lite­rár­ní ceny, růz­né pře­hle­do­vé pub­li­ka­ce, sta­ré edič­ní plá­ny, ptal se nakla­da­te­lů a dal­ších lidí z obo­ru… Ten seznam na kon­ci kni­hy je tam i pro­to, aby se kaž­dý mohl podí­vat, jest­li mi něco neu­nik­lo. Divil bych se, kdy­by ne.

V jakém momen­tu sis řekl – Tak dost, další sbír­ku už nechci a číst nebu­du, tohle, co jsem pře­če­tl, už mi sta­čí?

Zhru­ba po roce a půl jsem zkrát­ka nabyl dojmu, že ryb­ník už je vylo­ve­ný. Vyta­ho­val jsem už jen pod­mě­reč­né kusy a zase je rych­le pouš­těl. Od roku 1989 urči­tě vyšlo o dost víc sbí­rek, než kolik jsem jich pře­če­tl, ale to pod­stat­né mi ruka­ma pro­šlo. Když se sbír­ka jme­nu­je Zpac­ka­ná masáž a na obál­ce je fot­ka polo­na­hé­ho sva­lov­ce ze Shut­ter­stoc­ku, tak nějak tušíš, že umě­lec­ká ambi­ce zůsta­la v šatně.

Nej­star­ší povíd­ka je ta Kahu­do­va, „Noc z roku 1989“. A jdeš až do sou­čas­nos­ti. Jak vní­máš změ­nu sty­lu? Co se s povíd­ka­mi za těch pět­a­tři­cet let sta­lo?

To je těž­ké. Povíd­ky Vác­la­va Kahu­dy a Micha­la Ajva­ze vznik­ly zhru­ba ve stej­né době, ale jsou odliš­né jako den a noc. Totéž v pří­pa­dě Bian­cy Bello­vé a Dory Kap­rá­lo­vé, abych nemlu­vil jen o mužích. Autor­ský hlas je zkrát­ka sil­něj­ší kar­ta než dobo­vé posu­ny. Ale něja­ké změ­ny se asi vypo­zo­ro­vat dají. Deva­de­sá­té roky byly o dost bez­sta­rost­něj­ší, tře­ba s fyzic­kou inti­mi­tou se někte­ré tex­ty moc nepářou. Dá se k tomu posta­vit dvo­jím způ­so­bem: buď to bereš jako svě­dec­tví o té době, nebo to budeš pomě­řo­vat měřít­ky sou­čas­nos­ti. Mně při­šlo zají­ma­věj­ší to prv­ní. Tře­ba povíd­ku Micha­la Viewegha jsem zařa­dil i pro­to, že už by ji dnes takhle asi nikdo nena­psal. Je to dob­rá povíd­ka, a dob­ře zestárla.

Mám potře­bu dopl­nit, že hrdi­nou té povíd­ky je spi­so­va­tel Oskar a ves­nic­ká dív­ka Maruš­ka a hemží se to v ní ňad­ry a vůbec vším, co by dnes asi auto­ro­vi nepro­šlo, ale je to prá­vě tref­ný obraz deva­de­sá­tých let. V čem je pro tebe ta povíd­ka dob­rá?

Oskar, obvyk­lé Viewegho­vo alter ego. Dnes bychom klid­ně moh­li říct, že Viewegh, ale tře­ba i Hakl, psa­li auto­fik­ci dřív, než se u nás ten ter­mín zau­ží­val. A záro­veň už Viewegh není tolik na očích, tak­že ho nao­pak může­me číst lite­rár­ně­ji. I v té povíd­ce Viewegh osvěd­ču­je, že psát vždy uměl, hlav­ně v prv­ní deká­dě své kari­é­ry to byl oprav­du zruč­ný sty­lis­ta s mimo­řád­ným citem pro situ­a­ce. Jas­ně, ta povíd­ka je z dneš­ní­ho pohle­du neko­rekt­ní, ves­ni­ča­né slav­né­mu spi­so­va­te­li pod­stro­ju­jí pití, jíd­lo i ženy, je to tro­chu komic­ké. Ale ta komič­nost je tam reflek­to­va­ná a s ohle­dem na poz­děj­ší auto­rův vývoj se mi ta povíd­ka zdá vlast­ně dojem­ná. Je napsa­ná lehce, jak to Viewegh umí, ale posled­ní věta nabí­zí sil­nou exis­ten­ci­ál­ní pointu.

Jsou za tím snad stov­ky nebo tisí­ce hodin čte­ní. Jen u zlom­ku pře­čte­ných poví­dek sis řekl Jo, to je ono, tohle tam dám. Jak tako­vé bli­ká­ní majáč­ku v tvé hla­vě vypa­da­lo?

Občas jsem výběr kon­zul­to­val pří­mo s auto­ry a autor­ka­mi. Když jsem našel dvě tři povíd­ky, kte­ré mi všech­ny při­šly vyni­ka­jí­cí, zeptal jsem se, kte­ré si váží víc. A někdy jsem se tím i řídil. Občas se taky sta­lo, že jsem se vůbec neptal, ale autor se sám ozval, že pře­ce napsal lep­ší povíd­ky! V těch­to pří­pa­dech jsem poký­val hla­vou a dal tam tu původ­ní. Ačko­li se těž­ko vysvět­lu­je, co přes­ně alarm v hla­vě spouš­tí, ta sig­na­li­za­ce je dost neod­byt­ná, par­don. Nikdo neměl mís­to jis­té pře­dem. Tušil jsem sice, že Bala­bá­na, Kra­to­chvi­la, Fische­ro­vou nebo Hak­la asi nepo­mi­nu, ale když už jsem to všech­no sku­teč­ně pře­če­tl, chtěl jsem se řídit výhrad­ně tex­ty. A ne jmé­ny, ohla­sy nebo cena­mi. Důka­zem toho je, že jsem tře­ba neza­řa­dil povíd­ku ze sbír­ky, kte­ré jsem před lety sám dělal redak­to­ra a kte­rá pak dosta­la Lite­ru za pró­zu. Neroz­hod­nu­tý jsem zůstal jen v pár pří­pa­dech a v těch jsem uspo­řá­dal čte­nář­ský rozstřel.

...........

ukázka z rozhovoru, psaného pro Kavárnu Hostu